Probouzím se. Jitro bílé –
dole sníh a výše pára –
rudožhavým okem hárá
od západu v širou běl;
plný měsíc, v dol se chýle,
v denním jase v mlhu zemní
opozděný klesá, temní,
jakoby se hanbou rděl!
Jsi to v pravdě? Jsou to čáry?
June bledý, zlatovlasý,
kam se děly krásné časy,
kdy’s mým nočním vzdechům plál!
Zřím tě rudnout v běli páry,
jak když selka v strachu zhlíží
kapku krve v mléčné díži,
s níž si rarach jistě hrál.
Problouzněných nocí strážce,
mladých snů ty důvěrníku,
v jehož záři od slavíků
poeta se učil pět,
ty, jenž na své zlaté vážce
vážil’s nejslastnější chvilky,
slyšel’s hrdličími trylky
na rtech polibky se chvět!
Více báseň nežli hmota,
zlatý orloj byl’s ty plesný
v době rajské dětem vesny;
dnes však – jaký jsi to zjev!
V šedinách se divně motá
tvoje noční toulkou zpilá
hlava, jež by ráda skryla
líc tu žhavou jako krev.
Tajemstvími v nočním tichu
rusalky tě častovaly,
kvítky se ti zpovídaly
z něžných dum své neviny;
teď však jako plamen hříchu
rdění se ti v líce nutí –
žhavý uhel pozdních nutí
padá na tvé šediny.
Ano, zřím to na tvém žáru:
pozdě, pozdě, brachu milý,
sladký zápal pošetilý
uchvátil tě ve svou moc!
Mladou tužbou pozdě k stáru
rozpálilo se tvé nitro!
Pozdě již! Je mrazné jitro –
dávno zmeškals jarní noc...
Jsme i lidé tací, arci!
Mnohý v mládí, v době vznětů
znal jen trud a starosť kmetů,
odříkání těžký kříž –
až tu pukne srdce starci
pozdním květem, junnou trýzní,
touhou mládí, hlava žízní –
vším, co zmeškal dávno spíš...
Věčně tak chtí srdce lidí
opozdilé stíhat štěstí;
vínem sladkých čarozvěstí
život věčně mámí hruď!
Aspoň pessimisté vidí,
co je věčně v žití vnady!
K žití pud, ten věčně mladý,
spálí jejich náuk rmuť.