Šups – knihu pod polštář! Ó sladkost pýchy,
tak propašovat četbu lákavou!
Ač nepřičítáno mi mezi hříchy
mít vlastní vkus; již nebyla jsem děcko
a z knihovny jsem brát si mohla všecko,
když autor nebyl čirým nemravou.
Však jednu – ne snad přísně zakázanou –
jsme měli ve knihovně přihrádku
až nejvýš zastrčenou, v koutku stranou;
i střehla jakás výstraha jí němá,
z té mladý nerozum že čísti nemá...
To říci zvědavému děvčátku
jest jako líčit na myš sladké fíky.
Nuž, do přihrádky jeden bystrý hmat –
a mám je, Schillerovy Loupežníky,
z nichž prý se vlasy ježí divou hrůzou
a scény lotrovskou se hemží luzou,
jak zvěstoval mi doslech odevšad.
To drama zvědavost mou táhlo k sobě,
neb stará anekdota pravila,
kýs Němec že se vzchopil k obžalobě
a nevlastencem Schillera že přezděl,
řka, celá tvorba jeho že je bez děl,
jež jeho němectví by ztvrdila.
„On Dona Carlosa psal pro Španěla
a pro Vlacha Nevěstu z Messiny
i Fiesca též; pro Švýcary Tella;
Stuartkou zavděčil se Angličanu
a Francouzům dal Orléanskou Pannu –
ba i těm Čechům své tři Valdštýny!
Co tvořil, věnoval jen cizozemcům;
i Dimitrij byl pro slovanskou Rus!
Co ale napsal památného Němcům?
Zdaž Germánstva tu najdem obraz věrný?
Snad Úklady a lásku – malicherný
ten byrokratský, filistrovský kus?“ –
Ty výtky vzbudily mu protivníky,
i zvolal druhý Němec v odvetu:
„Nám Němcům napsal Schiller Loupežníky;
tím důkaz dán, žeť básník náš to pravý!“
A všichni, překonáni, kloní hlavy
a odvolávají zlou klevetu.
Tož plna očekávání jsem četla
tu knihu, nikdy za denního světla,
však za nocí, buď kryjíc v koutě svíčku,
neb ještě tajemněji při měsíčku,
tak slídíc chtivě ve vzrušených dějích,
jak líčí Němce velký básník jejich.
Nuž, v dějství druhém oni jako běsi
dle vůle svého náčelníka vpadli
co loupežnická rota v české lesy,
kol vraždili a pálili a kradli,
kdež vůdce s heslem: očišťovat svět
a křivdy mstít – se krví brodil vpřed.
Nuž, lotr Spiegelberg tam soudruhovi
ten výklad činí výmluvnými slovy:
„Mluv: nežijem-li po lumpácku švarně?
Zde zdrávi zůstanem a v plné síle;
tvůj corpus bubří tu co den, co chvíle
jak prelátův; zde neživíš ho marně.
A co jak magnet nás tu drží, brachu,
toť soudnost praktická, ne kouzla rej;
však arci, vtipu nenajíš se z hrachu!
Víš, čeho třeba jest? – Jen hlavu měj!!
Věz, počestného muže urobíš
tak lecjaks třeba z prutu na vrbě,
však na řádného lotra, ať to víš,
je třeba koření mít v kotrbě.
A patří k tomu nejen osobní
dar filipa, dar míti za ušima,
však zvláštní geniálnost národní
a takřka jakés darebácké klima.
Já nechci nikomu brát jeho práva;
i jinde kvete takých mužů sláva;
však Německo-li kráčet sobě zvykne
tou cestou, na níž se již ocitlo
a nejskvělejší čáky poskytlo,
i z Německa cos dobrého pak vznikne.
Ta slova, lapena mou pamětí,
v ní mlčky spala přes půl století.
Pak noci jedné při měsíčku záři
(ač neměla jsem knihy pod polštáři)
sen zanesl mě k Loupežníkům zpět.
To hrozný sen byl za světové války.
Ne v českých lesích, ale v šeru dálky –
neb lupičům dost velký není svět –
kdes v Belgii a na francouzských rolích
sběř ztělesněných pekel řádila,
mor chrlila a města pálila
a z rájů narobila pouští holých,
chtíc jménem Božím v krve potopě
svůj lovit zisk a vládnout Evropě.
Tu vynořili se v mé hlavě snící
zas dávní Schillerovi Loupežníci –
a dím si: O století dřív neb o rok
ať žil, či nežil – Spiegelberg byl prorok.