Že vždy byl český sedlák vychytralé ptáče,
té slávy pověké – chraň Bůh – mu neberu!
Však o ní mistr Dvořák složil operu,
v té zpívá se, až srdce směje se a skáče.
Byl český sedlák čtverák již i za roboty,
znal vyzrát na pány i dráby, rychtáře,
znal smát se nafoukancům v zlatém kočáře
i dupnout si, nechť slamou vycpané měl boty.
Znal panským záletníkům hatit mlsné choutky,
žár jejich laskomin vždy zahnat pod sprchu;
hej! u děvčat měl selský jonák na vrchu
vždy nad karabáčníky, zhýralci a floutky.
Těm zámeckým on uměl vytřít mlhu s bělma
a nenechal si od nich lézti do zelí!
Jim za trest leckdy ztropil kousek veselý
a dal jim na pamětnou. Byl to sedlák šelma!
Čím výše mistrovy mě hudby nadchlo pění,
tím vroucněji mě učíc milovat náš lid,
všech zdravých ctností kouzlem si jej vykrášlit,
tím hloub to k srdci znělo až i v noční snění.
Však ve hlubokém spánku cože zdálo se mi?
V snu sedlák na své půdě sám svým pánem byl,
již nebylo tu, kdo by zas jej bičem bil,
neb svoboda již vládla v rodné české zemi!
Již lidu nehrozila vrchnostenská pýcha,
ji ponížila rovnost prohlášená všem,
a nezhyzděna žádným panským hastrošem
žeň selskou do libosti rodila si lícha.
Však sedlák šelma! Hle, jak změnily jej časy!
Hle, vzdal se brslenek i ctného opasku,
měl v opovržení svou pivní bandasku
a schovával své stovky do wertheimské kasy.
On vyměnil svůj džbánek za šampaňské láhve,
on jako pán jen s pány v Praze hodoval;
žid krčmař doma ve vsi marně bědoval,
že jeho starou krčmu opouští sám Jahve.
Však žid si věděl rady. Sedláčku, jen lap se
v těch lákadlech! A draze sklizeň vydřel mu,
sám do Němec ji prodal, šelma nad šelmu,
však třikrát dráž, a smál se, tučný profit v kapse.
A milostpajmáma i její slečny dcerky
se v nádheře též daly vidět před světem;
prach metly hedvábím a pravým sametem
a byly samý pudr, voňavky a šperky.
Též v domě bylo krásně; portiery z plyše
a drahé koberce jak v panských palácích;
jak zvykla, chodí po nich selka v dřevácích;
tak po měkku jí aspoň klapou jenom tiše.
Ba, v jejím saloně – tak aspoň se mi zdálo –
se skvělo drahocenné fortepiano,
to nejlepší, jež v Praze znalcem vybráno,
jen klika k točení mu chybí, aby hrálo.
Však máslo, vejce, drůbež, ovoce i peří,
vše na ten přepych draho židu prodala,
ač bída o hrst brambor marně škemrala,
byť za krvavý peníz, u zamčených dveří...
V tom vztrhnu se, jsem vzhůru... Jaké šelmy selské
mi vypitvořil v mozku sen ten ohavný!
To nafuněl dech noční můry otravný
mi do snů mátohy ty lživě nepřátelské!
Jest venku jitro zlaté, vzduch je slunně modrý
a ptactvo radostnou svou hudbu šveholí.
Ven ze bludiště snů! Ven v život, do polí,
chci pravdu zřít, v ní drahý, pravý lid náš bodrý!