Sudice.

Sudice.
V myšlenkách kráčím v doubravu za noci pozdní zachmuřené, tu průsvitnou zřím postavu na skále míhat u pramene. V nadlidské výši v temno ční a závoj z mlhy má na tváři – tak vznáší se zjev půlnoční mně vstříc u pološeré záři. A kdy již blízko zraků mých, tu spatřuji, že ruce její z bylin a květů tajemných kouzelný věnec uvíjejí. Jak divné kvítí uplítá! stolistou růži plané blíže, poupátka sotva rozvitá a býlí jedové k nim víže. 25 Citlivky něžné, bezbranné do trní klade bodavého a ratolístky zelené kol hyacintu odkvetlého. S břečťanem temným spolčuje hvězdice jako s nebe spadlé, a nesmrtelky schyluje k liliji zlomené a zvadlé. Ku prvosence dětinné zas plné zlaté klasy druží, kol fialinky nevinné pne osamělou horstva růži. K pomněnce v rose plynoucí slzičku žhavou těsně tulí, a kvítek lásky horoucí jasmínem stinným kryje v půli. 26 Vyrostlou v pláni slunečné k severním vřesům révu poutá, pak proutek vrby smutečné k nim připojen, a tichá routa – Již věnec uvit; sváže jej hebounkou slabou pavučinou a vrhá v proudu divý rej, kde nikdy vlny nespočinou. V tom svítá záře měsíce; „co činíš?“ ptám se zjevu mdlého, jenž mizíc dí:dí, „jsem sudice a viji věnec žití tvého!“ 27