Vzpomínky na ples.
I.
I.
Krásné noci háv se ztrácel
pomalounku k lesu,
když jsem já se domů vracel,
smuten v duši, z plesu.
Ano, ples byl – a já z něho
nesl v ňadru žely,
z plesu, kde jen veselého
ducha struny zněly! –
V řadách krásek vábně vnadných
skvěla se i Ona,
pro niž srdce láskou tužnou
plane, nyje, stoná.
Růžné jindy její líce
nádech nesly bledý,
očka jasná nad hvězdice
smutné slaly hledy.
Jí po boku vítězně si
sok můj šťastný kráčel,
nevěda, že v koutku kdesi
já zrak slzou smáčel.
Ajhle! hudba veselou tu
spustí notu skočnou:
a hned párky ze všech koutů
jarý tanec počnou.
20
U radostném zanícení
vše se v kolo vrhá,
lákavé to hudby znění
každou žilkou trhá.
S ním i Ji ta vřava hlučná
vnesla v kolo víru –
což to pastva jedem tučná
mému v prsou štíru!
II.
II.
Ustaň hlodat, červe věčný!
ustaň aspoň chvilku:
nepřervi, ty ostrosečný,
slední srdce žilku!
Nech tvé hlody aspoň minou,
dokud Ona zde je,
abych vzít moh’ tvářnost jinou,
z níž se radost směje!
Vešla v pokoj – nemám stání,
musím k Ní, a brzy;
já si zvyknul přemahání,
nevynuť mi slzy!
Hleď: i ona musí, musí
veselou se zdáti,
povzdechům, jež v prsou dusí,
pouta musí dáti.
Lásce naší nepřející
stíhají nás zraky –
červe věčně zžírající!
zapři ty se taky!
21
III.
III.
Stáli jsme tam v koutku sami,
na sebe jsme hlédli,
a hned slzy pod řasami,
a hned líce zbledly.
Ruce se nám jako pruty
na tom větru chvěly,
prsa pak jsme obemknuty
němým žalem měli.
Potrhovali se rtové
bolem, aniž hlesli,
až jsme mlčky, s pláčem štkavým
v náruč sobě klesli.
A když jsme si poplakali,
potiskli se k sobě,
tu nám bylo, jak za živa
pochovaným v hrobě.
Naděj, radost, snové zlatí –
vše to klesá v nivec,
neboť zle se na nás katí
osud nepříznivec.
Láska jiným slasti rodí,
nám jen trud a hoře;
jiným úsměv na líc vodí,
nám jen slzí moře.
Jiní květy lásky sklízí
i ovoce chutné;
nám jen přáno hořké mízy,
kde se kmínek utne.
22
Jiným láska bez zásluhy
skvostné hody strojí;
nás, vedoucí zápas tuhý,
sotva drobty kojí.
A my smutní žádné, žádné
naděje nemáme,
hráz před rájem snad že padne,
odpor že se zláme!
Již i sobě, bezohlední,
vyhledali vraha,
jenž má vsadit ránu slední
v hruď našeho blaha!
Zakleli nás ku věčnému,
zoufalému bolu –
ach! snad dlíme naposledy,
naposledy spolu!?
Ach, to bolí! ach, to bodá!
Hrot ten příliš pádný!
Kdož nám těchy, rady podá?
Žádný! žádný!! žádný!!! –
Zase hudby skočné víří
čarodějný proutek –
slyšet kroky – snad že míří
sem, v náš svatý koutek?
On to – již mně Ji oderve,
jde Jí rámě podat! –
Nuže, lačný v ňadru červe,
začni dále hlodat! –
23