Kde Ebru bystrý šumně dále
Se Katalonem vine had,
Pnul na strmé se k hvězdám skále
Tam bohatýra pevný hrad.
Však lesť a klam a vražed viny
Zde hrůzy pevný měly stan,
Tu hrabě v lotrech ctil své syny,
Jich otcem – vůdcem jmenován.
A hrabě posuď otce měl,
Jenž často v slzách přával sobě,
By neřesť vidět nemusel,
A dřímal raděj’ v tichém hrobě;
Neb kam jen oken kalným točil,
Kde složil choré údy své,
Jen nevlídnosť a hanu zočil,
A jiskry zlosti plamenné.
Však vlastní syn když kalu slovy
Vyzýval luzu na potlesk,
Tu nedbal starec na okovy,
A z očí jeho vyšleh’ blesk.
„Však žije Smírce nad hvězdami,
Jenž šedin mojich hanu zná,
On neřesť vaši zří i klamy,
I pro vás šípy zlosti má!“
Tu luza trne nad smělostí,
A hrabě sám tu bledý stál;
Ze očí jeho plamen plál,
A divý vztek mu mrazí kosti.
„To, lotře starý, pykat’ máš,
Že syna svého proklínáš!
Zdaž trpět’ bude šíje tvá,
Co vezmu já na bedra svá?
Zde, chaso, hnátům rubáš dejte,
Je v hrobce otcův pochovejte;
Neb dlouho dost ten lotr žil,
Dost úkorů nám natropil!
A tvrdý příkrov mramoru
Ať na hrob jemu dán,
A starec v smrti komoru
Za živa budiž pochován!“
Tu luza starce ubohého
Se chápe v smíchu divém,
A plamen vzteku tajeného
Se leskne v oku mstivém.
Pryč vlekou tajemného chrámu
Ti lotři starce ve soumrak,
Kde za oltářem smrti jámu
Uděšen spatří jeho zrak.
„O slitování, drahý synu!
Přec s šedinami otce měj,
Zde na kolenou hořem hynu,
Tak strašně otce netrestej.
Pro rány toho na oltáři,
Jenž pro nás s láskou v kříži pněl,
A smrť již maje v ztuhlé tváři,
Vinníkům vraždy odpouštěl,
Zde kleče, synu, prosím tebe,
O milosť starci otci dej;
Vždyť v krvi mé hanobíš sebe,
O – vraždy otce nežádej!“
„Pryč s lotrem!“ hrůzně divoch káže,
„Tu krev já více nechci znát.
Mne pomsty přísaha již váže;
Pryč – červům dejte starý hnát!“
Tu zoufalosť a plamen šílenosti
Vežene starci rudosť v tvář,
Ku kletbě v spravedlivé zlosti
Se vzpínaj’ prsty na oltář.
„Nuž tedy, štíre jedovatý!
Buď na vše časy otcem klatý.
Buď život tobě hrůzou noci,
Jíž klnou v zlosti pekla moci,
Buď hříchem tobě modlení;
Ty zapři v sobě stvoření,
A poslední tvůj smrti dech
Buď hrůzou těchto vrahů všech,
A věčně věkův proklet ať
I tento vrch, i lotra hrad!“
Divoký chechtot pusté luzy
Sprovázel klením slova hrůzy.
„„Jen dolů s ním!““ hlas divý zněl,
A příkrov hrobu zaduněl. –
Třikráte hor zelený věnec svad’,
Šlo třikrát tiché jaro spat,
Co kletba otce ztýraného
Proklela syna nezdárného,
A letem orlím kvapil den,
Jenž krví otce zasvěcen.
O třikrát běda! žití setbu
Kdo nebi dal v krvavou kletbu;
Jeť nebes pomsta strašná pak:
Červ svědomí a hrůza její znak.
Třikráte hor zelený věnec svad’,
Šlo třikrát tiché jaro spat,
A neklidu červ dnem i nocí
Mu na duši žral krutou mocí,
A kdy se v hrůze modlit’ chtěl,
Šept „otčenáš“, pak hrozně klel.
Tak divý vztek mu srdce v popel žral,
Až šílen v skalinách se pochoval.
Jak plachá zvěř lid z hradu prch’,
A hrůzou zůstal hříchů vrch,
Kde lotra krev prokletá pila zem,
Kde Ebró divý pěl mu requiem.