V třesení hořkém hvězd, jak v rozdrážděném roji ohnivém,
včelaři bezmocní, jste stanuli s bázlivým obdivem?
Či v prostřed nejjemnějších polibků snad vašich sester sen
k vám šlehl výčitkou, jak žal zajatých královen?
A let myšlenek nejvyšších ve světlech nádherných
vám slunce zastínil, jak oblak labutí z ostrovů severních?
Chlad lásky vznešený jste cítili? Oddaní, jako ptáci jsou,
když prachem, vytrhaným na prsou, svých dětí lože vystelou?
O jak byste se, slabí, zachvěli a tváře zastřeli,
kdybyste v bílém oslnění chvíle té svou duši uzřeli,
jak šílí v marném zápase po rozlomení pout,
tisíci zraků touží vyžehnout, tisíci prsou vydechnout,
tíž věků střást a polibků jak extatický sad
až k nebes jasu vyrůstat, jar šveholením zajásat!
A v nekonečno radosti rozvlnit blankyt dechem svým,
stan vydutý a praskající vichřicí, rozpjatý nade vším!
A srdce dychtivé jak vír na moři světla rozkroužit,
všech srdcí tepot, stržený, v hloub jeho rythmu pohroužit,
a jako síla hřmít, jež světy vzdálené z os vyvrací,
a v jedno slunce plamenné je znova navrací!
Vše zachvátit a v krásy vyhnat květ, jak míza prostoupit,
v plod nechat usládnout a zduchovět, smířit a vykoupit,
vše nezrozené z noci vyvolat, obejmout v jásotu,
a všechno mrtvé v nový žár navrátit k životu!
A jako vítr nezranitelná, jak léto horoucná,
uprostřed blesků tančiti nad horizonty budoucna;
tisíci rukou bořiti, tisíci rukou stavěti,
zahrady nadějí tisíci obrazností rozežhavěti!
A veškeré rty země mateřské, rty větrův, ohně, vod,
rty hořké vegetací zamlklých i zvířat tajuplný rod
a kamenné rty skal, zaťaté tíží v lethargický klid
i tragické rty osudu, své triumfální písni naučit!
A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět,
luh tropický kde světů nejvyšších se jiskří rozeset,
a nejsladším, co hvězdy střeží v zlatém květu svém,
jak úl svůj včela loupežná svou obohatit zem.