Božena.

Karel Leger

Opadlými květy cesta zasypána, nikde ani stopy v kyprém sněhu jich, nechodí cestou ku potoku z rána černooké dítě vlasů havraních. Nezní více lesem tichá jeho píseň, zapomněly dávno na květiny, a v hlavě posud stará dříme tíseň i pod chladným sněhem časné šediny. Kolik let je tomu? – Nevím věru ani. – Když mně z tmavých očí svitla zoře ranní, byla ještě děckem, – obraz poupěte. – Chtěl jsem býti rosou v jejím srdci malém, snil jsem o rozkoši, blahu neskonalém, pod rukou mojí v růži rozkvete. Jako sadař pilný denně jsem ji vídal, poletavých nožek každý krok jsem hlídal, znal jsem její radost, znal jsem její žal. – A když jednou z rána na mne pohleděla, nebylo to poupě, byla růže skvělá a pěstoun, věru, sám nepoznal. Nové kouzlo plálo v dlouhé řase její, že jsem zmaten před plaše sklopil hled, sličná ňádra se dmula bouřlivěji, a promluviti slova nedoved’. – Hle tam u pramene našel jsem ji jednou z večera, kdy v modru červánky blednou, stíny táhnou k zemi a sny v mladou hruď. – Snila. – Hledím na ni, – moje vášeň vzrůstá chvějícím se retem políbím ji v ústa, myslím: Dobré nebe moji vinu suď! A tu drahá dívka s dovádivým smíchem objala mne právě, když jsem prchnout chtěl. Dlouho potom v lese bloudili jsme tichém, růže pro nás kvetly, slavík pro nás pěl. – Škoda, že je radost netrvalým květem, rozvály ji větry, uplynula letem a v mém srdci po zbyl jen žal. – Kdysi u potoka do vrkočů pletla dlouhé, černé vlasy, – tvář nachem kvetla a v houšti ukryt sotva oddychal. V tom zazvučel lesem hlahol dutých rohů mladý kníže na hon vyjel s družinou, – budiž žalováno všemocnému bohu, že mou laňku maně uzřel houštinou. – Ulekla se dívka, uprchnouti chtěla. – Mladý kníže chvatem s oře seskočil: Počkej!“ pravil sladce, „taká růže skvělá hodna, by můj stolec vnadou obestřela, krásnější jsem věru nikdy nezočil!“ – Co se dále stalo? – Nevím. Moje zraky zatemnila slza, v duši padly mraky, – chtěl jsem prchnout, zemřít bolem šílený. Chtěl jsem v její krvi utopit své žaly. – – A když s knížetem pak na kůň vstupovali, jsem děcku svému držel střemeny.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

426. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Zimní píseň. (Eliška Krásnohorská)
  2. Na děvčata. (Karel Sudimír Šnajdr)
  3. VÍNEK PANENSKÝ. (Karel Sabina)
  4. PROCHÁZKA V SOUMRAKU. (Karel Sabina)
  5. CIZINEC. (Karel Hynek Mácha)
  6. NA ZŘÍCENINY HRADU DRAŽICKÉHO. (Václav Věnceslav Ráb)
  7. VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. (Karel Sabina)
  8. II. Byl tichý večer – píseň slastněnyvá (Gustav Pfleger Moravský)
  9. TŘI VĚCI. (Karel Sabina)
  10. Píseň putujícího. (Jan z Hvězdy)