Opadlými květy cesta zasypána,
nikde ani stopy v kyprém sněhu jich,
nechodí už cestou ku potoku z rána
černooké dítě vlasů havraních.
Nezní více lesem tichá jeho píseň,
zapomněly dávno na ně květiny,
a v mé hlavě posud stará dříme tíseň
i pod chladným sněhem časné šediny.
Kolik let je tomu? – Nevím věru ani. –
Když mně z tmavých očí svitla zoře ranní,
byla ještě děckem, – obraz poupěte. –
Chtěl jsem býti rosou v jejím srdci malém,
snil jsem o rozkoši, blahu neskonalém,
až pod rukou mojí v růži rozkvete.
Jako sadař pilný denně jsem ji vídal,
poletavých nožek každý krok jsem hlídal,
znal jsem její radost, znal jsem její žal. –
A když jednou z rána na mne pohleděla,
nebylo to poupě, byla růže skvělá
a já – pěstoun, věru, sám jí nepoznal.
Nové kouzlo plálo v dlouhé řase její,
že jsem zmaten před ní plaše sklopil hled,
sličná ňádra jí se dmula bouřlivěji,
a já promluviti slova nedoved’. –
Hle tam u pramene našel jsem ji jednou
z večera, kdy v modru červánky už blednou,
stíny táhnou k zemi a sny v mladou hruď. –
Snila. – Hledím na ni, – moje vášeň vzrůstá –
chvějícím se retem políbím ji v ústa,
myslím: Dobré nebe moji vinu suď!
A tu drahá dívka s dovádivým smíchem
objala mne právě, když jsem prchnout chtěl.
Dlouho potom v lese bloudili jsme tichém,
růže pro nás kvetly, slavík pro nás pěl. –
Škoda, že je radost netrvalým květem,
rozvály ji větry, uplynula letem
a v mém srdci po ní zbyl jen žal. –
Kdysi u potoka do vrkočů pletla
dlouhé, černé vlasy, – tvář jí nachem kvetla
a já v houšti ukryt sotva oddychal.
V tom zazvučel lesem hlahol dutých rohů –
mladý kníže na hon vyjel s družinou, –
budiž žalováno všemocnému bohu,
že mou laňku maně uzřel houštinou. –
Ulekla se dívka, uprchnouti chtěla. –
Mladý kníže chvatem s oře seskočil:
„Počkej!“ pravil sladce, „taká růže skvělá
hodna, by můj stolec vnadou obestřela,
krásnější jsem věru nikdy nezočil!“ –
Co se dále stalo? – Nevím. Moje zraky
zatemnila slza, v duši padly mraky, –
chtěl jsem prchnout, zemřít bolem šílený.
Chtěl jsem v její krvi utopit své žaly. – –
A když s knížetem pak na kůň vstupovali,
já jsem děcku svému držel střemeny.