RUCE.

Otokar Březina

V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli: Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím: V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a kathedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteatry a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; – v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti, dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni, a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; – na vlnách moří a duší, kde úzkostně povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; – u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraonů, kde zapřaženi úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; – v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; – na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; – v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitřením zraků; – a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní, jak vítr prvotní země nad únavou duší; pod gestem panen elektrisujícím kde jiskří se jara omamující, noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agoniemi jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití, v úpění věků do kruhu hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných, a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou k prsům tiskne svou kořist: život kvílící v potkání tohoto slunce; – – v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystické vůle, jediný ve všech milionech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné, z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích země... V tragickém triumfu snění jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy, ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou, zmodralé mrazem věků a v letu země, nad propastmi vrávorající, zachytávají se v zoufalství vegetace její... Šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlů! Kletbou stížené ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce! V sepjetí modlitby úderem blesku jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté, bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenky bratří! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zethernělé jak světlo a k ovoci mystických stromů prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! – – A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších, v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy. – A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v bázni, jako tajemství rodu, jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

25. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Šly Touhy a Naděje. (Antonín Sova)
  2. SLUNCE. (Antonín Sova)
  3. POUTNICE (František Odvalil)
  4. Vzkříšení. (Xaver Dvořák)
  5. ŠŤASTNÍ. (Otokar Březina)
  6. Smutek Satanův. (Antonín Sova)
  7. GIGANTSKÉ STÍNY (Otokar Březina)
  8. PŘÍCHOD PROROKŮ. (Antonín Sova)
  9. ZEMĚ SVATÁ. (Xaver Dvořák)
  10. PO STOPÁCH BOŽSTVÍ. (Antonín Sova)