RUCE.

Otokar Březina

RUCE.
V oslnujícíoslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli: Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratrímbratřím: V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragickatragická obětišteobětiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a kathedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žalárižaláři, amfiteatry a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdražděnrozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; – v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vyvřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti, dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni, a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; – na vlnách moří a duší, kde úzkostně povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; – u všech výhní, stavů a lisulisů, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraonů, kde zapřaženi úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; – v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; – na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; – v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrcímtvůrčím zjitřením zraků; – a tam, kde vášeň na sopecnýchsopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; – v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících 10 snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní, jak vítr prvotní země nad únavou duší; pod gestem panen elektrisujícím kde jiskří se jara omamující, noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agoniemi jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití, v úpění věků do kruhu hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných, a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou k prsům tiskne svou kořist: život kvílící v potkání tohoto slunce; – – v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystické vůle, jediný ve všech milionech pracuje clověkčlověk, třesou se ruce nesčíslné, z věků do věků v křecikřeči napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích země... V tragickém triumfu snění jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy, ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou, zmodralé mrazem věků a v letu země, nad propastmi vrávorající, zachytávají se v zoufalství vegetace její... Šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlů! Kletbou stížené ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce! V sepjetí modlitby úderem blesku jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté, bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela ctoucíčtoucí myšlenky bratří! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zethernělé jak světlo a k ovoci mystických stromů prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! – – A ruce naše, zapjaté v magický retězřetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stalestále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a laskylásky probíhají namnám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších, v nový řetěz se zapínazapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy. – A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v baznibázni, jako tajemství rodu, jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholickemelancholické, dithyramb světů za sebou nasledujícíchnásledujících. 11