* Věčně znova, přemoženi, píseň písní počínáme,

Otokar Březina

*
Věčně znova, přemoženi, píseň písnipísní počínáme,
Věčně znova, přemoženi, píseň písnipísní počínáme,
sladkostí i hrůzou chví se tajuplných rukou hra; lánem věků, ženci tvoji, cestu sobě prožínáme, ale v obzor nekonečný zraje setby nádhera.
Na sta sluncí zapadalo v dálku klasů nedohlednou, ale den a léto duší nad věky se nešeří, a až naše píseň dozní, neznámí se bratří zvednou, v struny naše utišené ruce jasné udeří. Dokud srdce hřmíti budou, před slavnostmi zvonů znění, na kroužící kouli země kolébat se tanec jar, tisíci rtů věčná žízeň marně píti zapomnění, naděje se k duším blížit pohořími jitřních par, a smrt dokud, mlčenlivá, půjde městy vířícími, komnatami svatebními, v rána smyslů líbezná.líbezná, nad bojišti kosmickými, sluncí sady hýřícími, všudypřítomná a moudrá, jemná, vítěznávítězná: ruce v písni pozdvižené, rozteskněné, hledající, jako květy růsti budou do nesmírna, v záři tvou; pod klenbami nekonečna vojska duchů putující v nový šik se utáboří, hvězdné stany rozepnou, mocná slova harmonická zníti budou v hlahol světů, předvoj na výpravě duchů v jasné sféry závratí, a pak s křídly rozpjatými, zastavena ve svém letu, v bouři času zavěšena, nepohnutě čekati. 30