VEDRA.
Illuse v žáru, jak halucinace umírajících žízní!
Zem jako přezrálá puká. KvetyKvěty plamenů neviditelných
vyvřely, parasitní, mezi lilijemi a jako břečťany do výše plápolající
přissavajípřissávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky
tříští se v světle; v ironickém nárazu cíšíčíší slaví svou hostinu knížata noci. – –
Ale jak oblaky nazpět do moře odnášející útěchu vlahyvláhy,
naděje naše zapadají za horizonty rozpálenými.
Jen neméněmé vedro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu
nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí
jak řečišteřečiště ohně a kde jak náměsícnínáměsíční plíží se vojska.
Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech země, nad vlnu žhavější vlna,
údery tepen na spáncích otroků sviští jak hvízdání bicůbičů,
smrtelně zvážnelyzvážněly zraky. Krutost věků ožívá v krvi:
nebezpecnánebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, když stíny se dlouží
v zimnicníchzimničních pařeništích trópů. A na hlavy milionů
ze hlubin slunce, trhaného křecemikřečemi bouří,
lávy sopečné proudy, rozstřiklé v prachu oslňujícím, řítí se v kataraktech.
NeméNěmé jsou nivy, ponurá města; v zakletých jeskyních dílen
na rtech zaťatých utichly písně ve vřeten výsměšném vření,
v úlisném šepotu řemenů, v úpěních ohneohně a kovů,
v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! Ať pochodeň hněvu
blíž ještě k zemi se nakloní z modra a zžehne pavučinný květ její!
SycíSyčí ječmenné klasy před zraky ženců předrážděnými,
jak tažení hmyzů, jež usedly na žhavá stébla,
v hněvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu
nenávistném. A čekajíce na nahá těla a na rty oněmlé žízní,
tvrdě smějí se svedené vody, v nichž jako trsy jiskřících ostřic,
nože pod hladinami, paprsky odražené třesou se z vírů.
5
A večery se sady zapalenýmizapálenými! Poslední vegetace ohně
na zříceninách! Když jako mystické ovoce osudných poznání, slunce,
uzraléuzrálé v západů horecnémhorečném, podzimním listí k zemi padne svou tíží
a pukapuká, plod sesladlýsesládlý příliš, a z purpurné kůry omamnou šťávu,
proud vonný, řeřavící hvězdami jader, víno šumící světemsvětlem,
vystřikne na rty nesčíslných! Vedra krve a touhy!
Číšemi rajských rozpomenutí jsou srdce! Fermenty žití a smrti
zdvihly se na dně a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohňů!
Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění!
Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí!
Bolestná procítání tisíce očí z němého množství nedočkavého,
které v úžase tohoto kosmu touží se rozlíti věky!
Hvězdami zjasněné cesty království tvého! Dobytí země a nebes! – –
Ale v řinčení číší slaví svou hostinu knížata noci!
A tvoje píseň je tichá, jak řeka za horami klokotající,
sladký ptáčníku duší! Od obzoru k obzoru šlehá tvůj úsměv,
linie blesků, ale ztrácí se dříve, než umdleni zdvihneme zraky!
Ach, z bolestné proměny věcí nad Gehennami poznati slávu tvé vůle
a jako písmo sdělení tajných za doby nebezpečenství,
zjasněné nad ohněm tahy blankytovými, čísti ji v záři!
Ale snesla by zem tato celé bohatství smíření tvého?
Nepotopila by se, loď přetížená naklademnákladem kralovskýchkrálovských darů,
i s plavci?... Hluboké jsou noci v měsíci vedra... A hvězdy jak zvoní...
6