TICHÝ OCEÁN.

Otokar Březina

TICHÝ OCEÁN.
Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery... V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata, zem táhla kolem nás, jak nábřeží královské nádhery. Však před námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých, oceán tichý světů neviditelných tisíci hořel dráh; a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných, žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách. Na květy její vzpomělivzpomněli jsme, žádostivě vonící a v skrytemskrytém ohni jejím vznícené, jak přiblížení rtů; na každou lásky vteřinu, jak zabloudilá včela zvonící, když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů. Na slova soucitnehosoucitného schýlení, extasí svatý nach, a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou; na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach pod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou. Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní, když náhle vzeplá na věcech, jak zlacení tajemných nápisů; na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní se zaskví z obzoru, jak skyvyskývy bělostné na míse z jaspisu;jaspisu. Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás, co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění a ze tvých mlýnů zakletých kol monotonní ráz. Jak vsechnovšechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem, slavícíslavíci letí v dalcedálce před námi, nad námi výše bez hlasu... Však naše zraky odměnou, čím víc se z břehů země vzdalujem, tím čistěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu. 21

Básně v knize Ruce: