CHVÍME SE NAD MOCÍ VŮLE...
Hvězdami úsměvů, s hypnotisujícím strnutím ve zracích,
v závojích blesků a síly, i v lethargiích, jak sníme,
obraz náš, v druhého světla všudypřítomných vibracích,
v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme.
A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem,
cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čárou v bratrských krajích,
v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědomém
a ve snů výstražných, nepochopených jinotajích.
Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků
modelovaná smrtí, jak v nervosních dotycích dláta,
a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku,
v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta,
z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená,
z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova,
v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená
nad zemí čistou a zářnou, jak zimní zahrada diamantová...
O Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí,
zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu!
Chvíme se nad mocí své vůle, jež v tohoto života zakletí
zbyla nám jako dědictví knížecí z tajůplného pádu...
Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá,
k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony:
a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá,
zrádná i uzdravující v příbuzenství bratří na miliony.
Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase,
a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři!
A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se,
suggesci pohledů našich září svých paprsků zostři!
V mukách těžce umírajících, v milenců samotu důvěrnou,
s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne
a na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou ethernou
ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné!
22