ČISTÉ JITRO.

Otokar Březina

ČISTÉ JITRO.
Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad, zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat; i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel: kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel? Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely, šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly, dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní, a v každém pohledu byl úžas znovuzrození. Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou, před rozlomením pečeti list políbený s pokorou; a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran, jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán. Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony, sad našich přání jemný kvet, jak lilijové záhony, a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen. 28