NEBEZPEČNÁ mlčení lehla do našich samot a v hlubinách lesů,
kde nejvyšší vrcholy stromů šeptaly o rozkoších světla,
dlouhý výkřik se zachvěl – a žízeň se sklonila k pramenu krve.
Mezi námi a hvězdami táhnou oblaky země.
Tisíci ohnivých očí do našich nocí se výsměšně dívají města
a v zahradách hudby, kam hvězdy se třásly jak rosa, vůněmi vydechla žádost.
Staletí příští a minulé viny potkávají se v šílenství davů
a ruce, jež umdlené zdvižením k výši a k modlitbám klesly,
o žhavých dotknutích šílí a čisté naše snění nás neposlouchá.
Milé tváře v duši nám sesinavěly, slova zalkla se bolestným smíchem,
žíravá atmosfera naše květ barev a věcí nám vyssála v stíny.
Parami kouří se vody, v nichž plujem, naše vesla v nich zkameněla,
ruce napjaté bolestně sotva je drží pro tíži, nehybně visící do vln,
a závratí jala nás suggesce hlubin.
Tak promluvila tma k vaší duši, ale němá k bolesti vaší
a k pohledům vašim, jež ztratily hloubku, zůstane země:
sen její bloudí daleko před vámi, slabými, v tisíciletích,
vonný a třesoucí se v paprscích Nejvyššího.
O šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volni a čisti
a otevřeli své oči, zavřené vírem větru nepřátelského.
Podobni Silným, když vyšli v den smrti s modlitbou na rtech:
křídla bytostí vyšších údery svými dávala rythmus jich krokům,
a jejich úsměv, magický, poručil slunci:
Zastav se nade dnem naším a nezacházej,
až dozraje úroda setby a píseň díků zapějem na bojišti!
I zastavilo se slunce nade dnem jejich a nezašlo ani ve staletích,
neboť den vítězů, jenž tisícům rozdává světlo, na věky svítí.
O Šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí
a modlitbou svojí jediným úderem křídel dostihli vonných snů země:
ze zahrad neviditelných, štípených tisíci mrtvých, jež čekají vašeho díla,
vdechnete z hluboka vůně posilující.