Památce Nerudově.
Tak žije v mojí paměti:
Sestárlý orel zimomřivý
na sněti sedí sám a sám,
stesk konce hled mu mlží sivý,
však hrdost je v něm, síly plam;
už zřídka černá křídla zdvihne
a ve mohutném rozpjetí
do výše přímým letem tíhne
a v ní se tmavým bodem ztrácí
a obloukem se dolů vrací
k místečku svému na sněti
Už za ním život... jaký dar
Vždy zvyklý jenom vzhůru stoupat,
tím okem svým zřel na svou zem,
vždy král, svou nohu nedal spoutat,
kramářům k budce řetězem;
71
když bil se, bil se s protivníkem
zrak v zrak a proti spáru spár,
a nebyl nikdy zákeřníkem.
Syn vzduchu rád měl metelici,
tu kovový hlas jeho hřmící
tak rád se mísil v živlů svár.
Pak jednou tiše na zem spad’.
Byl mrtev. Lidé k němu spěli.
Hrd byl i v sledním strnutí.
Tu teprv s žasem uviděli
tu šířku lesklých perutí.
– Je týž to, jenž se jevil zraku
jak skřivan kdys, jak tečka snad?
Tak vida, orel! Inu, v mraku
je těžko ptactvo rozeznat! –
Hrob vykopali. Lze však hrudou
ta křídla skrýti? Ona budou
po věky z hlíny vyčouhat...
Tak vídám Tebe zas a zas;
Ó, mistře, při každé své práci,
kdy člověk nejistotou štván
v své síly, v sebe víru ztrácí
a k tomu, co zní ze všech stran,
ať potlesk přátel, hymnů pění,
72
ať zloby nebo soudu hlas,
k ničemu dosti víry není –
už zvykl jsem si dobu dlouhou
ptát do prázdna se s marnou touhou:
co Ty bys tomu řekl as?
To žije v mojí paměti:
On tenkrát – řada tomu roků,
já po prvé svá křídla vzpjal –
s úsměvem ve svém orlím oku
mi na rameno zaklepal,
dvě slova řek’ tak lakonicky –
a jako když mě posvětí,
já vydržel jsem giganticky
pranýře, soudy, šibenice.
Teď, kdy řve kolem metelice,
zrak časem v dálku zaletí –
šediví vrabci cvrkajíce
se choulí jen tam na sněti.
73