Ta mince jesti velmi pěkné práce.
I nápis její výstižný a trefný.
Toť po latině. Přetlumočtež, Mistře.
„Z božího daru a svornosti stavů.“
A ruk pět, které korunu zde drží,
toť zemí patero, z jichž usnesení
byl Heidelberský králem českým zvolen.
Však vaše báseň, Mistře, jíž jste v chrámě
Královskou Milost osloviti ráčil,
v ní vinšuje mu jménem profesorů
a pražské učení a oudy jeho
otcovské přízni vřele poroučeje –
toť mistrovský kus latinských jest Uměn,
že Horác závistí by rdít se musil
a Cicero nad řečí lepou jásat!
Jen lente, lente! Blahorodnost vaše
mi chválu tuze nezřízenou činí – –
Hle, kterak Milost Jeho, král a pán náš
po mladých lících rdí se spokojeně
a milostností oči jeho září,
i paní králová svou tváři lepou
úsměvem sladkým také rozžehuje –
Já nevím, páni – – sami dobře víte,
já nepřistoup jsem s velkou horlivostí
k té věci, jíž jste ráčili se podjat – –
a dneska ještě dost mám obav v duši:
Hle, volený král náš jest přec jen dítě – –
let třiadvacet – – v takém věku, páni,
i rozum ještě nevidívá jasně – –
i ruka potřebné dost síly nemá – –
A kdybych v tom se klamal, co dím nyní,
tvář jeho nekvetla by právě štěstím,
však vráskami by musila ji halit
myšlenka věcí příštích – – Chacha, chacha!
Hle sýček z Kutné Hory! Nechce čekat,
až půlnoc bude! Za denního světla
obavy skuhrá! Fraucimor pak králův
svých odhalených ňader nepřikrývá! –
Chachacha! Ty mníš, pane primátore,
že v časích Milíče jsme z Kroměříže! –
Pan Budovec by tamhle tak moh mluvit!
Pan Budovec si hladí bílou bradu
a ňader těch se nijak neuráží –
Ah, toť je tedy poslední grunt obav
capitis Kutné Hory? Pane vzácný,
debes cognoscere stultum!
Chachacha! Recte! Bene! Egregie!
Chcem také slyšet, co tak pánům k smíchu!
To štěstí naše jásá, jasný pane,
že smíme v líce slunci svému zříti!
Ah, velmi pěkně! Autor dnešní básně?
Poeta noster salve! Nobis eris fidus Achates!
Regina nostra Elizabeth vivat!
A o čem myslí as pán z Michalovic?
Víš, pane Černíne, co tihle Uhři
za nabízenou pomoc dostat chtějí?
Vím z hruba, jak jsem zaslech. Požadují
sto tisíc zlatých jako za náhradu
svých výloh dosavadních; dále žádá
kop tři sta tisíc a to neprodleně
si kníže Gábor, aby festuňky své
moh včasně proti Turkům armírovat.
Jak? Proti Turkům? S těmi mír přec drží.
A zde jde o při naši: Nerozumím.
Za také sumy nám lze naverbovat
i rejtharstva i pěších valnou sílu!
A pravím vám, z těch peněz ani Gábor
nic nedostane, ani my vojsk nutných,
neb peněz není. Bída, všudy bída.
Pán nemá, nemá rytíř, nemá měšťan.
Nač tedy váhat? Čas dvanácti hodin,
čas nejvyšší tu. Pusťme z člověčenství
poddané svoje, ve svobodné pěstě
jim zbraně dejme, potom půjdou s námi
a sláva husitská se do Čech vrátí!
Jak? Vzdát se máme sami, což jest naše?
Toť nápad blázna! Mumraj nešlechetný!
My krále zvolili, by stará práva
zas českým stavům navrácena byla
a sekyru teď radíš přiložiti
i na ta, která doposud nám zbyla?
A sami, vlastní rukou? – Pošetilost!
Pak zbyla by nám žebrácká jen mošna!
V tom za jedno jsem s panem z Michalovic,
a není cesty jiné, páni bratři.
Když o loňském jsme radili se květnu
– vy víte v domě pana Smiřického –
a chůzi na hrad, o tom potrestání
jednušek římských, slyšeli jste všichni,
jak Linhart Kolona tu radu dával,
jak mladý Smiřický mu přizvukoval,
že nutno pustit z poddanství své lidi,
je ozbrojit a cvičit v službě polní.
Vždyť taká věc se příčí Kristu Pánu
i rozumu i duši. Nedostačí
svůj religion vyznávati ústy
a ďáblu činem sloužit. – O tom květnu
jste věc tu hurtem zamluvili páni,
a šli jsme na hrad, kde jsme vymetali
jednušky z oken. Zlý krok, páni bratří,
dnes ještě hůř je. Stojíme tak sami,
jak planá hruše v poli. Anglický král
nepohne prstem, aby pomoh zeti,
chce zachovat si jméno „krále míru“.
A kurfirst saský Friedrichovi píše,
že na svém stojí, a že král náš neměl
koruny bráti. Z říše spásy není:
jednušky proti, souvěrci pak naši
závidí Friedrichovi povýšení
a nepřispějí. Uhři? Slyšeli jste,
co vypověděl hejtman hradu Černín.
A proti nám je císař, Španěl, Bavor
a římský papež... Peníze i lidé...
Já brzy odevzdám své kosti zemi
vy mladší, vy jste budoucnosti její
a na vás tedy uvážit a jednat.
Já prosím: neklamtež se, páni bratří.
Věc naše není hračkou. Příklad Štyrska
vám svědčí, jaký osud může stihnout
náš religion; příklad pak, jenž dán byl
nám prvým Ferdinandem – naše hrdla.
Své lidi propustím a vstavím v pole!
To neučiníš, pane z Michalovic!
Vždyť taký příklad vzbudí rebelii
na panstvích našich! Uvaž, Vaše Milost,
výsledek jistý: dáti selské sběři
svobodu plnou, zbraň jí vtisknout v ruce –
toť znamená, že nejdřív naše hlavy
nám složí k nohám! Pak je smutno páni,
že tak jste dosud žili s lidmi svými,
by tenhle strach měl oprávněné grunty!
Nuž, pane Kaplíři, ty pojdiž se mnou
a propustiž své lidi z člověčenství!
Hleď, pane z Michalovic, jsem jen správcem
svých vnoučků jmění – – vedl jsem si lidsky,
jak Milčín ti i Neustupov svědčí – –
však nemám práva k změnám pronikavým – –
Jak myslíš nyní, pane z Michalovic?
Nu, mladá krev ti trochu překypěla...
Hle, anděl smrti chodí nám kol stolu!
Rád položím mdlou hlavu k odpočinku.
Aj, páni bratři, slyšel jsem ty řeči
a divím se vám: o pohřebním kvasu
by nemohlo být hůře promlouváno!
A my jsme právě obdrželi krále,
českého krále, slavíme tu chvíli,
kdy naše koruna se v plné slávě –
Ta koruna je trochu velká králi
a k uším padá jemu! Víme dobře,
žes, pane hejtmane, svým srdcem jinde
a tělem pouze tady, proto nevíš,
co jazyk mluví – Ustaň, Milost Tvoje!
A v pokoji mé srdce nechej! Vždycky
mi sedí v prsou. Bohužel, že v Čechách
jsou lidé, kterým srdce sedí v kapse
a dá se předat podle okolností
z té pravé v levou – – Milosti Tvé řeč ta
mě nepotřísní, neboť k místu mému
dostoupit nelze jí. Jsem zodpověden
jen vlasti své a králi – Kapse hlavně!
Již zadrž pane z Chudenic, a pomni
i míst i chvíle, kde svůj bystrý jazyk
klusati necháš! – A ty, pane, odpusť!
Rád odpouštím. Pan hejtman horkokrevně
rád v slovní turnaje se pouští, věda,
že jazyk mocný má a obrátivý.
Já chtěl jen říci, že ty řeči vaše
zde byly zbytečné a bezpodstatné.
Jak možno natírat věc naši černě,
když vojsko naše pod Matesem Thurnem
a panem Harantem kams ku Prešpurku
Bukvoje s vojskem císařovým žene?
Když jisto je, že záhy Dunaj přejde
a s Gáborovou armádou se spojí
a Vídeň, ono hnízdo jestřábovo,
jak ořechovou slupku rozmačkají?
Je slušno věsit hlavy? Chmurně mluvit?
Hle, plný pohár! Tamhle král náš český
nuž, páni bratři, poháry ty vzhůru
a vzdejte vivaci, jak slušno, králi,
jenž zárukou nám lepších dnů je vlasti!
Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!
Má Bess, ta koruna mě tíží příliš
a nepohodlně mi sedí v skráních,
já bojím se, že spadne mi... Je možno,
odejít trochu, složit ji i háv ten
a obléci plášť onen z aksamitu,
ten – víte – barvy broskve, s diamanty?
Nemožno ještě. Dokud tabule je,
král jako král jí musí předsedati.
Jen trpělivost. Seďte zpříma, prosím,
by nesvezla se koruna vám s hlavy!
Již nohy necítím... Tak nepilo se,
když korunován byl král Matěj, Uher,
i ani potom, když dal korunovat
štýrského Ferdinanda. Ale pilo.
Vždyť byl jsem při tom. Pilo se jak dneska.
Těch korunovací je jaksi mnoho
v tak krátkém čase. Dneska tedy dali
korunu tamhle tomu Němečkovi,
ač jiný Němeček, jenž měl ji, žije.
A proto bude vojna o čepice,
a kdo vyhraje, jen ji nosit bude.
Však povídají, že tím dnem, kdy tenhle
přitáhl do Čech, celý týden v Praze
Smrt neporvala ani jeden život.
Toť znamení, že odpočinout chtěla
pro práci příští. Je-li vojna, brachu,
má Smrt žně vždycky. Proto spravedlivo,
že posílit se chtěla odpočinkem.
A otec Ignatius, jenž je v péči
u paní Polyxeny Lobkovické,
šel dnešní noci hradem kolem chrámu
a slyše hudbu, zpěv a hlasy z vnitřka,
do chrámu vejde a ten zázrak vidí:
Sám svatý biskup Vojtěch mši tam slouží
a kníže Václav před oltářem klečí
a za ním všichni patronové země
a všem se těžké slzy z očí valí –
tak otec Ignatius vypravoval
hned z rána urozené paní svojí,
jak od bratra vím, jenž tam v domě slouží.
Ten Ignatius je tam zpovědníkem?
A rádcem paní ve všem. Pohleď, brachu,
jak starý Budovec už hlavu kloní!
Už dřímá děda. V jeho letech lidé
jdou se slepicí spat, by mohli z rána
s kohoutem vstávat. Těžko věřit, brachu,
té noční mši dnes u svatého Víta...
Už dávno Pánbů divy dělat přestal –
Však paní Polyxena uvěřila
a list hned psala panu Slavatovi
a modlila se tuze ve své kapli.
Eh, nechme toho! Starý Kaplíř vážně
vous bílý hladí – také pěkná léta!
Pan Berka září jako bílý měsíc,
když v úplňku jde. Řek mi jeho lokaj,
že sedmdesát tisíc čerstvé razby
tolarů zavřeno má v černém sklepě.
Což to? Pan Vilém – sedí vedle něho –
pán z Lobkovic má na sedmnáct beden
od zlata, stříbra věcí ve sklepeních.
A pak je lamentace, že je bída!
Prý není možná platit dále vojska
a docela ne, poslat nová v pole!
Je bída, ale dole mezi lidem.
V poledních Čechách jdou prý lidé krajem
jak hejna vlků živíce se korou
a travou... Císařští tam vedli tance
a královští jich také nešetřili – –
Je dobře, má-li člověk postavení
tak jak to naše. Krále máme vždycky
ať toho nebo onoho – a dneska
dva docela, a to je vlastně nejlíp:
jsou korunovace a panket, tuzér
Pojď nalívat, – už mají zase prázdno –
pán z Talmberka zlým nás měří zrakem!
Jsme v úřadech svých déle než on ve svém
a kdo ví, nebude-li tak i příště!
Aj, pane Kunši, rozjasni přec oči!
A zdvihni hlavu! Bylo nějak, bude!
Oh, páni bratři, jak se veseliti?
Vždyť víte, že jsem člověk bez domova,
snad bez rodiny! Dím: snad bez rodiny
a líp by bylo, kdybych jistě věděl,
že bez rodiny. Zůstaly mi v Písku
má žena s dětmi, Bukvoj dobyl města
a víte, kterak soldateska jeho
svou zvůli majíc, zlostně řádit umí –
Co se ženou je? Co je s mými dětmi?
Já hledal, pátral, – nikde ani stopy.
Dům rozvrácen a zkažen – hnízdo pusté
a kde má písklata – ví nebe pouze.
A vy mi díte: Rozjasni přec oči! – –
Však o vlast jde, tu, naši českou zemi;
čas válečný jest – a ten vyžaduje
oběti na všech – tolik považ, pane –
A pane tovaryši, částí vlasti
jsem já přec, žena má i děti moje,
ne o tu hroudu země jde, leč o nás,
o děti její. A my panketujem
a vivat voláme, až hrdla chraptí –
nuž, jde-li o nás, v poli naše místo,
ne u pohárů, všech nás místo v poli
i krále, pánů, všech nás, jak jsme tady.
A k čemu máme žoldnéře, můj pane?
A k čemu platíme ty těžké berně?
Abychom sami ještě kůži nesli
do trudů polních, špikovat ji dali
si halapartnou nebo žravou koulí?
Jde Ferdinand snad? Či pán z Liechtenštejna?
Či Eggenberg a jednušky ty druhé?
A když jde Thurn a Mansfeld – stačí zcela,
toť řemeslem jest jejich. Díte, páni,
že o zem českou jde a o vlast naši –
Thurn Mates Němcem jest a cizozemcem.
A Thurnovi já ukřivditi nedám!
V něm meč má zem a štít náš religion!
Thurn Mates vivat! Vivat! Vivat!
Vstaň lve český! Čas již vyšel
tvého snu a bdění přišel.
Tvým Čechům vzešlo již světlo,
praktikantům se rozpletlo;
úsilí jich již zjevené,
ukryté lsti odhalené.
Spadli s lávky, člun se zlámal,
naději nepřátel – –
Zadržte pane! Verše ty nám známy.
Můj syn však schystal sličné překvapení
zde podobného druhu pánům stavům!
Má ženo dobrá! Děti moje drahé!
Však, pane rytíři, jen nenaříkej!
Čas zvrtne všecko. Hle, zde objednal jsem
od Lomnického pěkné rýmování.
Chci přečíst ,je. Teď silentium páni!
O silentium prošeni jste páni!
Ze starého hradu
hladě suchou bradu
starý jestřáb zírá,
hlad mu nitro svírá;
hlad mají jak táta
také jestřábata!
Habichtsburg – jestřáb! Totě podařené!
To kouše přímo! Lomnický, toť psina!
Starý jestřáb čeká,
zrakem v dálku těká,
neb mu ovcí hejna
slíbil kněz od Rejna,
ovcí s pěknou vlnou
a stáj volů plnou,
jež má Říše svatá,
aby nasytil se,
on i jestřábata!
Písklata moje, kde vám asi konec!
Syn můj čte dobře. Pozorujte, páni,
jak patřičně on vyřkne každé slovo!
Tak se dívá dolů,
nikde kněze, volů:
nikde ovcí s vlnou
pro mláď hladu plnou –
Tak trefného cos neslyšel jsem dosud!
Najednou se z dáli
kotouč prachu valí,
s několika pány
stojí kněz u brány.
Starý jestřáb běží,
dech popadá stěží:
Už bych vás byl proklel
do horoucích pekel!
Ale, drazí páni,
hořkéť mé zklamání –
nevedete spolu
ovcí ani volů!
Toť říznost vtipná! Zpropadená kůže
je tenhle Šimon! Trefné o těch volech!
Nevedeme voly,
svatá Říš však volí,
za svého tě krále.
Nebť máš mít korunu,
sedat máš na trůnu,
kralovati stále
k Říma cti a chvále.
Nemá však pták dravý
radost z této zprávy:
Moji milí páni,
z toho kralování
neztloustnu já táta,
ni má jestřábata!
Toť znamenité! Žádný básníř římský
ostrotou vtipu nemůže se rovnat
našemu Šimonovi! Kéž by podal
nám více takých básní! Čas-li přijde,
ten podlý rýmař stejně bude špinit
rod Friedrichův a – Silentium, páni!
Ale kněz ví všady,
vždycky dobré rady:
Korunu vem, synu,
děkuj Hospodinu,
po volech-li práhneš,
také jich dosáhneš.
Veliký lev Čechů,
má jich pro potěchu,
víc, než je mu zdrávo.
Ty máš dovolení
k volům bez prodlení,
vezmi, co se ráčí,
jdi, neb chvíle kvačí,
do té české země,
jez i tvoje plémě!
Tak bylo věru, historie svědčí!
Lup bezbožný a skutek bohopustý!
Zdvih se jestřáb dravý
s vran a káňat davy,
na lva jsou se vrhli,
korunu mu strhli,
vzali ovce, voly,
plnili své stoly –
syt byl jestřáb-táta,
syta jestřábata!
Tak výstrahou jsou minulé nám děje!
Hlad kdys – hlad dneska! Rod je stále stejný.
Ferdinand prvý ved si takto také!
To pomněte, páni,
při svém stolování,
hajte mužně vlasti
proti hrabivosti:
Hlad na cizích stolech
jest po našich volech,
a na ovce známá
otvírá se tlama!
Hlad na cizích stolech
jest po našich volech,
a na ovce známá
otvírá se tlama!
To zase bylo carmen k poctě naší?
Tak Milosti. A verše podařené.
Tak, páni, slyšíte, jak cítí národ,
jehožto jazykem jest básníř vtipný.
Toť odporné a sprosté rýmování!
Barbara mater – liberi barbari!
Jak vtipně provedeno! A jak pěkně
ta stejně znící slůvka dopadají!
A takhle má se hněv náš v plano vybít?
Můj Bože, Bože, jak mi hlava hoří!
A jako chlapec stojím mezi chlapci,
když svévolně jsme špýchar zapálili:
hasiti nelze, ustrnutím jati
nad vlastním činem stojíme jak sochy
bezradni ve všem; vytřeštěným zrakem
patříme v žravý, všeničící plamen...
Líp bylo by mi na mém rodném hradě
a všecko tohle kdyby snem jen bylo...
Tak všecko řítí se kams, kam mdlým očím
dohlednout nelze. Útěchou mi, Pane,
že dáš mi záhy vyjít z toho světa...
Jen vnoučatům když zachovám, což jejich
a potom – vůle tvoje děj se, Pane!
Tak myslím, páni stavové, že slušno
vzdát předem díky Nejvyššímu Pánu,
že přispěti nám ráčil v chvíli těžké,
a složil osud její v pevnou ruku
našeho krále. Milostem pak Jejich,
jež jak dvé sluncí časům našim září
a této naší zemi staroslavné
teď provolejme všemi hrdly vivat:
Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!
Regina nostra Elizabeth vivat!
Patria nostra Bohemia vivat!
Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!
Regina nostra Elizabeth vivat!
Patria nostra Bohemia vivat!
Já nerozuměl, vidím však, že pěkně
jste řečnit musil. Děkujeme tuze
a milostí svou jistíme vás stálou.
To byla vivace? Tak, Bess má drahá.
Pan kancléř velmi pěkně zahovořil
ku poctě naší. Můžete jít tedy,
a korunu si sundat. Neb je konec
té slávy dnešní. –