Chusrui Parvis, král všech králů,
má v svém sadě dastadžerdském
tři tisíce bujných růží,
jakých jinde nevidět.
A v paláci dastadžerdském
má tré tisíc zlatých komnat,
v nich tři tisíce žen lepých,
jak jich jinde nemá svět.
A z nejkrasších nejkrásnější,
růže růží, luzná Širin,
radost očí, sladkost duší,
něha veršů básnických.
V širé síni má král králů
trůn po otcích poděděný,
drahokamy, zlato září
ve klech slonů indických.
Chusrui Parvis v středu žen svých
na trůně plá jako slunce,
jako slunce, které svítí
v počtu lesklých černých hvězd.
Z krajů světa nejdálnějších
posli kvapem přicházejí,
zprávy nesou od vojsk perských,
o vítězstvích nových zvěst.
Otroci sem nesou kořist
vzatou v zemích přemožených,
vyslanectva stoupají sem
s dary králů poplatných.
V taktu tamburin se všichni
před trůnem až k zemi kloní –
neboť nesmí oči jejich
zřít do lící posvátných.
Náhle člověk v šerém plášti
u stupňů se křesla staví:
– Mohamed ti, prorok boží,
králi posílá ten list. –
Vytasili meče stráže,
tři tisíce žen se chvělo –
ale Chusrui, král všech králů,
usmál se a začal číst.
– Bůh je jeden, totiž Allah,
Mohamed je prorok jeho,
mimo víru není spásy,
všecko jiné klam a mam.
Nemeškej, ó králi perský,
před světlem si nekryj oči,
kdo jde ze slunce, jde z žití,
kdo jde k pravdě, zniká tmám.
Vyvol světlo. Lhůta krátká.
Allah brousí kopí, šípy.
Hledej jej, sic běda tobě,
on-li tebe vyhledá. –
Křížem roztrhl král psaní,
vmet je Arabovi v líce,
Arab kleká, lístky sbírá,
k rtům je zbožně pozvedá.
Odchází. A král všech králů
hlasně rozesmál se za ním,
smíchem zazvonily rety
tří tisíců lepých žen.
Nejjasněj se smála Širin,
nejkrasší ta z nejkrásnějších,
radost očí, sladkost duší,
básníků všech luzný sen.
V hloučku věrných v žluté poušti
vyslech posla prorok boží,
na prsa si složil ruce,
zadíval se do dáli:
– Jak on list můj, říši jeho
bude trhat Allah v krátku –
A ty tmavé oči jeho
s vírou v dálku zíraly.