V čas květu Říma, tenkrát za Nerona,
poprvé na tom světě žila ona.
A měla Artemidy pohled tmavý
i Afrodity úsměv shovívavý,
zjev Héřin, sladkou moudrost Atheninu.
Stál palác její v středu Aventinu,
stěn bílý mramor svítil temnem stromů,
(neb veliký park ležel kolem domu,
kde laury byly, fíky, mandlovníky,
olivy šedé, cyparessů šiky
a bílé hermy bohů nesmrtelných –
vzácné to práce řeckých mistrů čelných),
vestibul prošel’s, z celly své tě zdraví
janitor černý, Numiďan to pravý,
a vede atriem tě, jehož stěny
jsou ději z Aeneidy vyzdobeny,
a v jehož středu vodotrysk se tříští;
zem kamenná se mosaikou blýští,
tvé sandály se na ni tiše kladou,
a vstoupíš v peristyl: tu stojí řadou
v čtverhranu sloupy, až k těm hlavám jejich
od země vzhůru rudých ve peřejích
se vlní růže, kvetou, zeď to živá,
dech omamný z ní těžkým proudem splývá
a nutí snít. Ty růže milovala.
Zde byla ráda. Její rudá palla
se dobře v červeni té odrážela.
Ta zlatými se květinami skvěla,
jež umně stkaly na hedvábném kmentu
osmáhlé otrokyně z Orientu,
nádherné, štíhlé, dar to prokonsula.
Ze šatu toho jemná vůně dula
a tkvěla všude, kudy prošla v letu.
A žila. Dělaly jí toilettu,
ji koupaly a česaly jí vlasy,
stůl vystrojily – potom usedla si,
čtla Ovida, či verše Catullovy,
neb Petroniův svižný román nový,
i listy psala, vtipu pravé skvosty,
vzdáleným známým, přijímala hosty,
i probraly kus nový na divadle
i nový poměr kterés krásky svadlé
i šeptný klep z paláce císařova
i z senátu – a tlumila se slova –
i mudrováno časem bylo dosti
o životě, o duše nesmrtnosti,
o starých bozích, které skepse sžírá –
snům Platona jen byla dána víra,
jej cenily si... Nad tím rozhovorem
by Cicero byl mohl šílet skorem:
to nebyla už dikce jeho čistá,
jich latina už rozrazila zjista
gramatik pouto, mrštně vyskočila
a šípy řeckých citátů kol sila.
Když tesknota ji někdy divná jala,
hadačku známou zavolati dala,
jí naslouchala ve ztrnulém žase
a za chvíli pak všemu vysmála se.
A k večeru, když úpal slunce lítý
za paláců a vrchů klesal štíty,
v nosítkách zlatých Čtyři Afrikáni
po Via Sacra nesli svoji paní;
je stín tam chladivý a vánek svěží
od vzdáleného moře tudy běží,
svět vznešený se potkával tu, zdravil,
ten onen se známým se pozastavil,
i ona často vzkřikla na otroky
a stavila jich stejnoměrné kroky
a na jdoucího kohos kývnouc živě
zvídala svým „Quid novi fertur?“ chtivě...
V měsíci Junia do Bájí jela,
neb ráda šumem vln se opájela
a ráda měla pláně vody valné
a barev hru a horizonty dálné.
Tak žila hrdá, vznešená v tom čase,
neb znala, když dvé božstev potýká se
o člověka, že člověk v ceně stojí...
A tehdy válčil právě v krutém boji
o vládu duší bohů zástup smavý
s tím Galilejským, který přísný, tmavý
bral lidstvu radost, jas a všecko štěstí,
dal rozkoš muk mu, snění o bolesti
a k posile své křižované tělo,
jež po třídenní muce dotrpělo...
V Seville slunné potom znovu žila,
– to vlastně duše její zabloudila
k druhému žití, mihla se tu v letu
a dala brzy ráda s bohem světu. –
V svém krátkém žití ona milovala
oblohu modrou, která denně plála
zlatistým dechem slunečního jasu,
hor modré hlavy, moře všecku krásu
(kam jezdila a snila poblíž břehu)
i barvy stromů, květin vůni, něhu –
však život ne – jí temná zbyla tucha
na žití dřívější kdes v hloubi ducha –
i tísnila ji touha bezejmenná.
A tak se často vrhla na kolena
na chladnou dlažbu šedé kathedrály,
a tmavé oči na Krista se pjaly,
a bílé ruce zvedaly se k němu,
cit nutil ústa k vzlyku bolestnému –
však mlčel Kristus i ti světci šedí,
i boží máť nedala odpovědi –
tak Murillo ji viděl, v duši choval,
a bledou Madonnu svou namaloval.
Po třetí žila v osmnáctém věku.
Antická hlava plna luzných vděků
se skvěla vždycky pudrem sněhobílým.
Šat rokoka byl hávem roztomilým
postavě její; ruce její sněžné
své zvláštní měly živobytí něžné,
ba, každý prst žil zvláštním žitím svojím.
A sama žila živobytím dvojím:
salonů dáma, jejíž bonmots svěží
po celém Versaillu z úst k ústům běží
a zbouzí obdiv, v logice je hbitá,
zná filosofy, poesie čítá,
i o reformách mluví, politice,
útrapách lidu – stále víc a více
ten její salon, jenž se třpytí zlatem,
soupeří slavně s velkým majestátem
královských síní; řadu satellitů
jak dobrotivé slunce na blankytu
svým světlem sytí, prostý lid ji chválí,
básníci píší o ní madrigaly –
květ stvoření. A když se někdy zhostí
vířivých zábav hlučné společnosti,
jde v park a měří, čítá, nakazuje;
své drahé růže sama opatruje
(tak miluje je, ve všech barvách chová),
list každý těší ji i snítka nová;
své stromky zkoumá, zahradníkům káže
to, ono; slabé stonky sama váže
k podpěrným kůlům; raduje se denně
z cestiček písčitých i ze zeleně –
hold přírodě té milované skládá.
Se správcem sama účtuje si ráda
a plat odpustí nájemnému lidu,
když neúroda rodí v kraji bídu.
Tak žila... Když pak hrozná Revoluce
jak bouře snesla v život ten se prudce,
vše smetla, zvrátila a rozdupala
a v trosky teplou krví Nihil psala –
odešla z žití plna ošklivosti
a s tichým steskem k mrtvé minulosti...
Madame Naděžda tmavé oči má,
antický účes trůní nad nima,
a v slunci hraje vlas ten havranní
nádechem lesklé mědě na skráni;
má bílé ruce, každý prst ten – div –
životem vlastním zdá se býti živ,
má rudý šat, to hedvábný je kment
a províjí jej zlatý ornament.
Miluje verše, v duši cítí je
a poesií život sleduje,
i hloubá ráda: mnohý filosof
jí dostal výklad temných svojich slov,
miluje park svůj, svoje cypřiše,
olivy, laury, z květin nejvýše
si cení růže; sladkým parfumem
napouští ráda šatů svojich lem,
by cesta, kudy ona kráčela,
tou vůní ještě dlouho voněla.
Miluje moře, jeho bouř i klid
i barvy jeho, ráda zří je pít
sluneční odlesk; z duše ráda má
oblohu modrou, obzor s horama –
s tím ráda mění města vír a hluk,
povozy, divadla a známých pluk
i salon teplý, vonný, zářící,
v němž zvoní bonmots její sršící...
Miluje osmnácté století,
zná memoiry jeho z paměti,
jím končí pro ni lidstva dějiny –
co po něm – to už chaos jediný.
Všem k štěstí jest, kdož mohou kol ní být,
však ve své vlastní nechce uvěřit...
Má zvláštní chvíle: kam’s se zadívá,
jak socha sedí bledá, neživá,
jen v tmavých očích jí to hrá a plá –
v těch chvílích asi duší její vlá
minulých žití tucha tajemná,
jak slyšená kdys píseň dojemná,
k níž není slov... však přece známe ji,
když tony její někde zachvějí...