V LISTOPADU.
Báň nebes v šedo zhalena je,
zem halí mlha nezdravá,
a tam, kde slunce jindy plaje,
jest skvrna velká, žlutavá.
Pár barvy citronové listů
se chvěje ještě na bříze,
jež létaj’ k zemi větrů v svistu
jak lehké zlaté peníze.
Den každý zamračený, bludný,
zde žiji líně, pomalu,
jak čet’ bych jakýs román nudný,
jenž přílohou je k žurnálu.
Dva lidé jsou zde, které směle
já přátely si zváti smím,
50
ten jeden znudí řečí cele
a druhý stálým mlčením.
Ta příroda víc netěší mě,
jest smutna tak a v mlze té
já nakloněn jsem kašli, rýmě,
té dlouhé rýmě prokleté.
Jen jedno ještě tak mne vzruší
a rozpění krev moji v žár
a životem tím plní duši,
jak kdysi v čase mojich jar,
toť ona, jež má tmavé zraky
a bujná ňadra, tmavý vlas,
ta před lidmi sic znudí taky,
však sama – zbaví nudy v ráz...
51