NA POSLEDNÍ STRÁNKU KHIHY: CONFITEOR.
Mé čelo blátem poházeno,
má česť je zašlapána v prach,
na pranýř dáno moje jméno,
jsem zhanoben hůř nežli vrah –
Mé vzpomínky, jež tolik stály,
a vše, co mám v nich svatého,
se šklebným smíchem v cáry rvali
a nešetřili ničeho –
Mé staré rány rozjitřeny,
a do nich kapali mi jed
a zatratili všechny ženy,
jež jasnily můj smutný hled –
Na myšlénkách, jež šly mou hlavou,
jak hlemýžďové slintali,
84
nad nezrozenou mojí slávou
své „anathema“ volali –
a proč? Že zjevil vlnobití
jsem citů, jež vrou hrudí mou,
jež na sta pokrytců zde cítí,
však rtové nikdy nevyřknou,
že bouřně, jako při orgii,
jsem vždy pil z žití kalichu –
však statisíce více pijí,
než pro sebe a po tichu,
že malý atom, blízký hrobu,
a lidstva nepatrný díl,
já soudil lidstvo i svou dobu,
a obé v sobě odsoudil...
85