A zas ta oblaka! Sny letních nebes
se zdají viset nad bílými domy
a přece plovou - u moře jsem sedal
a víc než vodní pláně vábila mě
ta oblaka – už Baudelaire – ano – řek to
v té básni v prose. Zdálo se mi dneska,
že stojím kdesi na vypjatém chlumu –
že blízko dole listnaté jsou lesy –
a stromy rudé jsou a žluté – podzim –
a já jsem věděl, že jest ještě červen
a bolest kousla mě: Jak? Podzim? Podzim?
Kdo připravil mě o to moje leto?
Vtom procit jsem – a srdce moje bilo
jak ptáčkovo, když svíráme jej v dlani. –
Ty hodiny – ty u mne i ty vedle
i budík v kuchyni – jdou jaksi spěšně,
jak o závod se všechny předbíhají –
i dny konečně jaksi rychlej běží
i měsíce i roky – všecko kvapněj
než jindy bylo – tenkrát: dny jak moře –
co bylo času, nežli přišel večer –
a roky táhly se jak invalidi –
snad přidává tak do kroku si Život,
když k cíli – Umřel tedy zase básník
hned šmoci psali elegické vzdechy,
řad superlativů zas oprášili
a postavili je do záře slunce –
a potměšilé kavárenské klepy
i ledabylá lhostejnost si berou
věčnostní talár – zjistí nebožtíku
vděk národa a nesmrtelnost svěží –
nic platno – smutně směšné jsou ty Čechy
a sudbě své v nich nemůž ujít nikdo –
den po pohřbu se uveřejní řeči –
a výčet osob, které byly při tom –
pak ticho o mrtvém – a žíti budou
dne radosti – bar – film – a pražské vtipy –
a nakladatel jak princ Hamlet kdysi
nad makulaturou dál dumat bude –
jak napsal jsem už – – V záři slunce vlní
se žitné pole – šedým stříbrem hrají
ty těžké sem tam klátící se klasy –
z nich chrpy vyhlednou a schovají se. –
Mez voní douškou – vršek tamhle stojí
a směje se svou bujnou svěží travou –
a břízka na něm – potřásá si listy –
kde viděl jsem to – ano, na Těšínsku –
a chtělo by se zas ten obraz vidět
a člověk by chtěl za ten obraz platit
dny – měsíci i – nejistého žití –
Jít po mezi a hladit ony klasy –
Co za radost má v očích ze života
to malé třínedělní hravé kotě –
i dítě – vlastně má ji každé mládí
i prvá tráva, prvá zeleň listů –
ty, člověče, měl bys dát ze stavení
zrcadla všechna – vždyť ty sporé vlasy
se dají česat také po paměti. –
Den co den tady haldy čerstvých novin
a člověk, zvyklostní tvor, sedne vážně
a čte a čte – a ví, že byly týdny
i celé měsíce, kdy v cizích městech
se novin nedotk – nevěděl, zda pátek
či úterý je – bylo mu tak dobře –
Tak přijde ten a onen – vzdychá, teskní,
že zle je u nás – žravost bezohledná
a podlost duší – nestud jedněch tady
a lhostejnost a omrzelost onde –
stav zoufalý. – A já když vám to řekl
poctivým veršem duše zbolestnělé,
vy třepajíce nemoudrou svou hlavou
jste mínili, že jsem jen černovidec,
že právem arci, neboť raněn byl jsem
prý osobně – eh, vizte, hlupáčkové
a slepýši – i vám teď světlo vzchází
a děsíte se, že je siné, hrozné –
Zas první švestky – příroda máť stará
se o tvůj jazyk, koruno všech tvorů –
ten strom, tu švestku vidím – nenápadná
a sporá, jako matka venkovanka –
a tyhle švestky – v nich jsou děti její –
plod květů lásky – jádra, z nichž by vzrostly
stromečky jednou – jak se postarala
máť venkovanka o ta zrnka svoje,
až do světa je nutno poslat bude:
je zahalila skořicovým trikem
do tuhé pecky zavřela ta tílka
a sladkým masem obalila pecku,
a modrou koží pokryla pak celek,
až dítě odejde a padne k zemi
a pecka roztrhne se, by to jádro –
ve hlíně země jíst a sílit mohlo
krmičkou sladkou. – Člověk přišel, orval,
– neb mínil, že mu příroda hod strojí –
co orvat mohl – máť strom nemá zbraně,
ba, sotva steskem zašumět si může –
a tak je rok co rok a celý život –
tak dávaly i matky venkovanky
své syny za vojáky císařovi
a dílně dějin – Jistí se nám všude,
že válek nebude – bláh ten, kdo věří –
snad krvavých ne – jenže pochybuji,
vždyť člověk dravec je i stát je dravcem
a žijí z vraždění – a stane-li se
div úžasný, že do museí dají
děl, pušek, granátů a bodel spousty –
pak válčit měšci bude se a hladem,
podkopy valut, hospodářskou fintou –
a bědní dějepisci budou musit
se učit modernímu psaní dějin –
Hle, moucha – zlobila mě, ohnal jsem se
a malý letoun pad mi mrtev na stůl –
sklem zvětšujícím dívám teď se na ni –
oh, jaký zázrak – jaký stroj to jemný,
jak sestavený – a ji člověk zničí,
že rušila ho dotěrností svojí –
a ona snad jen družně zatoužila –
tvor s tvorem se tak trochu poznakomit –
jak říká Rus – Já děl: Vy říkáte to –
nic víc, jen: říkáte to – když mi teskně
– ty slzy v hlasu jejím stále slyším –
kdys vyprávěla, kterak má mě ráda –
Vy říkáte to – nevěřil jsem slovu –
neb víru mi už z duše vytrhaly
(i vytrhali) s kořeny. Tož pouze:
Vy říkáte to – ona šla – ten pohled –
poslední pohled její bude asi
to poslední, co jistě vidět budu
v poslední chvíli svojí – Bozi, moci umřít
tak bez rozruchu, svědků, novin, lidí –
jak vyvrácený strom kdes v hloubi lesa –
jak moucha v letu maně uhozená –
jak poslední ton večerního zvonu –
ten ton, jenž v červeň západu se lije
nad naším Labem – –