CO ZA PĚT MINUT PROLETÍ DUŠÍ(Film lyrický) A zas ta oblaka! Sny letních nebesse zdají viset nad bílými domya přece plovou - u moře jsem sedala víc než vodní pláně vábila měta oblaka – už Baudelaire – ano – řek tov té básni v prose.– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Zdálo se mi dneska,že stojím kdesi na vypjatém chlumu –že blízko dole listnaté jsou lesy –a stromy rudé jsou a žluté – podzim –a já jsem věděl, že jest ještě červena bolest kousla mě: Jak? Podzim? Podzim?Kdo připravil mě o to moje leto?Vtom procit jsem – a srdce moje bilojak ptáčkovo, když svíráme jej v dlani. –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Ty hodiny – ty u mne i ty vedlei budík v kuchyni – jdou jaksi spěšně,jak o závod se všechny předbíhají –i dny konečně jaksi rychlej běžíi měsíce i roky – všecko kvapnějnež jindy bylo – tenkrát: dny jak moře –co bylo času, nežli přišel večer –a roky táhly se jak invalidi –snad přidává tak do kroku si Život,když k cíli – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –9Umřel tedy zase básníkhned šmoci psali elegické vzdechy,řad superlativů zas oprášilia postavili je do záře slunce –a potměšilé kavárenské klepyi ledabylá lhostejnost si berouvěčnostní talár – zjistí nebožtíkuvděk národa a nesmrtelnost svěží –nic platno – smutně směšné jsou ty Čechya sudbě své v nich nemůž ujít nikdo –den po pohřbu se uveřejní řeči –a výčet osob, které byly při tom –pak ticho o mrtvém – a žíti budoudne radosti – bar – film – a pražské vtipy –a nakladatel jak princ Hamlet kdysinad makulaturou dál dumat bude –jak napsal jsem už – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –V záři slunce vlníse žitné pole – šedým stříbrem hrajíty těžké sem tam klátící se klasy –z nich chrpy vyhlednou a schovají se. –Mez voní douškou – vršek tamhle stojía směje se svou bujnou svěží travou –a břízka na něm – potřásá si listy –kde viděl jsem to – ano, na Těšínsku –a chtělo by se zas ten obraz viděta člověk by chtěl za ten obraz platitdny – měsíci i – nejistého žití –Jít po mezi a hladit ony klasy –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Co za radost má v očích ze životato malé třínedělní hravé kotě –10i dítě – vlastně má ji každé mládíi prvá tráva, prvá zeleň listů –ty, člověče, měl bys dát ze stavenízrcadla všechna – vždyť ty sporé vlasyse dají česat také po paměti. –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Den co den tady haldy čerstvých novina člověk, zvyklostní tvor, sedne vážněa čte a čte – a ví, že byly týdnyi celé měsíce, kdy v cizích městechse novin nedotk – nevěděl, zda pátekči úterý je – bylo mu tak dobře –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Tak přijde ten a onen – vzdychá, teskní,že zle je u nás – žravost bezohlednáa podlost duší – nestud jedněch tadya lhostejnost a omrzelost onde –stav zoufalý. – A já když vám to řeklpoctivým veršem duše zbolestnělé,vy třepajíce nemoudrou svou hlavoujste mínili, že jsem jen černovidec,že právem arci, neboť raněn byl jsemprý osobně – eh, vizte, hlupáčkovéa slepýši – i vám teď světlo vzcházía děsíte se, že je siné, hrozné –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Zas první švestky – příroda máť staráse o tvůj jazyk, koruno všech tvorů –ten strom, tu švestku vidím – nenápadnáa sporá, jako matka venkovanka –a tyhle švestky – v nich jsou děti její –11plod květů lásky – jádra, z nichž by vzrostlystromečky jednou – jak se postaralamáť venkovanka o ta zrnka svoje,až do světa je nutno poslat bude:je zahalila skořicovým trikemdo tuhé pecky zavřela ta tílkaa sladkým masem obalila pecku,a modrou koží pokryla pak celek,až dítě odejde a padne k zemia pecka roztrhne se, by to jádro –ve hlíně země jíst a sílit mohlokrmičkou sladkou. – Člověk přišel, orval,– neb mínil, že mu příroda hod strojí –co orvat mohl – máť strom nemá zbraně,ba, sotva steskem zašumět si může –a tak je rok co rok a celý život –tak dávaly i matky venkovankysvé syny za vojáky císařovia dílně dějin –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Jistí se nám všude,že válek nebude – bláh ten, kdo věří –snad krvavých ne – jenže pochybuji,vždyť člověk dravec je i stát je dravcema žijí z vraždění – a stane-li sediv úžasný, že do museí dajíděl, pušek, granátů a bodel spousty –pak válčit měšci bude se a hladem,podkopy valut, hospodářskou fintou –a bědní dějepisci budou musitse učit modernímu psaní dějin –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –12Hle, moucha – zlobila mě, ohnal jsem sea malý letoun pad mi mrtev na stůl –sklem zvětšujícím dívám teď se na ni –oh, jaký zázrak – jaký stroj to jemný,jak sestavený – a ji člověk zničí,že rušila ho dotěrností svojí –a ona snad jen družně zatoužila –tvor s tvorem se tak trochu poznakomit –jak říká Rus –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Já děl: Vy říkáte to –nic víc, jen: říkáte to – když mi teskně– ty slzy v hlasu jejím stále slyším –kdys vyprávěla, kterak má mě ráda –Vy říkáte to – nevěřil jsem slovu –neb víru mi už z duše vytrhaly(i vytrhali) s kořeny. Tož pouze:Vy říkáte to – ona šla – ten pohled –poslední pohled její bude asito poslední, co jistě vidět buduv poslední chvíli svojí –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Bozi, moci umříttak bez rozruchu, svědků, novin, lidí –jak vyvrácený strom kdes v hloubi lesa –jak moucha v letu maně uhozená –jak poslední ton večerního zvonu –ten ton, jenž v červeň západu se lijenad naším Labem – –13