Filmy (in Macharovy spisy, svazek 49) (1934)

1930-1932, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / XLIX
[3] Copyright by Vesmír, Praha, Czechoslovakia
J. S. Machara Filmy, 1930–1932, vyšly v dubnu 1934 v prvém vydání v nakladatelské a vydavatel. spol. Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského 29. Vysázeno písmem Sl. Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 20 číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1–1500.
[4] J. S. MACHAR FILMY 1930–1932
PRAHA „VESMÍR“ MCMXXXIV
[5] Příteli BOH. RINDLEROVI
[7]
CO ZA PĚT MINUT PROLETÍ DUŠÍ (Film lyrický)
A zas ta oblaka! Sny letních nebes se zdají viset nad bílými domy a přece plovou - u moře jsem sedal a víc než vodní pláně vábila mě ta oblaka – už Baudelaire – ano – řek to v té básni v prose. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zdálo se mi dneska, že stojím kdesi na vypjatém chlumu – že blízko dole listnaté jsou lesy – a stromy rudé jsou a žluté – podzim – a já jsem věděl, že jest ještě červen a bolest kousla mě: Jak? Podzim? Podzim? Kdo připravil mě o to moje leto? Vtom procit jsem – a srdce moje bilo jak ptáčkovo, když svíráme jej v dlani. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ty hodiny – ty u mne i ty vedle i budík v kuchyni – jdou jaksi spěšně, jak o závod se všechny předbíhají – i dny konečně jaksi rychlej běží i měsíce i roky – všecko kvapněj než jindy bylo – tenkrát: dny jak moře – co bylo času, nežli přišel večer – a roky táhly se jak invalidi – snad přidává tak do kroku si Život, když k cíli – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 9 Umřel tedy zase básník hned šmoci psali elegické vzdechy, řad superlativů zas oprášili a postavili je do záře slunce – a potměšilé kavárenské klepy i ledabylá lhostejnost si berou věčnostní talár – zjistí nebožtíku vděk národa a nesmrtelnost svěží – nic platno – smutně směšné jsou ty Čechy a sudbě své v nich nemůž ujít nikdo – den po pohřbu se uveřejní řeči – a výčet osob, které byly při tom – pak ticho o mrtvém – a žíti budou dne radosti – bar – film – a pražské vtipy – a nakladatel jak princ Hamlet kdysi nad makulaturou dál dumat bude – jak napsal jsem už – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V záři slunce vlní se žitné pole – šedým stříbrem hrají ty těžké sem tam klátící se klasy – z nich chrpy vyhlednou a schovají se. – Mez voní douškou – vršek tamhle stojí a směje se svou bujnou svěží travou – a břízka na něm – potřásá si listy – kde viděl jsem to – ano, na Těšínsku – a chtělo by se zas ten obraz vidět a člověk by chtěl za ten obraz platit dny – měsíci i – nejistého žití – Jít po mezi a hladit ony klasy – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Co za radost má v očích ze života to malé třínedělní hravé kotě – 10 i dítě – vlastně má ji každé mládí i prvá tráva, prvá zeleň listů – ty, člověče, měl bys dát ze stavení zrcadla všechna – vždyť ty sporé vlasy se dají česat také po paměti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Den co den tady haldy čerstvých novin a člověk, zvyklostní tvor, sedne vážně a čte a čte – a ví, že byly týdny i celé měsíce, kdy v cizích městech se novin nedotk – nevěděl, zda pátek či úterý je – bylo mu tak dobře – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak přijde ten a onen – vzdychá, teskní, že zle je u nás – žravost bezohledná a podlost duší – nestud jedněch tady a lhostejnost a omrzelost onde – stav zoufalý. – A já když vám to řekl poctivým veršem duše zbolestnělé, vy třepajíce nemoudrou svou hlavou jste mínili, že jsem jen černovidec, že právem arci, neboť raněn byl jsem prý osobně – eh, vizte, hlupáčkové a slepýši – i vám teď světlo vzchází a děsíte se, že je siné, hrozné – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zas první švestky – příroda máť stará se o tvůj jazyk, koruno všech tvorů – ten strom, tu švestku vidím – nenápadná a sporá, jako matka venkovanka – a tyhle švestky – v nich jsou děti její – 11 plod květů lásky – jádra, z nichž by vzrostly stromečky jednou – jak se postarala máť venkovanka o ta zrnka svoje, až do světa je nutno poslat bude: je zahalila skořicovým trikem do tuhé pecky zavřela ta tílka a sladkým masem obalila pecku, a modrou koží pokryla pak celek, až dítě odejde a padne k zemi a pecka roztrhne se, by to jádro – ve hlíně země jíst a sílit mohlo krmičkou sladkou. – Člověk přišel, orval, – neb mínil, že mu příroda hod strojí – co orvat mohl – máť strom nemá zbraně, ba, sotva steskem zašumět si může – a tak je rok co rok a celý život – tak dávaly i matky venkovanky své syny za vojáky císařovi a dílně dějin – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jistí se nám všude, že válek nebude – bláh ten, kdo věří – snad krvavých ne – jenže pochybuji, vždyť člověk dravec je i stát je dravcem a žijí z vraždění – a stane-li se div úžasný, že do museí dají děl, pušek, granátů a bodel spousty – pak válčit měšci bude se a hladem, podkopy valut, hospodářskou fintou – a bědní dějepisci budou musit se učit modernímu psaní dějin – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 12 Hle, moucha – zlobila mě, ohnal jsem se a malý letoun pad mi mrtev na stůl – sklem zvětšujícím dívám teď se na ni – oh, jaký zázrak – jaký stroj to jemný, jak sestavený – a ji člověk zničí, že rušila ho dotěrností svojí – a ona snad jen družně zatoužila – tvor s tvorem se tak trochu poznakomit – jak říká Rus – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Já děl: Vy říkáte to – nic víc, jen: říkáte to – když mi teskně – ty slzy v hlasu jejím stále slyším – kdys vyprávěla, kterak má mě ráda – Vy říkáte to – nevěřil jsem slovu – neb víru mi už z duše vytrhaly (i vytrhali) s kořeny. Tož pouze: Vy říkáte to – ona šla – ten pohled – poslední pohled její bude asi to poslední, co jistě vidět budu v poslední chvíli svojí – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Bozi, moci umřít tak bez rozruchu, svědků, novin, lidí – jak vyvrácený strom kdes v hloubi lesa – jak moucha v letu maně uhozená – jak poslední ton večerního zvonu – ten ton, jenž v červeň západu se lije nad naším Labem – – 13
PAPÍROVÉ PEKLO
On žil je, chodil všemi kouty jeho a všude trpěl. Nemoc nedala mu jít do ulic – tož života hlad sytil jen papírem, jenž jako láva vplýval mu do pokoje. A z té jizby chrlil zas do světa své verše. Hřměl v nich vzdorem, jakoby silou duše, mládím, vášní – a papír odaně je nosil listům, jež tiskly je – neb jmeno měl a čítal se k sluncím básnictví, jak všichni druzí. A na ty druhé nervosní měl pozor, zda nový ton, či útvar, naladění se neozve jim v slokách – ozval-li se, už trpěl, že by zatemněn být mohl. A rychle chrlil verše v nových tonech, kde přetrumf bizarní vždy bizarnějším a na to s dechem zatajeným čekal, zda stvrzeno to bude také tiskem. Měl časem několik i jasných hodin: když na papíře čet, že jmeno jeho je nejpřednějším – – ale žel, týž žurnál dne druhého to řekl o koms jiném, jenž degradován zas byl hnedle na to – on neprohlíd snad ani praktik těchto, on trpěl, trpěl. Ze všeho a nad vším. Ze statistik, kde ve čtenářské přízni své jméno čet na zastrčeném místě, ze zpráv, že ten a onen tiskne právě vydání nová sbírek svojich básní, z malinké cifry, jíž tisk nakladatel ty verše jeho – trpěl vším a stále, 14 co tiskoviny nesly v pokoj jeho, ať jeho se to týkalo či jiných. Jej trávil závisti hlod k všem těm starým, že mají pevná jmena po národě, vztek na mladé měl, že jsou právě mladí a nositelé slibné budoucnosti – tož těmto lichotil a oněm vrážel – politik bědný – dopálené šípy, jichž hroty ovšem obaloval vatou, by neranily, když ten onen vrátí je k němu do stavení. Drobnohledem zpytoval všecko: trpěl zde, když našel, že tam či onde kdos mu ukrad obrat, či náladu – zle trpěl, že to možno, a že nevisí škůdce na lucerně – a trpěl dvakrát, nenašel-li pranic, a pocit měl, že po pěšince jeho je pusto, nikdo že už nejde za ním. Žil papírem a papír pálil duši a nervy jeho bičoval. A papír byl vše, co nechal dědictvím zde světu, a papír celým pomníkem jest jeho. 15
DĚTI A OTCOVÉ (Literární film) I.
Je v hlavě oheň. Z očí hrozí dvě namířené pistole. Co v duši plánů, vědí bozi, a poctivé co svévole! A na jeviště světa pádí – jich pyšný poroučí si hlas: Hle, my jsme my! A my jsme Mládí! K života hodům pusťte nás! Jsou rudí hesly zánovními, do tichých ulic hází strach, vychrtlá Sláva běží s nimi, jež kochává je v kavárnách. Ten onen chvilkou v běhu padá. Ten onen je zas druhy sklán. Ten onen odstoup. Ryčná řada v sál vrazila. Je dokořán. II.
Hrst starců tam. Je obsluhuje obtloustlá Sláva. Klidni jsou, neb každý výtečníkem sluje a v národě má cenu svou. 16 V tu síň sem kdysi vtrhli v pýšepýše, kruh scvrklých starců při hodu zde seděl jako božstva tiše a byli slavní v národu. Vy pidimuži! Pryč s těch křesel! Ven s vámi! – Laur jim servali. Byl každý mladostí svou vesel, tak k tabuli si sedali. – Teď nad své mísy kloní hlavu, na časy zašlé myslí zpět, zří pyšně na obstárlou Slávu, neb mní, že jimi začal svět. Co říci dovedli a měli, to dávno řekli. Vznešeni tu sedí s olympskými čely, už jenom stroje trávení. III.
Bouř zdvihla se. A nyní rdousí ta mláď ty staré při stolech. Pak vítězové usednou si, krev klidní se a zvolní dech. Už hodují a vyprávějí o lásce své a bolesti, i dumají nad světa ději, i jak jej spasit v neštěstí. I na Vlast vzpomenou a daří ji radou, možnou jedině – 17 vše navlas, jako kdys ti staří, jen v jiné modní tonině. A milují a jedí, pijí i poperou se případně, jak staří kdys – a Sláva svíjí jim laur kol čela obřadně. – A stárnou. Tloustne dál i Sláva. Laur vadne v teskném zasnění. A z každého se v posled stává stroj pokojného trávení. Nad okraj mísy kloní hlavu, na časy zašlé myslí zpět, zří pyšně na obstárlou Slávu, neb mní, že jimi začal svět. IV.
Co zatím venku hlasy řádí: Je dosti! Uplynul váš čas: Hle, my jsme my! A my jsme Mládí! K života hodům pusťte nás! Jdou s ohněm v hlavě. Z očí hrozí dvě namířené pistole. Co v duši plánů, vědí bozi, a poctivé co svévole! Praporky vlají krvavými do tichých ulic hází strach, vychrtlá Sláva běží s nimi, jež kochává je v kavárnách. 18 A hesla nových modních -ismů jim bouřně s retů splývají – – – A v povznešeném fatalismu ti staří klidně čekají. Až vrazí v sál. Pak skloní šíje nad talířů svých okraje. – – A stará známá komedie se nanovo zde sehraje. 19
BALADICKÝ FILM
Moucha drobná osamělá výbojně se procházela po skle okna v pokoji. Chvilkou kamsi rozběhla se – stane – myslí – běží zase – je as v dobré náladě. Chvilkou po způsobu starém češe předních nožek párem narudlou svou hlavičku. Pak se k předu nakloňuje, zadním párem pohlazuje lesklá svoje křidélka. Moucha druhá v této chvíli vrazila v ni – odskočily a zas k sobě vrhly se. A než pět bys čítati moh, už ti muší děvče, jinoch brali se svým způsobem. Přišel – viděl – vyrazili vysoké „C“ – takto žili bozi v mytologii. Ale osud – – Nelítostná vosa hladová a zlostná bzučíc vztekle vrazila 20 k páru tomu – odervala hocha holce – za krk vzala čelistí jej drtící – a již nese jej kams k diner. – Holka ztrnule se šine po skle okna. Za chvíli opět po způsobu starém češe předních nožek párem narudlou svou hlavičku. Pak se k předu nakloňuje, zadním párem pohlazuje křidélka svá zmuchlaná – nová moucha v této chvíli vrazila v ni – odskočily a zas k sobě vrhly se – a než pět bys čítati moh, už ti muší děvče, jinoch brali se svým způsobem. Přišel – viděl – vyrazili vysoké „C“ – takto žili bozi v mytologii – Já pak, svědek tragedie, z které vyšla komedie muší vdovy z Efesu, okna jsem jen zotevíral, za milenci chvíli zíral, jak vyletli v objetí. 21
STÁŘÍ
Co muži vy! Když vám je život bojem, pak život ženy podobá se běhu neznámým lesem, plným loupežníků, všech možných trýzní, hladu, žízně, touhy, zoufalé nudy, trapných odříkání a co víc všeho... Znaveny vším jdeme a nežli usedneme k odpočinku, i boj nás čeká. Jiný než ty vaše, a stokrát horší... Zde si stará paní trošičku zaváhala, modré oči se zadívaly kamsi v neurčito, rty sevřely se. Naklonila hlavu a odlesk světel zahrál v bílých vlasech měsíčním leskem, v středu na pěšince se pousmála zdravá proužka kůže – ta stará paní byla kdysi kráskou a drahokamem každé společnosti, a románky a novelky se pletly kol ní v těch letech – dnes je vážnou dámou, je ráda viděna a poslouchána, má vtip, dar živých poznámek a tropů a zvlášť, že přímo nežensky a ve všem je upřímna. Tak zaváhala trochu a jak by byla vposled zvítězila nad něčím v sobě, usmála se smírně a vyprávěla: Boj to, páni, s drakem, jenž nenápadně se nám atašuje při chůzi lesem, za námi jde, vedle, neviděn často, ale vždycky cítěn, a nežli vyjdem z lesa do roviny, se vrhá na nás. Inu, je to Stáří. 22 A je to boj s ním! Když se člověk zavře a vytrhává první bílé vlasy, když palcem začne stírat čárky vrásek, když barvou začne svěžest dávat tvářím a potom zrcadel se zbaví zrádných – jsouť zrcadla, jež náhle potměšile a s výsměchem vám začnou ukazovat jakousi sešlost výrazu a očí, otylost hnusnou, línou vláčnost chůze, zrcadla černovidná, jež se rázem vám z milých druhů nepřítelem stanou – těch člověk zbaví se a koupí jiná, jež lichotivě zírají mu v líce a lhou a lhou a nějaký čas jsou vám i přítelkou i dobrým těšitelem, až, jak by je to také omrzelo, najednou, zdá se vám, že chladnou, zpřísní a tvrdě zlé jsou... Nenápadně jdete k té oné známé, zavede se hovor na masáž, pasty, vodičky a léky, na dietu a kuchyň – znovu dáte se do boje – a salon krásy stane se cílem vašich procházek. A kuchyň předmětem dozoru a do žurnálu se ponoříte v četbu inserátů a vaše úspory se proměňují v kelímky drahé – páni, to je zápas! A ostych jímá vyjít se svou dcerou i do divadla, ba i na ulici, vždyť tyhle dcery jsou let barometrem, a jsou-li podobny vám – ještě hůře! Jak střežíte ji! Jaké obávání, že její náhodný flirt změnit může se v známost vážnou! Že by byla svatba 23 a za čas vnouče, vnuci – z vás pak stane se babička! Ach, bába, která tráví zděděným slohem čas svůj u kolebky a vypravuje pohádky a bajky trapičům drobným – idyla ta byla příšernou hrůzou myšlenek a snů mých, a hrůz těch ostatně vždy bylo tolik, že nemožno jich ani vypočítat. Tak při hovorech dáváte si pozor, by nezmínily jste se, že jste znaly tu onu herečku či primadonu, jež kvetla kdysi v mladých letech vašich, by počtář posluchač hned nevyvedl si z toho cifru pro vás ošemetnou – a konec konců? Drak vás přece pozře a leta vetknou bílý prapor pevně na vaši hlavu... Vzdáte se. A ejhle, noc vaše přináší vám klidný spánek, svět začne jaksi usmívat se na vás a neobjevuje se šikmý pohled, jenž blýskal na vás z očí vaší dcery. A klid je v duši, jak když přejdou mračna s nervosním tlakem. Začnete mít radost i z přítomna i z oněch starých časů, jež v paměti vám vstanou v živých barvách, a rády mluvíte a vzpomínáte tím hovorem, jenž bez censury plyne a nebojí se vzbudit hroznou cifru. A věříte, že teprv nyní začne člověka těšit život? Všecko zvlídní, i stará zrcadla zas přijdou ke cti, jak bytost, která hovoří jen pravdu. A rády svatbu vystrojíte dceři 24 a vnučku chováte i kolíbáte, i pohádky jí rády vyprávíte, s ní žvatláte a s duší rozechvělou se těšíte, kdy přijde číslo druhé. I na ty mladé člověk zadívá se a přeje jim to mládí... Jdou si lesem, snad dosud neví žádná, že tam plno je banditů, že přijdou chvíle hladu a žízně. Že se přidruží jim potom drak příšerný... A kdybych měla možnost to mládí změnit s nynějším svým klidem – já nevím, nevím – – Tu se stará paní na chvilku mlčky v dálku zadívala, jen na chvilku a potom zatoužila: Ach, já bych přec jen volila to mládí! 25
CASTALDŮV POCHOD
I zde jej hrají. V horách na Slovensku, v lázeňském parku. Cikáni jej hrají. – Mladosti moje! Jak jsme šlapávali při pochodu tom po letenské půdě! Rakouské vojsko! V duši plno hoře, – hlad ze života nežitého byl to – a v hlavě fatalismus – smysl žití. Tam vídal jsem jej – Castaldo ved tehdy dvacátý osmý pluk, a pochod složil kapelník jeho holdem veliteli, jak kapelníci už to dělávají – na koni sedě Castaldo se díval, jak čtyrstupy jdou při pochodu jeho, a smutné hnědé oči hladily nás a my mu byli vděčni za ten pohled. A jindy vídal jsem jej: shoup se s koně a hůlkou švihaje si o holínky procházel plukem svým, zde vytkl něco, tam pochválil – byl složitého těla, a nohy v oblouk, jak je mívávají vojáci jezdci – leč i tyto nohy nám líbily se, měli jsme jej rádi. A jeho oči, smutné oči jeho! Z těch lící lemovaných tmavým vousem, jak Franz Joseph jej nosil, dívaly se na všecko s přitlumenou resignací, se žalným odpouštěním, s bohemdáním radostem světa, slunci, jaru, vůni. Prý žena utekla mu, docela prý se sklepníkem či kočím – ženy znají 26 husarské skoky takto prováděti, když oči nebo srdce pobodnou jim zvědavost, chtivost nebo touha změny. (Tak cítili jsme tenkrát – dneska, kdo ví, co hnalo ženu tu od očí jeho do cizích vírů; hádanky jsou srdcí, jež příšernými uzly být se zdají – však možno-li ti rozvázat je, je ti pak jasno všecko, samozřejmo všecko jak rozřešený jakýs z počtů problem.) My cítili s ním – vždyť i my jsme měli poznatky hořké studentských svých lásek a rovnajíce zkušenosti svoje k té ráně jeho, lehčej jsme je nesli. Ký div, když potkal jsem jej na ulici, že zdravil jsem jej nejen předpisově leč očima též. A on vším si toho: po řadě let já ve Vídni jej potkal a pozdravil – on zastavil se se mnou, na Prahu vzpomněl, na ty dávné časy, po osudech mých pozeptal se vlídně – byl Excellencí nyní, podmaršálkem, na smutku očí nesl závoj klidu a já mu přál vše. Setkání to bylo sváteční chvilkou: když jsem dál šel cestou Castaldův pochod ozval se mi v duši radostně svěže, srovnal jsem své kroky dle rytmu jeho ráz – dva, levá – pravá. Po dlouhých letech pochod ten se hlásil dnům žití mého zase. Přehlížíval jsem pluky naše, naše české vojsko a pochod ten jim hráli. Ve čtyrstupech 27 ty mladé hlavy v rytmu vlnily se já očima je hladě zachytával jsem jiskry z jejich pohledů – – A je to už také dávno. – – Nyní na Slovensku v lázeňském parku hlásí se mi zase. Cikáni hrají jej a posluchači potleskem přijímají. Dávno, dávno Castaldo tlí už... asi pod kamenem kde zlatý nápis hlásá hodnost jeho a cifry života. A zatím zašlo Rakousko, jež mu bylo smyslem žití a dalo jemu jeho slávu světa, i císař, jenž dal vousům jeho formu, i představení jeho zašli všichni, i podřízených jeho více není, ni zákonů, ni řádů – všecko zašlo. Jen pochod jeho radostně a svěže hřmí do světa, že žije, že je tady, a jmeno jeho vznáší třepotavě do korun stromů, do smavého vzduchu, do duší lidí – tak ten Osud hrá si tou lidskou slávou, mocí, velikostí! Z poháru kostky rozhodí – a ejhle: na císaře si člověk život vsadí a kapelník dá zatím nesmrtelnost – Ráz-dva a ráz dva – běží cesta bílá ráz-dva a ráz dva – hochů na ní síla – 28 tak začal podkládat jsem slova marši, když přistih jsem se, že k mé meditaci by Ben Akiba mohl kývat hlavou a pronést svoji otřepanou frasi. 29
ÚLOHA Z ČEŠTINY
Hana, gymnasistka prvé třídy, dumá nad úlohou. Bílé listy mají popsány být, jak jim řekla slečna profesorka: Každá z vás tu shledla jistě s rodiči už svými různá pěkná místa v naší zemi, povíte, co viděly jste, potom označíte, co vám v paměti je jako místo ze všech nejkrásnější. – Hana zakousla se do násadky, hned však odtrhla ji, neboť slečna několikrát už jim připomněla, že to zlozvyk. Ven se zadívala na plující mráčky, hele, tamhle to je pes, je skrčen, jeho oči pokryty jsou řasnatými chlupy, ne, teď je to krokodil, má tlamu, rozvírá ji, teď mu do ní leze ryba s velkým stříbrolesklým břichem – bože, bože, sešit čeká – Hana namočila pero – jsem to oslík, vždyť je namáčím už po desáté – začnem: S maminkou jsem byla v Praze, Praha, tuze pěkné velké město, Hrad na vršku a nad Hradem kostel, s čtyřmi věžmi, jedna z nich má klobouk, jak jsem viděla tu starou modu v jedné knize, klobouk zelený je, také v Indočíně mandarini podobnou věc na svých hlavách nosí. Hrad má několik set stejných oken, 30 dělo se tam mnoho různých příhod, jak jsme učily se v dějepise. Na ten Hrad jsme jely pěkným autem, vystouply tam, dívaly se dolů, dole věží, domů k nesečtení. Vltava se kroutí mezi nimi, s jedné strany k druhé vedou mosty, po mostech se hemží lidé, auta, vozy tramvaje – no, pěkný pohled. Naproti je hora. Petřín. Na něm plno stromů. Nahoře je kostel a věž ze železa. Byly jsme tam, a to, co lze s výšky její spatřit, je prý dobrá půle české země. Já ji viděla a trochu bála jsem se, že by vítr věž moh shodit a nás s ní. Když pak jsme jely městem, viděla jsem tenisové hřiště, slečny, páni, všichni v bílých šatech, na tenis se vždycky ráda dívám, jak se do těch míčů krásně tepe, maminka mi slíbila, že mohu jít se učit, budu-li mít z primy aspoň trochu slušné vysvědčení. Praha ostatně má mnoho kouře, za to zmrzlina je všady dobrá; také v divadle jsme dvakrát byly, potom v biu, tam je zvláště krásně. Z Prahy odjely jsme na Šumavu. To jsou hory plné trav a lesů, lidí plno – maminka hned řekla, že tam je půl Prahy. Ale hlavně musím o moři se také zmínit. Sedm let mi bylo. To je vody, 31 samá živá voda. Plavala jsem, časem polkla vlnu – brr, je slaná, a to moře chvílemi se stáhne, na písku pak nechá ležet mušle, někdy hvězdičky. Ty sbíraly jsme, na oknech je sušily – leč ráno černy byly, plny mravenečků. Tak jsme je zas prostě vyhodily. Jedenkrát jsme byly také v Tatrách. To jsou, prosím, hory na Slovensku. O nich napsáno je v zeměpise, jak jsou vysoké a které jsou z nich nejvyší, však vím, že je to Kriváň a dvě ještě. Mají bílá čela, prý to sníh, já myslím, že to stáří. Orli jsou tam, viděla jsem sama, jak tam lítali. Lid mluví řečí, jež je tuze podobná té naší, zpívá sobě mnohé pěkné písně, trochu smutné, při tom pase stáda, která zvoní, když se procházejí, zvonci na krku a žerou trávu. Ještě jiná města viděla jsem, jak jsme projížděly autem kraje, tuze pěkná, všelijaké řeky, hory v dálce, jež se zdají modré, ale když se přijde k nim, jsou tmavé (jsou-li lesy na nich), jsou-li holé, pak jsou rezaty – zde přišla pausa, co a jak dál – Hana, gymnasistka prvé třídy, zde se zarazila. Kousla do násadky – ale včas si vzpomněla na slečnu profesorku. 32 Zadívala k oblakům se: vida, velká zamračená mužská hlava s bujným vousem, rozcuchaným vlasem mračí se tam – tak mohl vyhlížeti Samson, hrůza lidí filištinských. Teď se valí k němu valné čmouhy, ano, takhle vypadalo moře, když se bouřilo a bilo k zemi – bože, úloha! Teď označiti co nám z putování našich zbývá jako místo z všeho nejkrásnější – Praha? Šumava? A moře? Tatry? Města? Kraje? Řeky? Což se zeptat u maminky? Zpřísněla by jistě: Vzpomeň sama. Napiš – Pak by trochu usmála se – a já bych jí letla, míní Hana, na šíj, dala pusu, stulila se, sedla bych jí na klín – Na klín! Na klín! Už to mám! A Hana namočila, rozblažená v očích, tváře zapáleny, usmívá se, pevně staví písmenka a píše: Ale nejkrásnější místo v světě je přec jen na maminčině klíně. 33
SNY
– A tohle se mi zdálo. Vy přec víte – Nic nevím. – Prosím, když mě přerušíte, nic nepovím. – Jsem zticha, vzácná paní. – Tož octla jsem se v širé mořské pláni na voru jakéms – Sama? – Zvědavosti! Kol bylo lidí, zvláště dětí dosti – Ah, děti, víte, to prý starost značí. A zdá se, právem. Jsou to pojídači jak chleba, tak i srdce. – To však není zkušenost vaše? – Ne, to cestou dení poznatky cizí takhle člověk sbírá, sto sebere jich, pak z nich uzavírá. Mé dcery stále ještě dny mi jasní jak tehdy... – Ovšem, znám to z vašich básní. Leč k tomu voru. Stranou byly děti a dorostlí se proplítali v spleti jak On a Ona by se shledat chtěli, což světa běh je, aby ovšem spěli v manželský přístav – 34 Manželství je spíše sáhnutí v pytel, kde se vine tiše jediný úhoř v devíti stech zmijí a z devíti set těchto tragedií jej vytáhnout – toť, drahá paní, jesti přibližně šance manželského štěstí. – Pán kousnut, proto mluví ironicky? – Z těch pravd nás dva já vyjmul, jako vždycky. – A teď bych ráda věděla, zda lze mi sen dopovědít. Svými exkursemi vy rušíte mě. Snad mé povídání básnických uší není hodno ani a směšna jsem v té usilovné snaze – Naopak. To jen nebásnické saze padají na tu malbu vaši milou. Dál, prosím. – Vor ten jakous tajnou silou se začal točit. Vlny dmou se, syčí, a ejhle, ministr náš zahraničí v prostředku stojí, pušku na rameni, je nimrod? – Nevím. Sotva. Spíše není. – Zle dívá se, jak snul by něco zase, a nehnut stojí. Náhle zadívá se do skupiny těch malých drobných dětí a strhne pušku, míří, rána letí, drobounký chlapec se tam zapotácí, ručičkou mávne, již se s voru kácí 35 a v rozčeřené vodě mizí. Lidé začali láti: Z ničeho nic přijde a střílí děti. Že prý je už dosti těch jeho všelijakých výstředností. Že nutno říci mu už slovo rázné – leč náhle hluk a nadávání vázne, neb ministr vak jakýs se zad snímá a směje se, a vak se zdvihá, vzdýmá a z něho leze hošík zastřelený, zdráv, svěží. Ale dav ten rozlícený nanovo začal. Co prý po tom kusu, ať jde si ministr s ním do cirkusu, ne k vážným lidem. Jak šla dál ta scena, já nevím. Procitla jsem. Upocená. A co vy na to? – Nic. Tak sen si hrává s troskami dojmů ze dne. Zajímavá je kniha o tom. S. Freud. Číst-li chcete... – Vím, že mi tuze rád ji přinesete, leč nechci číst ji. – Autor – Němec asi? Tak. Němec. Vážen našimi je časy a literáty zvláště hodně čtený. – A důkladný. Že? – Němec přeučený je vždy jak vůz s kamením těžkopádný. – Ne, nebudu číst. Němec je vždy fádní. Leč počkat. Usnu znovu v krátké chvilce, a nový sen. Mám světlo na postylce 36 a v celé ložnici mi svítí stěny, to měsíc plný, bílý, vyjevený, mi do oken zří. Vedle ze salonu zní přitlumené zvuky jemných tonů, kdos na pianě hraje – potom slyším jak něco blíž jde – krokem stále tiším – a náhle bolest cítím – jakby lehla na srdce hmota – jakby břitká jehla tam vnikla – krev mi vysávala chtivě oh, to je upír, myslím s hrůzou živě – leč hnout se nelze – cítím, jak krev plyne, ten tvor je žízniv, hynu, Hospodine, tu napadlo mi: říci jedno jmeno, to jmeno, jež je v srdci zakotveno, tu drahou bytost, jak ji v duši nosím – Mně povězte je, paní drahá, prosím! – Jste zvědav a jste velmi pošetilý. Vždyť já v té zoufalé a hrozné chvíli se na ně rozpomenout nedovedla a věděla jsem: kdybych říct je svedla, že upír zmizí, že jsem zachráněna – a všecko marno – paměť ochromena, rty sevřeny – no, bezmocnost to známá, jak v těžkých snech už vždycky vládne náma – Leč napadlo vám přece naposledy? A povíte je? – Jdete na výzvědy? Ne, ve snu nenapadlo a teď v bdění je vyslovit – už důvodu tu není. 37 Já náhle procitla a upír zmizel, leč v srdci ještě trvala ta svízel, až tuze bolelo – má ruka maně hned k němu jela, k bolestné té ráně nic nikde tam – leč srdce chvatně bilo jak nejraděj by z prsou vyskočilo – A, paní drahá, přece ono jmeno! – Ne v snu, ne nyní nebuď vysloveno. – Tož tajemství... A víte, mořská pláně snu vašeho mi připomněla maně sen, jenž se mně zdál v noci předevčírem, též příběh na moři to, smutném širém. – Oh, povězte, já slovem nepřeruším, a celou duši postavím k svým uším – A povíte pak? – Řeknu, co lze říci, však víte, nejsem velkou odbornicí v posudku básnických snů – Prosím, prosím, dost, bodnete-li žahadlem v ně vosím, což umíte přec. – Račte vypravovat a chcete-li pak, možno poklonkovat – Už začínám: Jdou vlny v šíř i dáli, zelené moře se už takto válí. 38 A z nich se noří hlavy, bílé ruce, přikvačí vlna, strhuje je prudce, ty hlavy znal jsem, vždyť ty ruce kdysi, jsem líbal... – A že nyní přály by si pomocné ruky, to vám nenapadlo? – Zajisté, ale ztrnutí mnou vládlo, jak vámi, drahá, ve snu vašem druhém. Tak spjat jím jako ocelovým kruhem já hnout se nemoh. A ty oči tmavé, ty šedé, modré, tiché ty, ty dravé, zří ke mně – marně. V posled povyskočí z vln hlavička, má blankytové oči, cestičku v středu kaštanových vlasů, v těch očích plno odaného jasu. – Ah, počkejte, teď napadá mi právě, že zítra nový řád dám svojí hlavě: cestičku na straně si česat budu, toť moda nová. Žel, že od Osudu tu danou barvu očí nelze změnit – A teď se začly vlny bouřněj pěnit, ta ručka vzpřahá se, teď pomoz, lze-li. A už se nad ní vlny uzavřely. Tu moře zklidnilo se. Už se třpytí. Já věděl jedno: vhodit v ně své žití toť jediné, co nyní ještě zbývá – v tom procit jsem a tíha bolestivá mi tiskla duši. Co teď povíte mi? – Že moře zlá věc. Že na pevné zemi 39 je bezpečněji pro nás jistě oba. A buďme rádi, že ta mokrá zloba nás trápila jen ve snu. Ty své vlasy, jak řekla jsem, já budu česat asi už zítra jinak. O těch snech pak chci vám povědít prostě, jak se na ně dívám: Náš duch, jak všelijací hodnostáři za dne si sedí ve své kanceláři, pět zřízenců jej pěkně obsluhuje, Zrak, Sluch, Čich – u vás smyslů pět to sluje náš ženský duch jich šest má, snad i více a proto také my jsme panovnice, kde otroci vy – žádný protest zatím, řád světa to. Leč teď se ke snům vrátím. Ti zřízenci mu stále přinášejí referát, dojem z věcí, jež se dějí okolo v světě – šéf je třídí, sbírá, tu v skříň paměti pilně uzavírá, tu ležet nechá nevšimnutou kdesi. Když skončí den svůj, v lůžko odejde si, i zřízenci se k odpočinku kladou, znaveni dnem a drobných služeb řadou. A tu jak v dílnu mistra čaroděje, (to Goethe, viďte?) učedníček spěje, jenž velké ambice má v duši lačné a v dílech mistra břídit hlučně začne, prohází dojmy, změte poznatky ty, jež leží tu i jež jsou v skříni skryty, jak děcko perlami si hraje jimi, baví se zvukem, lesky duhovými a vážně, jak to u mistra vždy vídá, se tváří, ptá se, hlučně odpovídá i zřízence si vzbudí, zve je k reji, tož Zrak a Sluch si budí nejraději. 40 A to je Sen. Když mistr k práci sedne, tu řádění to málo odpovědné prohlídne, srovná, nerozhořčen, klidně, ba, usmívá se docela i vlídně. Můj výklad, prosím. Kolik potřebuje stran pro svůj výklad – jak ten Němec sluje? – Ten Němec: S. Freud. Kniha ta mít může pět, šest set stránek. – Vizte tady muže a ovšem Němce. Nestačí můj výklad? Lze říci více? Prosím, dejte příklad. – Nic, drahá paní. Spokojen jsem zcela. A že ty vaše sny jsou báseň skvělá s výkladem včetně, schopnostmi chci svými to všecko odít v metrum, slušné rýmy a vytisknout. – Ah, tak už daleko jste? Už z cizích snů vám poesie roste? Z tak všedních dojmů časových a planých a z ozvěn dnů tak všedních otřepaných? Což – míníte-li dobýt si tím věnce, jen račte. Ale bez provenience. – A nic víc, drahá? Není slůvka ani? – Už nic víc. Jen to malé požádání: Mě nejmenovat jako původkyni. – Dík, drahá paní. Napíšu to nyní. 41
POHÁDKOVÝ FILM
Je tak, jak je. Ne vesele a Mračnopozor střeží stát. Tož nezbývá nic, přátelé, než pohádky si povídat. Byl jednou – dál od našich Čech – chlap jeden, nouzí číšící, měl pořádný hrb na zádech a všeho prázdnou světnici. Chlap mazaná: když sedlák kých, on pozdravpánbů s úctou řek, znal, proti větru jít, že hřích, a chválil světa pořádek. Cos dostal zde i tam, i host na hradě pana rytíře, od šunky lapil časem kost a vyškraboval talíře. Tak žil, až přišel jeho čas. Byl mlýn tam, o němž pověst šla, že někdy řádí v něm sám ďas a čertů smečka divá, zlá. Na hlavu vsadil čepici, na trakař pytel ječmene: Pojedu, páni čertíci, já nebojím se, ne, ne, ne! 42 Mlýn stojí. Nikdo není tu. Svůj pytel do mlýnice vtáh a znaven upad v dřímotu a ocítá se v divných snách: Ďas s čerty svými vchází sem, čert každý chlupy, rohy má, zle bijí o zem ocasem a svítí rudě očima. Na dudy začne jeden hrát, za pracky čerti chytí se a poskakují, začnou řvát a v kole běsně točí se. Na mlýnský kámen sedl ďas, teď zří ho: Hej, ty hrbatý, do kola pěkně mezi nás, vstaň čerstva, zmetku proklatý! To není sen už: v kolo jde, dráp v pravici, dráp v levici mu zatínají sousedé, s rudými zraky čertíci. Řvou, o zem bijou kopyty, on s nimi, myslí si: jen trp – je mu, jak byl by opitý, hřmí v hlavě, třese se mu hrb. Ďas řve: Teď vpravo! – A ta zvěř se vlevo žene v tanci svém. Ďas zařve: Vlevo! – A ta sběř se vpravo dává úprkem. 43 A chalupník si v duši dí: Toť proti subordinaci. Leč jazyk slovem nezradí té duše jeho mutací. A s čerty proti povelům: když vpřed – tož letí s nimi vzad a obráceně. Přátelům snad nemusím víc vykládat. Podlaha hřmí, řev, rámus, křik. Až zásvit dne vpad okny sem, sbor čertů zmizel. Chalupník kles polomrtev v horkou zem. A spí a spí. Až nakonec vstoup mlynář: Strejče, budem mlít! Leč pro boha – vy byste přec měl na zádech ten hrb svůj mít! Hrb ten tam. Rovný jako prut zde stojí chlapík. A co víc: v tom pytli – čertům sláva buď – dukátů na sta, na tisíc. Kdo radost jeho vypoví? Kdo vylíčí, jak dále žil? Koupil si statek zbytkový, měl ženské, dobře jed a pil. A tady měl by puntík být. Pohádky konec. Není tak. I v pohádkách dnes může jít to trochu dál a všelijak. 44 V té obci byl vám taky živ hrbáček druhý. Poctivec a pravdomluvný na podiv – i v pohádce to řídká věc. Že hrb ho mrzel – nemusím vás zvláště ujišťovat snad – vždyť by i světec s kopcem tím po světě nešel žitím rád. Ten slyší, že se jeho druh tam v mlýně zbavil břemene, snad pomůže i tady bůh, sem trakař, pytel ječmene. Mlýn stojí. Nikdo není tu. Ten pytel do mlýnice vtáh a znaven upad v dřímotu a ocitá se v divných snách: Ďas s čerty svými vchází sem, čert každý chlupy, rohy má, zle bijí o zem ocasem a svítí rudě očima. Na dudy začne jeden hrát, za pracky čerti chytí se, a poskakují, začnou řvát a v kole běsně točí se. Na mlýnský kámen sedl ďas, teď zří ho: Hej, ty hrbatý, do kola pěkně mezi nás, vstaň čerstva, zmetku proklatý! 45 Je hrubec tenhle pekelník, si myslí poctivý náš host, leč pomyslil jen, a v ten mžik už je tu krutá skutečnost: Dva čerti rvou jej, v kolo jde, dráp v pravici, dráp v levici mu zatínají sousedé s rudými zraky čertíci. Řvou, o zem bijí kopyty, on s nimi, myslí si: jen trp. Je mu, jak byl by opitý, a myslí: takhle ztratím hrb. Ďas řve: Teď vpravo! A ten kruh chce vlevo, jak to jejich zvyk. Leč vpravo! křičí ten náš druh a zarazil je v okamžik. Ďas řve: Teď vlevo! Zas ten kruh chce vpravo – podle návyku – leč vlevo! křičí ten náš druh a zarazil je ve mžiku. A to je konec tance. Ran se řítí proudy na něj teď na hlavu, na hrb se všech stran řve, bije vzteklých čertů zeď. Co tohle? myslí nebožák. Já přec jen – jak zněl rozkaz ten – Z ran přechází mu zatím zrak a duše chce už z těla ven. 46 Pad. Omdlel. Spí. Až nakonec vstoup mlynář: Strejče, budem mlít! Leč pro boha – vy byste přec měl na zádech hrb jeden mít – a máte dva! A pořádné! Ba, sotva někde na světě dva kopce takhle důkladné, v šíř, dál si jděte, najdete! A v pytli – pane bože, hnus! Vy řek jste ječmen, pantáto? Vždyť celý pytel samý trus a páchne, smrdí – hrůza to! – Co dál? Nic. Opravdu teď dost. Leda, že pouze vzdychnout: Ach, tahleta přímá poctivost je bita už i v pohádkách... 47
NEZNÁMÝ VOJÍN
[49] I.
– a jmeno, domov, stáří – všecko v jednom: neznámý vojín. Jedna drobná snítka té třistaleté lípy. Dostavil se v hodinu osudovou, že hlas krve mu jíti kázal, pocitovalť prostě, že stát se musí něco, což je nyní tím nejpřednějším. Nevěděl snad ani, co značí Marathon a Thermopyly, co Morgarten, co Bastilla, co Marna, – a Bílá Hora žila mu jen v krvi, jak všem nám druhým: přirozený pocit strašlivé křivdy, touha žhavé pomsty. Než padl, viděl Zborov: bílé domky, věž kostelní a vlny stromů v sadech a mezmi zprotínané plochy polí, jak u nás doma. Do ztrhaných očí se dívalo mu červencové nebe tak modrošedé, rozpjaté a žhoucí, jak u nás doma. Vydech naposledy a nevěděl, že ve chvíli té klade, prostičký člověk, vše, co má zde svého, odaně za duši své domoviny. 51 II.
A přešly roky. Pohádkové změny se náhle staly na tom božím světě: kdo povyšoval dřív se, byl teď snížen, pár císařů, pár králů, excelence, hofráti, generáli – všichni padli a jak jen spadli, lidmi být zas chtěli, neb per se chopili a knihy psali, jež měly koupelí být duší jejich a prokazovat jejich důležitost. A k cti a slávě přišli lidé jiní. A svět se slavně těše z proměn těchto šel kácet sochy zavržených mocných, šel stavět nové nynějším svým vládcům, vše s hudbou, prapory a řečňováním. I na oběti války vzpomnělo se, a každá obec ryla do kamene na náměstích a návsích zlatem jmena svých obětí. Tak neznámý náš vojín se dožil slávy: přišli, vykopali tu rakev s prostřeleným tělem jeho a vezli domů do Prahy. Už cestou mu byly vzdány pocty z květin, řečí, a Praha, slavná nyní svými pohřby, mu přichystala průvod, jak kdys králi. Do kaple radniční jej položili a katarakty řečí a sty věnců s nápisů vzletem přikryli tu rakev – ký div, že neznámý náš vojín nyní jsa jako opit celou touto slávou ucítil opravdovou nesmrtelnost 52 a přestal litovat dnů svého žití, ba, těšil se, že mrtev je a takto, nu, slovem: spokojen byl tím svým losem. Ba, změnilo se mnoho na tom světě – už skoro divem, že si nepopletly počasy roční pořadí svá stará a neztropily, jak dí žurnalisti, „nepopsatelný chaos“ v zemských věcech. III.
Žil tedy, maje pevně zaručeno vzletnými ústy našich výtečníků a žurnály všech stran i život věčný i vděčnost národa a velkou slávu. Zvyk záhy jim a s pýchou samozřejmou přijímal věnce, jež mu přinášely návštěvy vzácné spřátelených států, i řeči vyslech, cenil je a měřil, ba, stupně vřelosti už rozlišoval, zvlášť libuje si v bratrech jugoslavských a ve francouzských libých zdvořilostech. Za nocí měsíčných rád vylez z rakve, sed na ni, údy svoje protahoval, i prsty křupal. Prohlížel si věnce, stuh nápisy si četl, promýšlel je, a mínil: Tohle měla by teď vidět má stará máma! Nebo naši ze vsi, pan farář s učitelem! Moje sláva! Jak Honza v pohádce! Jsem víc než princem! (Ty pojmy matky, kněze, učitele, vsi jeho – nebyly však představami, smrt z duše jeho vymýtila všecko a zbyly pocity jen... Matka, farář, 53 učitel, víska – všecko bylo pocit.) No, narodit jsem se sic nedovedl, leč umřít uměl včas a na svém místě. A co z těch řečí člověk profituje! Už vím, co byly kdysi Thermopyly, co Marathon, i v dějinách se vyznám: já přemoh vítěze jsem z Bílé Hory a v dějepisech děti čtou si o mně – vlast – svoboda a volnost, a já za vším, jak říkám, štěstí člověka si najde i po smrti. Jen takto ležet znudí! To stálé ležení! A musíš ležet, ač namluvili ti, žes nesmrtelný, sám naposled už taky tomu věříš, leč mrtvolu jim pořád dělat musíš! Jak zděsil by se lid československý, kdybys tak před ním povstal z rakve svojí! Tož dělám mrtvého. A na tu Prahu, do ulic jejích já se nepodíval – – A co mi brání? Zakázal mi někdo? Vždyť máme svobodu a volnost všichni, proč já bych nesměl vyjít, podívat se? Mně by si troufal někdo zakazovat? Narovnat nohy, projít se je zdrávo, i člověk nesmrtelný chodit musí. (Je vidno, že náš vojín dobře zachyt i extrakt řečí nad ním pronášených, obraty slovní v paměť sobě vštípil a patřičně jich doved užívati.) 54 IV.
Na Staroměstském rynku leží světlo a malý měsíc s výšin svých se dívá na věže, střechy, na Husovu sochu, skla oken stříbří, dumnou náladu svou na spící město tiše rozhazuje. Ve středu rynku stojí ten náš vojín, je bezradný, sta otázek má v očích, a tisíc na rtech. Mohli mi dát knížku, Průvodce Prahou tam do mojí truhly, vždyť člověk stojí tu jak Honza hlupák. Ah, dobré nebe, zde jsou přece lidé! Dva Čechoslováci jdou po náměstí. Co je to? ptá se vojín ukazuje na šupinatá tílka týnských věží. To nevíte? Souhvězdí Kozoroha je líno nosit zdoby hlav svých nebem, tož postavilo rohy ty zde v Praze, dí vážně jeden. Druhý dodává hned: Kdo jste a odkud, vojáčku, jste přišel? Já, páni, prosím, Neznámý jsem Vojín. Neznámý vojín? Aha, možná že jste vy bratr Švejkův? Bratra Švejka neznám, ne, u nás nebyl bratr toho jmena. 55 On nezná Švejka! Vojáčku, vy zaspal jste dvacet roků! Švejka, hochu, neznat! Vždyť Švejk je nejslavnější voják vlasti, skvost národa a celé republiky! On nezná Švejka! Dobrou noc, vojáčku! A smějíce se, jdou svou cestou dále. Bezradně za nimi se dívá vojín. Kam jít teď? Nikde člověka tu není. A přece – tamhle postava se šine. Jde člověk k němu rozvážlivým krokem, jde, hledí na zem, jako by chtěl vstoupit na hlavu svému lezoucímu stínu. A mluví k němu: Když ti říkám počkej, tak počkej trochu! Štítíš se mne jaksi – proč, prosím? Pověz! Já ti neublížím, vždyť jsem ti vlastně původcem a otcem – Jde mimo vojína, jde nevšímavě, až jeho Zdar občane! zastaví jej. Muž vzhledne: Tě bůh, starý komisárku! Máš přes čas? Pozor, ať tě nesebere nějaký hvězdář. Copak provádíš tu? Náš voják vyložil mu situaci: že nevyzná se, že tu stojí, čeká a že je Vojín Neznámý. No, dobrá. Tak to ses teprv nyní vrátil z Ruska? Moc takových je. Trefit nemůžeš tu – a to zas moc je takových zde u nás. My nevyznáme se v té republice, 56 my v Rakousku se také nevyznali. A kam bys vlastně chtěl jít? Trochu Prahou, já neznám jí. A jak ses ocit tady? Z Radnice tamhle – tam já nyní bydlím. Tak. Tam ty bydlíš. A kde jsi se napil? No, nejež se. Jen člověk dobrý pije. Jen spravedlivý. Piju já, ty taky. Pojď, půjdem tudy. Máme cestu stejnou, já na kutě a ty chceš vidět Prahu. Pochodem pochod! Ráz dvě, uniformo! Tak koukej: tady nahoře je měsíc, rozumná bytost. Co už uviděla a uslyšela pitomostí našich a mlčí, svítí. Vidíš naše stíny? Ten dává měsíc všem nám za průvodce, když všecko opustí tě. Važ si stínu, víc nežli přátel, příznivců a ženy. Zvlášť víc než ženy. Ulicí jdem Kapří, tak pokřtili ji. Po kaprech či Kapru – já nevím. Vpravo vlevo zde jsou domy počestných lidí. Ve dne vedou obchod či sedí v úřadech a nyní leží v postelích čistých u svých teplých samic a šťastni jsou, neb zdá se jim, že právě zemřela teta, po níž budou dědit, či přednosta se libě na ně usmál, či – co já vím, co zdá se jim tu právě. 57 No, vidíš, je přec štěstí v republice. Ne pro všecky. Ne, tak daleko nejsme. Ty ve své zamazané uniformě a já, jenž poslední dal haléř za to, bych trochu jasné nálady si zjednal. Už naše stíny, vidíš, líp jsou na tom. Teď pozor! Tamhle vzadu, kde se leskne řad oken, to je Hrad. A ten se dívá sem – tady vidíš, parlament náš je to, ten krčí se zde, stále k Hradu hledí a mezi nima teče mnoho vody, to Vltava je řeka. Vedle Hradu je palác veleknězův. Vojno stará, my římskými jsme nyní lidmi zase, víš: dobrý katolík a špatný křesťan. A proto palác. A hned vedle Hradu. Tož dívej se zde, pokud je ti libo, já seberu svůj stín, je dresírován, že za matrac mi slouží, a jdu hajat – Všel do parčíku, na lavici jednu, kde milenci dlí rádi za večerů, se natah, bdící řeka šumí zdola a měsíc shora po tvářích mu hraje mřížovím černým třepotavých listů. V.
A voják stojí tiše u zábradlí. Oblázky stříbra klouzají si řekou, na sivomodrém nebi netroufají si hvězdy rozžhnout stříbrná svá světla pro blízkost měsíční, věž svatovítská baňatou čepici svou zdvihá k nebi, 58 Hrad spí až na několik žlutých očí, a černý Petřín s druhé strany leží s vypjatým hřbetem jako spící medvěd. Pár černých postav spělo ostrým krokem – vždy po dvou – v hlučných rozhovorech mostem, pár Čechoslováků, jak hovor svědčil. A voják zachytával trosky řečí: – – jo, demokracie – máš diskutovat – plíce si vymluv – dal jsem mu pár facek – – – – jo, diskuse! Ti tak jí rozumějí: když nesouhlasíš, vytrhnou ti jazyk – – – – a včera večer tedy? Ona řekla: jen bio, k cukráři a že prý potom – A co ty na to? Řek jsem: kurvo jedna – – – – Eh, darmo mluvit! Švejk to dobře řekl, že na chudý lid musí býti přísnost – – – – a vytýkají, že prý spravedlnost je u nás slepá. Právem. Neviděla, že tolik afér rozplyne se v písku – – – – ta máma chudák, stará slepá ženská, tak prosila je, kde pak! Houkli na ni jak na psa – to je ouřad – – – – Myslíš? Pár kilo dynamitu pod tu bandu – – 59 – – Jsi blázen! Tyhle holky už jsou jak omnibusy! Klobouček dej stranou a hvízdej na svět! – – Přešli mimo něho, a nikdo si ho nevším. Rozmrzele se dívá za nimi. Leč, – konejší se, – nevědí, kdo jsem. Na západním nebi už přitlumuje měsíc bílé světlo a jako ospalec po nočním bdění se chystá položit se k odpočinku. Mdlá světla luceren teď rázem zhasla, a hvězdy nesmělé se schovávají. Už raní svěžest studená a voná do vzduchu stoupá. Zbuzených pár ptáků, jak začlo by si jednotlivě ladit své nástroje, se ozývalo místy, pak solisté, kos s drozdem, začli skladbu a ze zahrad a parků do ní vpadl orkestr celý. Modlitba snad jejich, snad pozdrav dni, či radost ze života, neb všecko dohromady. Nadšeně se a s vroucím přitlumením vážně neslo nad spící domy, ulice a chrámy, nad stromy zahrad, nad šumící řeku k prořídlým obláčkům na siném nebi. I zastesklo se náhle vojínovi. Z těch řečí lidských, ze zpěvu těch ptáků a z velebného klidu této noci. Na svoje přetržené žití myslil – co být v něm mohlo – žena, děti, práce – 60 zábavy prosté – posezení s lidmi a hovor o novostech z toho světa, jak noviny je nesou – jiní lidé a jiné řeči než byl dneska slyšel – a jiný život, jiný život hlavně. Ta jeho sláva! Bratr Švejk je jistě v národa srdci také dobře zapsán – – leč – Vojáčku, co u té vody tady? půl zvědavě, půl s výčitkou se táže vysoký strážník s lesknoucí se helmou. Dívám se trochu. Neznám pranic Prahu. Neznáme Prahu... Jak se jmenujeme? Neznámý Vojín. Aha, takhle tedy. A přesčasenku máte? Nemám, pane. Nemáte. Dobrá. Pojďte trochu se mnou. Jdou na strážnici. Policista zívá, a vojín kráčí se skloněnou hlavou, myšlenek oněch tíže mu ji sklání. Zde, pane inspektore, tenhle voják stál u vody jak sloup a hleděl do ní, prý neznámý je vojín, přes čas nemá, ta uniforma jeho je už z mody a plna skvrn – tož jsem s ním nyní tady. 61 Neznámý vojín? inspektor dí klidně – neznámý vojín... jak jste se oct v Praze? Mě přivezli sem, pane. Od Zborova, důrazně dodal. Od Zborova tedy. A hledáte teď v Praze? Rád bych poznal i Prahu naši, rád bych potom viděl některé bratry – podporučík jeden je generálem tady – Všichni jsou už dnes generály. Včas jste mohl přijít a jistě chodil byste nyní v zlatu. A také Hrad a tatíčka chci vidět. Jak? Pana presidenta? Hochu, žádost podejte na kancelář – v osmi dnech pak vám bude oznámeno, je-li možno vás předpustit – Tak je to nařízeno a taký rozkaz dán. Že nesmím přímo? Ne, kamaráde. Docela už ne pak v munduru tomhle. Čestná uniforma, zahorlil vojín, pýcha má a sláva. 62 Inspektor podíval se na strážníka: Já říkám vždycky, vykládá mu vážně, že tenhle každý z Ruska, ze Sibíře, si přines ranku. Není ovšem divu, vždyť útrapy to byly nekonečné, odluka od domova, úzkost stálá, že nevrátí se domů – tahle vojna má ranku tuhle – prst si vedl k čelu. Ne, pane, já mám prostřelená prsa, protestem hlasným odporuje vojín. To k tomu ještě. Inu, chudák, chudák... Tak na Hrad chcete? K MNO pak na to? Snad byste chtěl si hodinečku pospat, je trochu záhy. Ne, ne, půjdu, půjdu, chci vidět Prahu, ohlednout se trochu. Tak doveďte jej zase k tomu mostu a ukažte mu, jak má jíti dále. Bůh s vámi, vojno. Dobré pořízení. VI.
Stál u té zídky před Hradem a díval se dolů na Prahu. Ta tonout zdála se v mlze, kouři. Věže zdvihaly se jak ruce volající o přispění. A slunce stoupající probíjejíc šedivý chaos vítězně si zatklo 63 zář výskající na báně těch věží, na oken skla, na plochu kalné řeky. Užaslý vojín díval se a díval, vznešená hudba táhla duší jeho jak průvod k všelijakým vzletným slovům, jež ve své rakvi na Radnici slýchal. Vlast svobodná po třistaletých strázních... Lid, jemuž vrátila se vláda věcí... Den odplaty... A Nemesis ta svatá... A Praha, vdova krásná, odstrčená... To čacké vojsko... Zborov... Thermopyly... Antické cnosti... Nespoutaný pochod... A lid, jenž po vše věky žehnat bude zde tomu reku za všecky, kdož padli v zápase o svobodu... Chtěl by vědět (to maně prolítlo mu k tomu duší), jak tenhle voják Švejk moh zasloužit se o naši vlast! Eh co? On sám tu stojí nad Prahou, nyní on sám rek je velký, a Vlasť – toť Praha a ty šíré kraje, jež kolkolem se do modra až táhnou, a lid, jenž žije zde a v městech, vískách, daleko kolem, toť ten volný národ, jenž svobodu má z mladé krve jeho. Kde domov můj – zde, velké město dole a krásná země kolem, země česká – matičko moje – zavzlykl mu v duši ten pocit z dávných dnů života jeho a chtěl by mít ji tady vedle sebe a všecky druhé – – aby sedli k stolu té slávy jeho, ťukli číší vína a připíjeli velikému štěstí... 64 Nasytil oči, rozhlaholil duši, teď obrátil se k Hradu. Mříž a brána a v bráně strážník: Kam pak? Kam pak chceme? Jsem legionář, teď jsem viděl Prahu, a Hrad chci poznat. Strážník přeměřil ho: ta uniforma skoro jenom hadr, na prsou skvrna, čapka pomačkaná, obličej mrtvolný a neholený, jen oči hoří, svítiti se zdají – čas nejistý je, divných lidí plno, tož strážník dal svůj dojem v tuto radu: Tak nebavte se, jděte přes náměstí na pět set kroků, uvidíte pěkně, jak Hrad vypadá zvenčí, potom jděte do MNO, kde, doufám, v kanceláři (po kanceláři legií se ptejte) vám jistě dají slušnou uniformu, vždyť takhle nemůžete mezi lidi. VII.
Tak v MNO se dotazoval předem po bratru poručíku od Zborova, jenž ovšem je teď čelným generálem. Stráž v bráně ukázala, kudy vejít, stráž jiná dovedla jej do poschodí, stráž třetí ohlásila. Velký bratr je zaneprázdněn, zato přijme bratra generál jiný bratr. 65 Hlásil se mu: Neznámý Vojín, bratr od Zborova. A se své zlaté generálské výše zří mladý bratr na hromádku bídy, jež před ním stojí. Prohodil cos s úctou o bratru generálu od Zborova, odborně o ceně se zmínil vojska, jež sám francouzský maršal mít by nechtěl co nepřítele v poli proti sobě, dal radu vojínovi, aby zašel do kanceláře legií a pustil jej vznešeně. Ten ani času neměl se zeptat po zásluhách bratra Švejka, jak umínil si. Trochu rozmrzelý opouštěl vojín bratra generála: jiného cosi čekal od té chvíle, i uvítání jiné, hovor jiný. Leč něčím přece zalíbil se jaksi našemu vojínovi mladý bratr: svým knírkem. Půl jen knírku bylo vlastně na každé straně hořejšího retu, kartáček tmavý, v půli přelomený a půlky ony posazeny pod nos. Jen na ně během audience zíral a že to armádní as modou nyní, usoudil v duši. Slušnou uniformu a deset Kč z Podpůrného fondu mu v kanceláři legií pak dali, a s těžkou duší z MNO šel vojín. 66 VIII.
Strniště lící dávno neholených a potom knírek bratra generála nutily vojína jít k holičovi. Pár lidí pod břitvou, pár čekajících tu trávilo ve družném rozhovoru. Sed vojín k nim a čekal naslouchaje: – – a přivezli ji tedy do špitálu, tam plno. Nikde místečka už ani. Co dělat? Na chodbu jí dali deku a tak ta chudák Lazar ležela tu po celou noc a leží ještě nyní – – – – Ta ještě trefila to. Jen když leží. To u nás Stránská, byl tam exekutor, když odešel, si podřezala žíly, tak honem na kliniku – vezli ji tam, a tam že není příjem, není místa, tak na německou, taky není místa, a po Praze ji vozili tak sem tam, až bylo po ní. – – – – To je republika! Na jedné straně penězi se hází, na druhé straně takhle vyhlížíme! – – – – Jo, pane Sedma, všecko má dvě stránky – – – – Dejte mi pokoj s tímhle vtipkováním! Toť vážné věci. Tuhle se chtěl věšet náš kupec. Taky přišel exekutor, jen tak tak že ho uřízli! – – 67 – – Co chcete? Už všecko vrže v našem státním stroji! Naříká sedlák, obchodník si zoufá, ouředník vzdychá po třináctém služném, a učitel a profesor dřou bídu. – – – – Ostatní všecko v řetězu jde za tím: kdo koupí knihu? Knihkupec náš říkal, že jdou tak tak jen překládaná svinstva, a do divadla sotva kdo teď vkročí, i bia prázdná – – – – Jo, jo, pane Sedma, jsme jak ta bába, která říkala si, že čím dál tím hůř, když se ondy brala se schodů dolů napřed hlavou, viďte? – – – – Zas vtipkujete! To jsou vážné věci. A když se krade, mělo by se věšet, ne zavírat jen – – – – Však se nezavírá. Ta jistá sorta lidí – ta se nedá přec zavřít – – – – Tomu svoboda se říká přec, pane Sedma. Jaká by to byla ta svoboda, když chtěl byste je zavřít! – – – – Vtip zase! Takhle vtipkuje se stále! A všude u nás! Bože, co těch listů vychází týdně! Vtipy, samé vtipy a šibeniční švejkovina všude – – – – Toť důkaz, pane Sedma, že nám zle je – – 68 Co víc a dále – neslyšel náš vojín. Jsa oholen už, zaplatil a vyšel. Měl v duši tíhu, jak by v holírně té mu byli kameny v ni naházeli a každý kámen měl tak ostré hrany, jak by je byli schválně přibrousili, a všechny točily se, řezaly jej, že kdyby nebyl útěchu měl v knírku, jejž dal si po způsobu generálském pořídit právě, byl by nejraději se vrátil v hrob svůj opět do Radnice. Za tuhle vlast dal on svůj život tenkrát – si myslil ještě, těžce našlapuje po prachu ulic. V očích zhas mu oheň a skelným pohledem jen hledal cestu ven z ulic, lidí – někam do samoty. IX.
To platí v Praze: tajemství svěř velké někomu dopoledne na Hradčanech a přísahou jej zavaž, že má mlčet – pak jistě večer povídat si budou to tajemství už báby v Hrdlořezích. Tak ovšem hlavním městem republiky zvěst letla o neznámém vojínovi, sic tajemstvím to nebylo, však letla tak rychle, jak by tajemstvím to bylo. V té noci bylo totiž provedeno dvé pěkných vražd. Na různých místech arci, leč v jednom čase. Večerníkům listů, jež vyjdou ráno, nebylo už možno 69 zachytit novinky ty – zvěstovala je zvláštní vydání až před polednem. Hod čtoucím očím připraven byl skvěle s předkrmem vylíčení vlahé noci, s míst popisy, jež drobnohledná píle zvlášť vypestřila, načež předloženy mrtvoly obě s ranami a krví. A kdo je vrahem? Zvrhlý člověk jakýs, jenž rafinovaně si připravoval líčenou zmateností obhajobu: neznámý vojín... individuum to vězelo v staré sešlé uniformě, skvrn plné, v ní též provedlo ty vraždy. A náhody hra: strážník přistih vraha, ved na strážnici, zvrtačenou řečí jal člověk příšerný zde inspektora, že soucitně jej pustil, ba dal dovést až k Mánesovu mostu. Tam byl viděn nočními chodci; na to toužil vniknout i do Hradu, byv odkázán však stráží, šel do MNO, mluvil s generálem, ba, dána mu zde slušná uniforma a slušný peníz. Navlek uniformu a dal se holit – zjevná vyjevenost, děs v očích, všecky pohyby a gesta jej zřejmě mohly označiti lidem co pachatele příšerných těch činů, leč lidé, zaujati svými zájmy, si nevšimli ho. Policie ovšem horečně bádá po těch stopách jeho, a dá se čekat, že vrah záhy octne se v ruce její... 70 X.
Ve vysoké trávě za zpěvu skřivánků tam pod Hanspaulkou spal vojín těžkým necitelným spánkem. Obličej přikryt před sluncem a hmyzem byl plachtou novin. Vydání to zvláštní o čerstvých vraždách provedených v noci, o vrahu, neznámém to vojínovi, o krocích policie, jež jde stopou bestiálního toho pachatele. Duševně zbitý vojín koupil si je, když zaslech vykřikovat kamelota: – Neznámý vojín! – Došel sem a přečet. Zahalil hlavu. Natah se. A usnul. XI.
Od čilé berní správy došel přípis: Neznámý vojín, t. č. na Radnici. – – An hlášeno sem, že jste vlastně živý, a v uvážení, že jste za ta leta byl obdarován tolika sty věnců, potažmo stuhami, se vyzýváte, byste sem udal přesně počet, cenu, by z darů těch vám vyměřen být mohl poplatek dle pátého paragrafu ve Sbírce zákonů a nařízení. Dál oznamte sem taktéž výši daru, jejž v MNO jste právě včera přijal, by taktéž daň vám vyměřena byla. 71 V případě, že byste tak neučinil, vám poplatek ten vyměří se tady a stíhán budete dle paragrafů 6, 7, 8 řečené již Sbírky. Tu výzvu vojín nemohl číst, neboť: XII.
Jak talíř stříbrný stál malý měsíc nad staroměstským rynkem. Světlo jeho na šupinatých věžích Týna tkvělo, blyštělo v oknech starých spících domů, v nichž tu a tam jen žluté světlo hlásí, že bdí zde člověk. Voda hučí z dálky, vlak chvilkou zaduní a pískne kdesi, a černé auto letí s hřmotným vztekem do některé z těch tmavých tichých ulic. Přes ozářené náměstí jde vojín. Sklopená hlava dívá se jen k zemi, jde k Radnici a do ní. Vejde v kapli, otvírá hrobku svoji, vstoupá do ní, přiráží víko. Z dvaceti čtyř hodin ztrávených v hlavě vlasti nese sobě armádní poloknírek podle mody a slušný šat a radost, že je mrtev. Už nemá touhy, radosti ne jiné. I víru ve svou nesmrtelnost ztratil, ví, že víc není než neznámý vojín a že je mrtev, navždy všude mrtev. 72
PENÍZE
[73] 1.
„Toť original! Zvláštní člověk! Svérázný hloubal, velký mudrc! A dobrý básník! Aspoň tvrdí tak každý, kdo čet verše jeho – já ovšem nečet jich, neb nemám ni kdy, ni chuť, ni trpělivost –“ tak vyzníval soud světa o něm, jenž stár jsa pětadvacet roků šest knížek veršů dosud vydal, (kritika svorně psala o nichnich, že setkány jsou z vůní květin, paprsků luny, barev duhy, a stesků večerů těch letních, kdy slunce zmírá v rudém plášti). Byl na právech a medicině až na fakultě filosofů zakotvil pevně; totiž vyslech sem a tam přednášku, kde bavil víc profesor jej, posluchači, než thema samo. Pevnou basi měl pro život již zajištěnu: po otci rentu. Otec jeho slul sice jako milionář, leč po smrti se ukázalo, že pověst značně zveličila i proslulost i váhu jmění, a slušná renta byla všecko, co zdědil syn. Dvé protiv žilo v tom poměru: kde otec hrabal a význam peněz nad vše cenil, 75 syn lhostejen byl vůči tomu, co bohem našich časů sluje a penězi se zve. V dnech mládí už – otci k hrůze – ukazoval, že smysl, úcta k nim mu schází, a vše, co možno koupit za ně, že bez ceny je v očích jeho. Ba, odpor k nim rost: byly chvíle, že dotýkal se jenom s hnusem těch pošpiněných pestrých lístků a snášel je, že snést je musil, že otrokyně v nich jen viděl, jež starají se o kuchyni, byt, šaty, knihy, tramvaj, auto, o výlet za hranice časem, a chudáka mu klidí s očí, jenž přijde s rukou nataženou a o hladu a bídě skuhrá. – Jan Krejza zval se. Nebásnicky zní tohle jméno v písemnictví, kde umní mistři překřtí sebe na Vrchlického, Krásnohorskou, na Březinu a na Mahena a řad jmen jiných. Poesie mu byla vírou, náboženstvím v dnech svátečních; a ve dnech všedních sklem čistým, jímž se díval na svět, na lidi, duše jich i činy, na věci minulé, i na běh svých časů; duch a jazyk jeho neznaly v ničem kompromisů, i ten i onen nerozčísnut 76 šel všude za příkazem bible o řeči naší – „zvláštní člověk“ a „original“, „hloubal“, „mudrc“. 2.
Měl řadu známých: páni, dámy z hořejší vrstvy společnosti, byl jimi ctěn a vážen tuze, zván do rodin k nim na hostiny a čaje, jak jsou nyní v modě. Pro verše jednak, (jež mu nesly už titul Mistra); pro zjev jeho (byl štíhlý, rděl se jako panna měl dětsky pomněnkové oči, ne v modě výstřední, leč slušný a čist vždy jako vlašťovička); pro způsob hovorů: i mluvit znal jímavě i naslouchati a trýskal názory, jež vždycky uvedly posluchače v údivúdiv, hlas lahodný měl, duši v očích, sloh řeči vybraný a přímý – pak že byl synem otce svého, jenž, milionář, žíti uměl a nechal žít a syna svého postavil v světě nezávisle, že nebylo mu nutno stoupat po cizích schodech, klepat v dveře o pomoc s prosbou. Hoch byl slovem zjev z jiných světů, jak svět tento byl jemu zjevem. Přítele měl jen jednoho. Ing. Václav Koníř 77 – zas jmeno málo poetické leč případné – pan Koníř totiž byl prosa vtělená a opak přítele svého básnícího. Byl milec života a všeho, co život dává: žen a jídel i pití, společenských žertů, plul na povrchu toho žití, optimist sluný. K básníkovi pak přilnul, jak se extrémy dva zde dotýkají, jak se ujme máť kočka děcka králíčího: praktické stránky živobytí ved poetovi, věci dení a potřebné mu obstarával, ved pokladnu mu svědomitě a při tom snažil se mu stačit na výletech v říš poesie a nemoh-li, pak shovívavě a odaně se za ním díval. 3.
A milou měl ten básník. Anna bankovní byla úřednicí. Vysoká štíhlá. „Řekyně má“ ji oslovoval. Hlava pěkná, rty sevřené a mramor lící byl průsvitný. A jako mramor se zdála chladná být a přísná. Řeč úsečná a odměřená, duch skeptický a prosaický, a její rozhodnutí bylo 78 vždy bleskové a vždycky správné – to bozi vědí, kterak Osud ty dva sved v žití dohromady a jak je nechal přilnout k sobě! Snad úzkostný a hrdý básník v ní duši vytušil, jež při všem je bez přetvářky, klamu, falše a odána mu. Vzácná byla mu péče mateřská, jež často zachytla křídla duše jeho, když odletala do nadzemska; když v básnický soud lidí, věcí, poměrů, společenských styků mu střízlivě a suše foukla jak do hlaviček pampelišky a ukázala mu, že zbyde z nich jenom prosaická stopka; rád voněl k čisté duši její, rád díval se jí v tmavé oči a její polibky a chvíle kdy dala se mu, byly pro něj posvátným slavným mysteriem. Kdys mínil, že by svazek jejich měl potvrzen být na radnici. Odmítla – je to pošetilost, ty pán – já paní, zůstaňme tak. Že nechce mu být příživnicí a přítěží, jež může časem se obtížnou stát. Že se nechce vzdát pošetile gáže svojí a z netučného měšce jeho brát, co tam není. Básník má prý být svoboden jak kněz, jak voják. 79 A manželství – i když se zdaří je sevšednění, jež pak drží už zvyk jen – a to ještě bývá nejlepší případ. Kolem hrdla ji vzal a vtiskl políbení na moudré rty. – Po kanceláři, tak ona rozhodla, šli deně zdravotní chůzí do přírody, šli, otvírali sobě duše, on hladil pohledem zem, stromy, hmyz v cestě, ptáka letícího, luk koberce a modré dálky – jí blaze bylo, že to dítě a její milenec je šťasten, řeč jeho jas jí sije v duši a pohledy své posílala jak na stráž za pohledy jeho. A večery, kdy nebyl pozván, (jak říkal: služba společnosti) trávili v divadle či kinu či v bytě jeho, nebo jejím. 4.
Květnový den už dloužil stíny a lehký šerý závoj kladl na plavé světlo. Ti dva prošli Stromovkou, jež se otřásala vojenskou hudbou, k Vltavě šli a na břehu si sedli v trávu. Šuměly zelenavé vody 80 a vlnami si bily v násep, za řekou domky, chlumy Troje ve svěží zeleň halily se, po říčním náspu procházkou šly milenců páry, nade hlavou modravé mráčky od západu se volně nesly, vzduch tu voněl výdechy vody, trav a květů. „Řekyně, ,Máj‘ jsi tedy četla?“ – Přečetla, Jene. – „A co povíš?“ – Mně nelíbil se – vem ty dýky z pohledu svého, nesluší, věř, tvým dětským očím. – Povím věrněvěrně, co cítila jsem. Víš už dávno, že romantika je mi cizí, tvor střízlivý jsem, – sám jsi řekl, že Galatea jsem a kámen – nuž: pošetilý děj: pán lesů a s delší loupežnickou praxí a vražed serií, má malér, že chycen byl, když zabil v posled své milé svůdce – vlastní otec, on nevěděl, že vraždí otce, jenž z domu kdys ho krutě vyhnal – víš, Jene, odpusť – „Řekyně má, je marno, tobě chybí smysl pro vzlet a verše. Chtěl bych jednou 81 se zeptat, zda ses podívala do knížek mých, leč tuším jasně –“ – A správně, Jene. Mám tě ráda ne pro tvé verše. Jsou mi cizí, jim nerozumím. Tebe chápu a všemi smysly mám tě ráda – „Chceš naznačit, že není shody mé bytosti s mou poesií?“ – Tak zdává se mi. Jako člověk, jsi jasný mi, ne tak tvé verše. – „A přec to květy duše mojí.“ – Mně tedy chybí smysl pro ně. – Za vodou v Troji plála okna červeným leskem. Malá loďka se nesla řekou. Vesla její jsou založena, proud ji nese a vzadu na sedátku sedí hoch s dívkou, má ji kolem krku a ona odevzdaně zvedá obličej k němu. – Pohleď, Jene, ti dva v té loďce! Letí kamsi a milují se. Tohle chápu a v duši zní mi při tom hudba radostná svěží. Já bych řekla, že také to je poesie. – 82 Zde cítím, co tam z tvého „Máje“ jsem ani trochu necítila. – On vyňal z kapsy dopis: „Poslyš, neznámý mladík posílá mi zde báseň svoji k posouzení. Dej pozor: ZPĚV O DÍVČÍ LÁSCE Kvete jabloň. Na lavici pod ní vidět krasavici, jabloň do černých jí vlasů chvilkou hodí bílý květ. Muži tři se před ní staví: prvého nes komoň plavý, druhý přijel v modrém autu, třetí pěšky prachem cest. Ona ví, že vyvoliti soupoutníka pro své žití z těchto tří má, zírá na ně, zkoumá, strojí dohady. Prvý dí: Jsem poet, panno, na tom oři je mi dáno světem nést vás k slunci, hvězdám, dát vám slávy korunu! – Druhý dí: Mám auto, jmění, společenské postavení – všecko vaše. Toalety koupíte si v Paříži! – 83 Třetí praví: Ti by brali! Pohleď, holka, na ty svaly, já jsem boxer, brát tě mohu několikrát každou noc! Básníkovi ruku dala, na kůň zdvih ji, a už cválá zlatým vzduchem k modru nebes krásná, pyšná, blažená! Za týden se bere plaše k boháčovi: Chci být vaše, hlad mám, žízeň – slepá, hloupá, malé dítě byla jsem! V divadla jde, společnosti, k moři jede, všeho dosti – často zívá – v neurčito kamsi hledí teskný zrak... Za rok těká tato žena hladová i přesycená po ulicích, pročítajíc zápasnické plakáty – lidí ptá se: Boxer taký, nevíte-li, býčí zraky, svaly jako koule, prosím, povězte, kde najít ho? Několikrát oblouzená vracím se mu, jeho žena, jedině on, lidé dobří, zná dát štěstí na světě! – 84 „Řekyně, hrozné! A teď považ, že tohle napsal mladý člověk!“ – Zná svět a ženy. – „Chceš snad přiznat, že ženy –“ – Nevznášej se tolik v oblacích, drahý, sestup dolů a pozoruj. V svých společnostech doklady najdeš. Toť tři ery života ženy – „Ty tak pravíš?“ – Já. Ano, Jene. Že jsem prošla sty a sty cizích zkušeností, zrak otevřený, paměť živou. Leč já, mé dítě, zůstala jsem v etapě první – u básníka. – Tma byla. Vyskočily hvězdy. Vzal hlavu její, políbil ji a zdvihli se. – Byl pozdní večer a večerní máj byl čas lásky – hleď ani zachovat neznám tu báseň tvou... Víš, co je zítra? Dvacetpět roků je ti zítra, mé děťátko. Před čtvrtstoletím ses chystal vyjít na svět tento... Chci s tebou večeřet dnes, ano? – 85 5.
V mansardě vilky na Hradčanech (v mansardě ovšem bydlit musil jak tradičně už každý básník) Jan Krejza od psacího stolku se dívá na koruny stromů aleje hradní. Lípy kvetou a bzukot včelek kol nich šumí jak struny houslí pod sordinou. Na špici krovu kos si hvízdá, do rachotu aut; slunce leskne se na lípách a modré nebe je shora vlídně rozepjato. Jan Krejza chvilkou vstane, vejde do pokojíku vedle. Postel je dosud neustlána, dvé jam, hlav stopy dvou, jsou na podušce. Jan Krejza shýbne se a voní k té jedné jamce, světla očí mu rozlevají šťastnou záři po mladém jeho obličeji. Kdos klepá. Obrátí ten polštář a otevřít jde. Bytná jeho. „Stlát chtěla jsem, však návštěva tu, pan Prokop Berka, starší člověk, prý v tuze důležité věci.“ Pan Prokop Berka! Zná jej z dětství, byl otcův přítel. Jde jej vítat. Prořídlé bílé vlasy trčí na rudé lebce. Velké oči 86 poctivý modrý pohled mají, ten pohled, jenž si všude maně zná otevírat lidské duše. Sed těžce v návštěvní si křeslo a zadíval se na básníka: „Tak, Jene, pětadvacet roků... A já ti přišel gratulovat i za sebe i tvého tátu – no, nediv se, i tvého tátu. Je, pravda, sedm let už v zemi, leč dneska mnou chce mluvit k tobě. A dnes ti odevzdat mám odkaz – tak nařídil mi, ne prý dříve, až ráno v den, kdy dovršeno prý pětadvacet let mít budeš. Tvůj táta, víš, byl moudrý člověk a opatrný – tak znal svět ho – a podle běžné míry světa byl tedy opatrný, moudrý. A že byl taký, s hořem hleděl na nepraktickou duši tvoji, tys k básním tíh, ty s pohrdáním ses díval na prospěšné cíle i studií i žití toho a hlavně: neznals cenu peněz – to červ byl hrozný duše jeho! Já hájíval tě, vysvětloval, že vlastně to je přednost tvoje, neb to je pevná moje víra a potvrzena zkušenostmi, že kdo těm penězům dá vládnout nad žitím svým, kdo dá si jimi běh jeho určit, ten se stane 87 otrokem toho plantážníka a plantážník je hrozným pánem! Před sedmi roky, když tvůj táta se roznemoh, já slíbit musil, že odkaz jeho, jejž dal ústně, chci provést. Na vlas. Dneska ráno. On doufal, že přec časem uzráš, že zmoudříš, valně zopatrníš a jako metu přesně určil den dnešní. Renta, již brals dosud dnes přestává. A kapitál ten ti banka vyplatí – krom toho ti odevzdávám depositum dvou milionů, k tomu ještě ti banka vypočítá úrok – jsi, slovem, boháč, hochu milý, dík moudrosti to tvého táty.“ Jan Krejza dívá se v ty oči, na ježatou leb, vidí oblek, chudoby důkaz: – Pane Berko, vy celé ohromné to jmění jste spravoval a bez kontroly? – „Bez kontroly.“ – A bez odměny? – „Tvůj táta, hochu, věděl dobře, že na vlas na peníze dívám se jako ty. Ba, já v nich viděl prubířský kámen světa, lidí a kámen ten mě, křísl, hochu, že kde jsem dřív měl k němu odpor, já potom začal nenávidět – – 88 – Povězte. – „Ale hodně krátce: Já před lety byl taky tátou, dvě děti žena krasavice mi dala. Skromný tichý život byl údělem nám. Ale jednou mi zmizí žena krasavice, prý za penězi a prý za tím, co dá se koupit. Tak se za ně prodala sama. Doslechl jsem, jak z ruky do ruky šla; vždycky, kde peněz víc v té ruce bylo. Jed pomoh, bůh s ní, na svět onen, když zrcadla jí potvrdila, že bez ceny je. Děti rostly, dva chlapci, hleděl jsem jim vpravit svůj názor na ohavnost peněz – a oba hoši uchopili těch theorií druhý konec: ten jeden vybral kasu banky a střelil se pak, druhý zavřen byl současně pro zpronevěru a oběsil se v kriminále. Tvůj táta znal to, znal můj názor na toho vraha žití mého – a proto testament mi svěřil. Zde je to, formality v bance jsou provedeny; ještě dneska zapřáhnout můžeš k vozu svému ty miliony – bůh buď s tebou! –“ 89 – Chci pomoci vám! – „Pošetilče, co chybí mi? Hleď, zdali můžeš pomoci sobě. Neboť cítím, že dneska otrokáře, vraha, já přivedl ti do stavení.“ – – Dám milion vám! – „Moh jsem vzít si i dva a víc, já moh vzít všecko a ty bys houby býval věděl, ba, moh jsem útěchu mít blahou, že zbavuji tě strašné trýzně.“ – Co počít mám s tím, co si počít? – vzdych těžce básník. „Co si počít? Máš v ruce klíč, jenž otevírá ti svět a lidi. Nervus rerum. Jenž koupí vše, vše zkorumpuje, jenž ukáže, jak planým pojmem je láska, přátelství a cnosti, dá vládu ti nad páteřemi, dá proslulost a úctu jmenu, dá rázem vše, nač pomyslíš si – a ty si vzdycháš: Co s tím počít? A víš-li vlastně, hochu milý, že oba dva jsme blázni? Ano, dej otázku tu komukoli z těch moudrých, opatrných lidí on dotvrdí to. Neboť všecko 90 je labilní a pevná věc jsou jen peníze, když plynout mohou. Vlast, vlastenectví, národ, lidstvo, bůh, náboženství, altruismus – vlij, hochu, peníze v ty pojmy a uvidíš, jak budou tančit,“ a Prokop Berka dlouho hleděl v ty dětské oči básníkovy, zrak vlastní soucitem se zamžil: „Jsem hotov, půjdu. S bohem, Jene.“ 6.
List banky na stole a v duši hořkosti moře, básník sedí a hledí oknem; barvy, vůně a zvuků nijak nepojímá, svět venku něm a v hlavě hlucho, a hlava těžká, má ji ve dlaních – až přišel Koníř. Rozářený vztahuje s gratulací ruce, leč básník ukáže jen na list: – Čti, agenda ti vzroste trochu. – List prohled: „Co to? Je to pravda? Toť kolosální! Jak to přišlo? No, to je štěstí! Ty jsi stal se z pohádky Honzou! Nechápu to! Mluv, neseď tu jak boží muka!“ A básník, jak by soukal věty, v nichž každou chvíli nit se trhá, vypráví neochotně, těžce, 91 jak Berka přišel s gratulací a s tímhle divným testamentem. A Koníř rozsvěcuje světla víc a víc v očích, v obličeji, a do paus vět své citoslovce, poznámky nadšené, smích šťastný v extasi opilosti metá. „A co teď? Co si nyní počnem?“ víc zamudroval, nežli ptal se, když básník všecko vypověděl. – Především nikde ani slůvka, tvé čestné slovo. Správu všeho ty povedeš; dnes ještě v bance provedem všechny formality a mlčet, mlčet – mám své plány – „A Řekyni se přece zmíníš.“ – Ne, ani té ne. – „Pověz, Jene, mně zdá se, že to štěstí náhlé ti přehodilo, jak se říká, kolečka v mozku.“ – Ani trochu. Naopak. Berka jenom pohnul vším, co tam pevně stát se zdálo. A já chci nyní provést zkoušku, Václave, strašnou, velkou zkoušku. – A milý básník, jakby sypal zde výsledek svých dlouhých úvah, 92 vykládat začne, co mu právě prošlehlo hlavou: – Mohu nyní dát zvážit slávu svou, své jmeno, v té společnosti, jež mě zvává k svým večeřím a čajům tady. Psát budem oba řadu listů, hned teď, já, drahý, budu prosit o podporu, jak byl bych v nouzi o sumy, řekněm, dva tisíce, pět, deset, jak je jednotlivě tak ošacujem, jak je může dát advokát ten, onen bankéř, ministr, továrník a všichni, kdož zvou mě k sobě. – „Ale, hochu, toť nápad šílený, toť konec všech pozvání a vůbec styků!“ – Nu, uvidíme. Zde je papír, vem pero, začni: Vzácný pane, v den pro mě významný a těžký – dvacátých pátých narozenin, – jdu s prosbou – k laskavosti Vaší – Mě stihla právě – těžká rána – jež může stát se – katastrofou – když ruka Vaše – nepomůže – Vás nechci obrat – o čas vzácný – a nebudu se – rozpisovat – jen prosím krátce – pomozte mi – dva tisíce – (ty napiš: deset) – mi vypomůže – Využívám té Vaší k sobě – náklonosti – již tolikrát Jste – osvědčil mi – a za niž bez konce – jsem vázán – 93 Kdy dluh svůj splatím – nelze říci – však splatím jej – a vděčnost stálá – úrokem bude – Smím-li prosit – obratem splňte – žádost moji – neb prodlení je – nebezpečno. – A podepiš: Jan Krejza, básník. – „Ty blázníš, blázníš!“ – Nový papír a pišme dál. Dej dva tisíce, já pět teď, Václave, a klusem. – A píší. Končí. Nový papír a nové listy. Různé sumy. A zase znovu. Dvacet psaní je hotovo. A do obálek. Adresy na ně. – Ani slůvka! Václave, mlčet! Nic a nikde! I Řekyni ne. Hnutím řasy nic neprozraď. A já ti povím, jak půjdem s lučavkou tou dále. – 7.
Je pátek. Dva dny na to. Oba nad kupou sedí odpovědí. Je dvacet listů. – Začnem vážit, Václave, sloupy společnosti. – „Snad jsi se nestal nihilistou? Ty, člověk vybraný a jemný.“ 94 – Ne dosud. Za chvíli snad ano. Teď pozor! Bankéř: Ctěný pane, – ah, „Mistr“ ten tam – je mi líto – už stačí. – Ministr náš píše: – sám nemohu – však zadejte si o státní stipendium – rád se přimluvím. – Dále! Zde pan Kohout, továrník, multimilionář – ah, ne on, paní: Muž mi kázal vám odpovědít – sama ráda – jen přijďte v pátek odpoledne – on není doma – však vy víte – Tož to je kousek prostituce – pan Sádlo – má pět pěkných domů: Ah, mistříčku, jak je mi líto – Zde druhý domácí pán – pozor – zas ženské písmo, ano, paní: muž vydání měl, ale víte, že do oka a duše zapad jste naší Elsince – jen přijďte – já vyřídím to – vidíš, vidíš, Václave, chtěl jsem jen pět tisíc a oni chtějí dát mi Elsu – Zde přítel umění, pan Trojka: Lituji tuze – zakoupil jsem pět obrazů – a pro rok tento je vyčerpán můj budžet – Sláva! Nuž zrychleme to. Sedmý: Je mi velice líto... Osmý: Rád bych, však poměry mé. – Číslo devět: Zlá situace – vážím si vás a vašich knih – leč – Dobrá, dobrá. Zde postscriptum je: Ona slavnost, k níž zvali jsme vás na pozítří – 95 – to dnes je, v pátek – nekoná se – rozumím – to je odtroubení – Desátý: pane, měl jsem za to, že nejste z oněch příživníků, jež člověk důvěřivě pozve v svou rodinu – leč vidím nyní – tak tedy na dál – Přímý člověk a karakter. Co jedenáctý: Zas žena – bozi! Jezabel ta chce náramek dát, prsten k tomu, když přijdu – já chtěl tisíc korun! – A číslo dvanáct: Nelze, pane, a podpis – tak to také stačí. Třináctý: Jeden známý dluží mi dvacet tisíc, zaplatí-li, rád pošlu – Čtrnáct: Vzácný mistře – nejtěžší chvíli jeho žití – já připravil mu – Patnáct: Pane, snad přítel Sádlo, snad pan Kohout – já, pravda, znám jsem jako boháč – leč mýlka – jmění patří paní – já správcem jsem jen. – Bravo, muži! – Šestnáctý: Může-li to počkat tak do podzimu, kdy mám dostat – Sedmnáct: Mlád jste, pane, básník, – a jistě nerozvaha pouze vás zavlekla v tu situaci – snad karetní dluh, snad i ženské – upřímně radím – zkušenosti – vy střezte se jich – Osmnáctý: Pět tisíc? Čím se prosím, pane, zaručit chcete? – Devatenáct: Tak deset tisíc? – Řeknu krátce – A počkej, tohle zvlášť je dobré: 96 Já viděl, že se otáčíte nápadně kolem naší Berty – Bertička má už nápadníka, jenž není lehkovážná pumpa – napříště je vám dům můj – Dvacet: Svým listem ze dne – o pět tisíc – že na obchody toho druhu – zařízen nejsem – ve vší úctě – Ran dvacet, Václave, a každá šla do černého. A já osel, já v téhle chamradině viděl, své čtenáře, své cenitele! Pojď, půjdem ven. A zítra chytnem věc od hlavy. Teď prosili jsme a zítra začnem koupi. Vyjděm, mně hlava hoří, krev v ní bije, pojď, promluvme o zkoušce druhé! – 8.
„Tak, Jene, jakož smluvili jsme, já duše kupoval a lámal, penězi koupil přesvědčení, ohýbal hřbety, křivil páteř, na hlavu stavěl slušné lidi – vše, jak jsi chtěl. Zde resultáty: Tvůj vědec uznaný chce napsat spis proti uznanému vědci – přátelé dosud – chce jej zdrtit, což stálo, prosím, dvacet tisíc. – Tři kritici, dva poetové, list nový chtějí vydávati, kde na prach předem, – jak jsi přál si – 97 rozdrtí tebe i tvé knihy – tož dvacet tisíc vzali na list a každý pět zvlášť jako bakšiš. – Člen vlivný politické strany sto tisíc dostal – pro stranu prý – by do dvou týdnů přived k pádu ministra strany vlastní, toho, jenž účinou ti slíbil pomoc, až budeš honit stipendium. – Šefredaktor pak listu jejich chce přejít k novinám hned jiným, on buržoust k listu bolševiků, jejž založíme – ovšem fikce – měsíčně patnáct tisíc, auto, vzal zádavkem hned patnáct modrých – Zde od trestního soudu akta, hleď pěkný balík, zpronevěra svěřených peněz, strůjce její jest vyšetřován na svobodě, teď proces zapadne, když zmizly papíry tyhle – dvacet tisíc – Zde maturant tvůj, syn tvé bytné, už nepropadne, deset modrých já složil škole na pomůcky a přimluvil se. – Z ministerstva pět tajných výnosů jsem dostal, za tisíc každý, jak prý taxa. – A prostituce: v brzku bude zas dovoleno, jak kdys bylo zřízení vykřičených domů, muž pobožný vzal dvacet tisíc a zasadí se v ministerstvu. Stát, řek mi on, má subvencovat ty podniky, prý snažší bude 98 zdravotní jednak dohled, jednak počestné dívky nutno chránit před svody dravých mužských pudů. – I o dva čelné politiky, jak smluveno, já pokusil se, leč s nezdarem – jen počkej, počkej a nediv se hned, – nezdar proto, že vyší faktor a víc peněz už předešli mě, jak mi sdělil sub rosa ten náš šefredaktor; leč naděj tu je, že se časem, snad za měsíc, snad za dva, za tři, až zaroste prý trocha mechem zánovní tenhle prodej jejichjejich, dá provésti se čerstvá koupě. A tohle prozatím je všecko. Dost za tři dny. A pokračovat chci ovšem zítra.“ – Ne, dnes večer. Jdi k Řekyni! – „Ty blázníš, hochu!“ – Jdi k Řekyni! – „Ne, nikdy, nikdy. Víš sám, že marno by to bylo.“ – Jdi k Řekyni. Dej dvacet tisíc. Když všecko jde tak kolem v nivec pod lučavkou tou papírovou, chci vědět, padne-li též ona. Já musím vědět, slyšíš, musím, 99 bod jeden, aspoň jednu duši, o niž se člověk opřít může. A zítra z rána, než se vydáš na další lov, přijď povědít mi – – „Jsi blázen, blázen!“ – – Cítím: skoro. – 9.
Byls u Řekyně? – „Byl.“ – – A ona? – „Já večer k ní a teď jdu od ní. Polovic peněz stačilo mi otevřít její nepřístupnost. Což nepřístupnost? – Byl to obchod: Za deset modrých – chceš dát sebe?“ – No, vidíš, Václave, jsem kliden. Jak člověk bývá, když se splní, co pevně čekal. – „Ty jsi blázen!“ – – A dál jdi na lov. Za dva dny zas se uvidíme. – „Co chceš počít teď s Řekyní? –“ – Nic, pranic, hochu, je volna. Chceš-li, ujmi se jí, snad že je žena všelijaká, 100 však člověk dobrý. Já už asi jí neuvidím. – Koníř vyšel. A básník dal se do snídaně: srk kávy – odstrčil tác celý, vzal cigaretu, dvakrát vdechl kouř její – odhodil ji s hnusem. A myslí: týden tomu, stál jsem na plném slunci, květen voněl, a já byl šťasten. Dneska ležím v polární zemi, mlhy, zima, já potlučen a hlavně ležím tu sám a sám, a nikde ruky, po níž lze sáhnout. I ten Koníř má nyní jakés hospodářství, kam nemám přístupu. Nic neřek, leč zadívá se kamsi v dáli, a zase prchá... básník prý má o jeden smysl víc, tím cítí, co emanuje z lidí druhých, byť kryli to a kumšty řečí, gest, pohledů tě odvést chtěli jak čejka od hnízda svých mladých. Oh, přítel Koníř – díky bohům, že upřímný je aspoň v něčem, co je a bylo. Přijde-li cos v jev jiného, já přijmu všecko, jsem připraven a proto nelze, bych překvapen byl. – Zaklepání, a vešla bytná: „Slečna Anna pár slov chce říci – může vejít?“ 101 Krev vrazila mu k hlavě, v oči a na svou bytnou němě zírá. „Jen na chvilku, jde do úřadu.“ Kýv hlavou. Vejde bledá, vážná má provinilý plachý pohled: „Hleď, Jene, měl jsi slavný svátek a společenské povinosti as zajaly tě, žes mi nedal ni známku žití. Odpouštím ti. A zde ti nesu malý dárek, má stále státi na tvém stolku, je opozděn –“ a vybaluje z papíru cosi barevného a na stůl staví. Pagoda to, Číňanka umně provedená, úsměvná s otevřenou pusou složeny nožky, ručky nese, jak požehnat by jimi chtěla – Řekyně ťukne do hlavičky a do rukou, a ona kývá, jazýček rudý povyplázne a stáhne, rukama pak hýbe jak dít by chtěla: Pokoj, ticho – „Co je ti, Jene?“ Básník zírá na pagodu a modré oči jsou tupy, trochu zamlženy. „Co je ti, Jene?“ teď se chvěje i její hlas. 102 – Nic, slečno Anno, jen kdybych doved oceniti pár šťastných chvilek minulosti, chtěl bych vám za ně poděkovat. Leč přítomnost zná jedem zabít i upomínky – Vzlykla slabě, pár velkých slz se vyvalilo jí z tmavých očí. Beze slova a bez pohledu odcházela. 10.
A ty jsi vlastně filosofka, ty dcero říše slavných draků! Jak usmíváš se, potakáváš k všem komediím toho žití! A ručkama chceš všecko klidnit běh světa zvrácený a hlavně ty, kdož mu tiše přihlížejí, když svět jim byl dal ránu v oči! Já do včerejška měl jsem milou, ty kýváš, víš to, právě ona tě přinesla a koupila tě za nějakých těch papírků pár, částečka toho, zač se sama koupiti dala! Kýváš stále, ty víš to, viď, i ručky tvoje jak chtěly říci by: Klid, klid jen, tak chodívá to... Měl jsem slávu – ty usmíváš se – dal ji vážit a přední sloupy společnosti ji našly lehkou jako peří – 103 jen kývej, usmívej se dále. A měl jsem pocit osobnosti, sám sobě zdál se vyvoleným, a ducha šlechticem, nu ano, tak říkal jsem si v dobách pýchy – ty kýváš, usmíváš se, pravda, je známo to a všecko k smíchu. A vlastně nebolí mě pranic a smát bych chtěl se, jak ty, dámo. Teď lučavka ta papírová rozžírá obsah všech těch pojmů, jež vážou lidi ve společnost, v stát, instituce jeho různé a zůstávají jenom jmena, v nichž pranic není. Čím to žijem? Ty usmíváš se, přikyvuješ, že tak je, že tak býti musí. A žijem, lžemi, falší, klamem, pokrytectvím, šalbou, komedií – co případných slov má řeč naše pro věc, již nazvat možno prostě: jsme zvěř a žijem pudy zvěře. Však zvěř je potud poctivější, že žije přímě, otevřeně. My kultury však náhon máme, kultury tuze dlouhověké a stále rafinovanější. Ty usmíváš se, přitakáváš, vy, Číňané, prý mudrci jste a proto praví ručky tvoje jen klid, jen klid – chceš těšit lidi, že vše je v přechodu, že všecko zas přejde, všecko že se zvrátí? Ty šalebnice, před sto roky 104 a před tisíci, dvěma, třema, tak klidnila bys, jak dnes stejně řad poznatků těch bolestivých a ovšem též se usmívala. Kultura lidstva! Stálý pokrok! Sny umělců a filosofů! Vlast! Člověčenství! Náboženství! I nevěstka ta nalíčená již demokracií zvou! Svlekněm ten Život s blýskavých těch hávů a zbudou síly tři, tři pouze, tož žaludek, jenž spojen osou je s genitaliemi – kýváš? – a kol té osy život lidstva už miliony věků víří a vířit bude; třetí síla hlad po moci je, touha vládnout, mít něco, čemu poroučet lze, co po případě týrat možno, pes, dítě, žena, otrok, národ. Ah, tulák, který nemá pranic, kobylku luční chytí v poli a nožičky jí vytrhuje – A rci: co duší je těch složek? Těch sil tří? Víš to, přikyvuješ: oh, peníze! Tak, milostenko. A usmíváš se, že to pravda? A člověk, lotr domýšlivý si sbásní nesmrtelnost duše, jakby mu ještě nestačilo, že nesmrtelno je to lidstvo s ohavnou lží, jíž žije život. Jen usmívej se! Přitakávej! Leč mluvit měla bys a vytknout, 105 že mýlím se a kde se mýlím, že lidský duch je schopen vzletu, jejž dosud strojům svým jen dává, že není plaz, že není žába, že v miliardách dvou hlav jeho je přece místy svatá jiskra, z níž jednou vzejde velký plamen – ty usmíváš se a tvůj jazyk se vymršťuje jako hadí, tys pokrytec, tys také žena – a básník Číňanku teď chytil a mrsk jí silně o podlahu, rozletla hlava se i tělo, rozbity ruce – olova kus na tyčce zavěšený leží, jenž, rozkýván, byl jejím žitím. Zdvih s podlahy kus obličeje se šikmým jedním hnědým okem – to oko výsměchem se směje povzneseným a pohrdavým. 11.
„Václave, co jen zdrželo tě?“ – Řekyně – „Počkej, neříkej tak. Řekyně pro tebe je mrtva a pro mě také. Říkej Anna. Pro tebe chci být už jen Anna. Řekyně – k smíchu! Nejsme blázni. Též básníci ne.“ 106 – Tedy, Anno, já zkorumpoval spoustu lidí v úřadech, politických stranách i čelné muže veřejnosti – až hnusno. Co jsem vydal peněz! Teď od Jana jdu, referoval jsem o výsledcích, a Jan sedí, dívá se na tě vytrženě, a pokyvuje pouze hlavou. – „A jinak?“ – Anno, věř mi, nevím – mám obavy o mozek jeho. Jak řek jsem, hledí vyjeveně u stolu dole plno střepů, figurky jakés z porcelánu, ty rozbil asi v zuřivosti; od bytné vím, že odmít jídlo, snad ani nespí, aspoň postel prý noci dvě už nedotknuta – a nemluví – já nevím, nevím – „Václave, zde je nutno jednat. Je zřejmo, že to nemoc duše. On ublížil nám: mně i tobě, mě zrádně prodal, ač jsem byla mu věrným přítelem a družkou – leč nelituji – mám teď tebe – A věř mi, že mě zebe v duši, když pomním na něj – není člověk tak jako ty: muž s teplou krví – a vřelým tělem. Přelud jakýs, umrlec, který jenom časem 107 ožije na pár letmých minut – ne, zapomenu, nechci myslit... A tobě ublížil: vždyť honí tě v nepříčetné potrhlosti jak makléře a bursiána po lidech, spolcích, po úřadech, bys šíleným a nesmyslným nápadům jeho vyhovoval – než – teď je zle mu, na nás pak je mu pomoci, jak pomoct možno. Já myslím, zítra záhy z rána jdi k slovutnému psychiatru a řekni všecko. Ublížil nám – však jsme přec lidé. Prahou letí už zvěst o jeho nerozumu, i v bance dnes už vyprávěli vše arci tuze zveličeno – o řadě bizarností jeho. Člověka nemá, jenž by staral se o něj v této hrozné chvíli. A ty se také musíš vysvléct z těch afér jeho; sama povím, že jenom přátelský cit hnal tě bláznovstvím jeho vyhovovat. A teď, můj milý, jít bych chtěla do bia, potom na večeři do baru třeba – celý život já v baru nebyla, viď, divno? – A tam se tančí – já chci tančit – a opít se – a hlavně tančit – a šampaňské – víš, láhve v ledu – jen, unaven-li nejsi příliš.“ – Z Efesu vdovo, půjdem tedy. – 108 12.
„Jan Krejza – ovšem, znám to jmeno. Je žurnalista –“ – Ne, je básník. – „Ah, básník, pravda, tedy básník. Tím případnější. U básníků vždy sedí genius a blázen na jedné snítce. Jak jsem slyšel rozeslal ondy čelným lidem žebravé listy – Otec jeho?“ – Byl rozumný muž, člověk zdravý. – „A tento Jan?“ – Je melancholik a hloubal. – „Tedy paranoia. Co dělá nyní?“ – Sedí, mlčí, a nejí, nespí. Časem tluče vším, co je v dosah ruky jeho. A týden tomu, umínil si, že zvláštním způsobem chce zkoumat řad známých lidí: politiků, a úředníků, redaktorů – sám, žel, jsem ruku dal mu k tomu a pomáhal – „A jak to, pane?“ 109 – Jsem bohat – chtěl se přesvědčiti, zda zásady a karaktery před mocí peněz obstát mohou – já zkoumat měl – a tak jsem zkoumal – „A stálo vás to mnoho peněz?“ – Půl milionu, možno říci, že stál mě tento experiment – „A on – je bohat?“ – Sám chci nésti výlohy všecky, byl můj přítel. – „Věc jednoduchá: paranoia a vše, co z ní teď povstat může, už jeví se. Je nutno léčit. A rozbíjí-li ony věci, toť signál, že se neprodleně s léčením řádně začít musí. A snad se neleknete, pane, dnes blázince jsou institucí jak nemocnice, ne jak byly, jak totiž pověst říkala jim, příšerné kriminální hrobky – ne, dnes tak není. Sanatoře, příjemný pobyt po případě a lékař odborník, jenž hledí, by nemocný se cítil doma! Vše pokračuje, pane drahý. Hle zvěřince! Dřív zavírali tak zvané šelmy v pevné klece a šelmy zuřily a řvaly, 110 nu, ovšem, mříž, a malý prostor – teď zpříjemní se jatcům život, že cítí se jak na svobodě, podmínky všecky: prostor, volnost, i kraj se upraví, že šelmy jsou jako doma – zajímavé, Hagenbeck, pane, přišel na to, a blázince – tak na vlas všecko, neb lidstvo ve všem pokračuje, jak jsem už pravil. Týden tomu jsem vyrval jakéhosi starce ze spárů kriminálu takhle, – neb žel, že často spravedlnost žnout tam chce, nám kde setba patří – kdes začal vykládat svůj názor o republice, sloupech jejích, o činitelích, špíně peněz – a už jej lapli, paragraf prý ten onen – dobrý jeden člověk mi řek ten případ, zasáhl jsem, stav prozkoumal: a paranoia, jak v knize stojí. Už se léčí. A ten pan Krejza nemá tady snad rodinu a příbuzenstvo?“ – – Jak vztyčený prst sám je v světě. – „Vy nesete sám tedy všecko? Můj honorář – a kterou třídu mít chcete pro něj?“ – Řekněm: druhou. Snad stačí... Ale byl mi bratrem, tož první, pane profesore. – 111 Tak první. Auto vaše čeká, já připravím jen formality a potom vezmem pana Krejzu, při paranoii vždycky platí: že v prodlení je nebezpečí. A do dvaceti a čtyř hodin vy oznámíte případ soudu.“ 13.
Hluk ulic za nimi. Teď auto do vrchu stoupá. V čtverci okna je vidět stromy, stráně, pole, kus Prahy potom. Věže tyčí se v oslnivé raní světlo a lesknou se. Dým halí domy, kus řeky zablýskne se chvilkou a modré ozářené nebe se nad vším klene. Psychiatr pozorně sedí vedle Jana a Václav proti němu. Ticho. Když vyjeli, chtěl Václav začít řeč delší: (v tom snad pokračovat, co promluvili k nemocnému, tam v bytě jeho o léčení, o sanatoři, klidu, míru, než básník řek své tiché: ano –) leč nyní s ledovým se hnusem podíval básník na přítele, že umlk. – Jedou tedy tiše. Na zad se sunou stromy, pole, vzdálené kopce, bílé mráčky, jež nebem plují. Dojíždějí. 112 14.
Je sám. Tu ruku otírá si, již stisk mu přítel naposledy, a hnusno mu, že dal ji stisknout. Jde sadem. Vysoká zeď kolem, jí uzavřen je svět zde jeho. A za ní svět je jejich. Ptáci vesele švitoří si v snětích, zde květiny jsou, svěží trávy, tak, jak tam venku. Jsou tu lidé. Ve světlých šatech na cestičkách tu a tam člověk stojí, zírá vyhaslým zrakem v neurčito. Ten prohlíží si s velkým zájmem jej, příchozího. Jiný baví se způsobem svým s jedním strážcem. Ten tam zas počítá si prsty a usmívá se. Náhle zved se s lavičky starý jeden člověk, prořídlé bílé vlasy trčí na rudé lebce, velké oči poctivý modrý pohled mají ten pohled, jenž si všude maně zná otevírat lidské duše – pan Prokop Berka! „Jene, Jene!“ Jan vlet mu v rozpřaženou náruč. „Můj hochu, našels tedy přístav?“ 113 – A vy? – „Já také. Přišli na to, že nebezpečen jsem prý státu, leč zachránil mě dobrý člověk před kriminálem – zde jsem tedy. A nechci k nim už.“ Zdvihl ruku a za zeď na svět ukazoval. – I já chci zůstat. Hnus mě škrtí, když na svět myslím. Všecko, všecko, jsem nechal v něm. Leč nelituji. Jen obílené smutné hroby. – Jdou spolu. Zahledí se na ně ženička jedna. Přistoupí k nim a pozdraví, jak dávná známá, pak poskočí a zdvihne ruce: „Tak jsem tam šla, jak mi to řekl,“ zas poskočí a třepat začne rukama těma výš a živěj a důležitě znovu tvrdí: „Tak jsem tam šla, jak mi to řekl.“ 114
ZA STO ROKŮ – možno, že dříve, možno, že později
[115] I. 1.
Praktický rozum vládne světem. Barbarství věků uplynulých jsou odstraněna. Není armád, neb není válek. Těch pak není, že není hranic. Hranic není, neb bleskurychlé dráhy, lodi, letadel mračna, telefony zmenšily zeměkouli naši, z map pestré barvy vymýtily, zrušily pojem vzdáleností a sbližovaly lidi s lidmi až konečně si ujasnili, že všechno jde i cestou míru. Je pravda: z mírových smluv kdysi a z konferencí státnických hlav se vyrojila řada válek, a osvícení Evropané v nich pracovali proti sobě zvyklými kulturními plody: letadly, plyny, ponorkami, puškami, děly, kriminály – až v posled vše se utišilo. A nebylo tu zvítězivších, a vítězem byl ten, kdo klidně se po čas bojů díval z dálky a čekal, čekal. Amerikán. A tak se všecko ustálilo: Je Asie teď žlutohnědá, 117 Afrika černá, Amerika s Evropou mátí bílá; vidět směs barev pouze v Australii. Leč v barvy plemen neskanula idyla s nebes. Nekrvavě se válčí dál: boj hospodářský, boj průmyslu, boj burs a peněz, boj cifer studený a krutý. Svou máti Evropu již drží dceruška Amerika v poutech, a stará matka sotva dýše; už nehledí víc kalným zrakem do dálek po přispění jakéms – ten zrak je sklopen k prachu cesty, jak dýchat – je teď program dení. A na venek se dí, že dcera jí vede, řídí, reguluje letadla, železnice, dluhy, cla, průmysl a peněžnictví. 2.
Pod drobnohledem jde i život (nezměníš přirozenost lidskou: člověku člověk vlkem) dále i v nových formách starým zvykem. Jsou savci, jsou i vysávaní. Jsou duše psí, jež novým pánům otrocky slouží za ty zbytky, jak na mísách jdou od tabulí. Jsou chytráci a spekulanti, již bezohledně znají stisknout bližnímu hrdlo, že mu teče 118 krev skrze zuby – při tom hledí, by ani kapka nezalítla k hrozivým trestním paragrafům. Jsou počtáři, již přizpůsobí se daným poměrům, když nelze poměry přizpůsobit sobě, a z poměrů těch sestrojí si pro milované tělíčko své fasonku žití pohodlnou. A desperádi jsou, již slepě do trestních paragrafů vráží, buď vychytrat že chtějí na ně, buď z touhy slávy – aby zítra dal radiový žurnál zvěsti o činu jejich přeobsáhlé a obraz jejich posluchačům před oči vstavil: snílci vrazi, banditi, strůjci atentátů, adepti herostratské slávy. Též desperádi živobytí se vrhli na zločinou dráhu, když neviděli cesty jiné: neb tlakem různých filantropů již tvrdili, že zločinci jsou jen nemocní a bez své viny i nepříčetní ubožáci – se ze žalářů dávno staly příjemná sídla s čítárnami, lázněmi, sady, biografy – tu statistika mohla hlásat, že zločinost se množí stále, a zajímavo: takou měrou, jak ubývalo sebevrahů. 119 3.
Neb není tady jiné slávy, než slávy dne. Je vyhubena tak zvaná dějepisná věda, jak za dob dřevních kvetla kdysi. Přítomnost teče rušným proudem, boj o život v ní zabral všecko, a není kdy a není chuti, ba ani nálad, aby někdo se ponořil v to, co kdys bylo. Vždyť děje řítily se střemhlav a rostly, rostly – rostly knihy, až celé knihovny z nich byly, a znalci jistili, že tohle nic není, že to zrnka písku z velikých planin, že je marno chtít zachytit i tisíciny těch velkých rušných událostí. A také dějezpytci sami zhnusili lidem byvší děje. Co jeden stavěl, druhý zvrátil, co jeden tvrdil, druhý popřel, a skepticismem otrávení jak piráti se vydávali do doby nedávné i dávné tam brali svatozáře hlavám, ba, postínali i ty hlavy, a trupy dávné slávy vlekli ulice blátem. Nic tam není než malost, hnus a podlost, špína – a tak si řekli lidé moudře: Pryč s takou vědou! Ztráta času! 120 Dost máme vlastní špíny, hnusů, svých podlostí dost! Provedlo se, a lidé odychli si. Děti pak zajásaly, kdykoli se o bludných dobách hovořilo, kdy do mladých hlav cpána jmena a letopočty králů, bitev – vše pro nic za nic. Znají nyní jen cifry praktické a stroje pro fysiku a pro chemii. Zeměpis? Sednou do letadla a letí, letí – vidí řeky a hory, moře – letí k městům a projdou je. Pro vzdálenosti, tož život Marta, Jupitera, a Měsíce a druhých planet, zvěř, rostliny, vše co tam žije – ve školních vidí biografech. Pro přírodopis vedle kina jsou velké parky se zvěřinci, letadlo snese se tam s dětmi a kantor poví, co je nutno, ukáže zvíře, ptáky, plazy – a děti letí zase domů. Letadla rychlostí jdou světla, ne jako kdys, kdy divem zdálo se v minutě pár kilometrů. 4.
Tak od minula odpoutalo se nyní lidstvo. Důsledky pak provedlo všude: odstranilo 121 s náměstí němé monumenty, jež beztoho by byly nyní i překážkou i nebezpečím vířícím autům, avionům; z museí vymýceny byly prapory, obrazy i sochy, kamení různá předpotopní, památky lidí jeskyních i palcáty, štíty, staré bible a sbírky kněh, jež tlely v prachu; i z chrámů byly odstraněny oltáře, obrazy a sochy, a z budov takto vyprázdněných zřízeny byly nemocnice a biografy, školní sály a dílny fysikálních zkumů. Chrámové věže proměnily se v signálová místa letcům a na anteny pro radia; stráž na nich kontroluje nyní zda aviony letí v drahách, jak zákony je nařízeno. 5.
Bludičky znáte? Světélka ta, jež poskakují po bažinách za tichých, temných letních nocí? Kdys v časech, když se vyprávěly malinkým dětem plané báje, zlou roli bludičky v nich hrály. Dnes už jen plaše poletají a proto snad, by lze nám bylo je přirovnati k živoření, 122 jež stihlo verše. Ano, takto se kmitnou časem na samotě, kde snílek bláznivý je robí. A kmitnou se a bez nároků, zda všímne si jich někdo z lidí – traplivá sudba zemských věcí, jež všecky v posled spějí v zánik. Hle, kvetly kdysi bujným počtem, a robitelé jejich pyšně shlíželi s hůry na to lidstvo. Byl jakýs řád v nich – rytmus, rýmy – i smysl jistý. Ponenáhlu jak mrskal by je někdo bičem, se rozskákaly v běh, trysk, úprk. – To nejnovější, jak to přišlo z Paříže právě! – Že má míti i báseň smysl? Pošetilost! – Že chvít má v ní cit, soucit, něha, tep srdce? Jak to staromodní! Toť umění je všechněch uměn, že nic v něm není! – Dav snad tupý, že číst by je měl? Jaká bída! – Jsme exklusivní! Plijem na vše! – Tak dopadaly rány bičů na bědné mozky versifexů a mozky začly šílit, aby jich nositelé nesli právem genia známku. Mladé mládí tak ryčně hrnulo se k předu, že dvacet roků autorových už zřejmou pečeť stáří neslo. Čtenáři zprvu zasnili se tu a tam někdy nad šarádou, 123 pak veršů střehli se jak svrabu. Autoři tiskli dál a dále – už rytmus zmizel, rým, cit, smysl, už verše nebyly dál verši, jen různých slůvek strakatina, jež poet seštval v hlučnou smečku a vypouštěl (ne na čtenáře, ten opatrně šel jí z cesty) – leč na přátele, děvy známé, a hlavně na poety druhé. Kritici sice věsívali řad úvah k těmto knižečuškám, leč běda: byla temna slova těch temných soudů – básníci z nich jen pitoměli, čtenáři pak útrpně zřeli na ty sloupce a nečtli ovšem. V posled úřad zakročil rázně: v uvážení že kazí se tu marně papír a mladé duše, stih ty plody tak daněmi, že poetové, již měli společné to s ptáky, že nic neměli, zoufanlivě své plody zavírali v šuple a střízlivěli během času. Kdo platit moh, tisk pyšně dále, leč zúžil počet exemplárů na padesát, na deset, na pět až vydal konečně jen výtisk, jejž sám si četl. – Kritikové, jak kury, pro něž zrnek není, se v posled dali sami v sebe, zle na vzájem se obvinili, že ten a ten a onen onen 124 je vinen smrtí poesie. Poslední boj to literární. Zhas, když se k smrti kritikové v něm pobili a stichli proto. I nastal klid a nastal pokoj po celé zemi. 6.
Církve staly se soukromými společnostmi, neb lidé našli starou pravdu: máš-li zde vztahy k pánubohu, pak není tobě třeba církve, ne kněží, chrámů, ceremonu. Kdo potřebu má, obrací se tam, kde je právě, k pánubohu, na louce, poli, v prašné cestě na kopcích, v hájích, ve své jizbě a víc-li těch, kdož stejně věří, pak sejdou se a vnoří tiše své duše do mystických snění. Tak zmizel kněz i biskup, papež, palácům, farám dostalo se účelů jiných, rozumějších – a pohřbívajíc tento útvar v tůň minulosti, přivázalo mu lidstvo s prozřetelnou péčí, jak všechněm přežitkům těm druhým, na hrdlo nepaměti kámen. 125 7.
A čte se něco? Ano. Roman. Ti drobní národové zmlkli, neb velká Amerika vládne, i nad čtenáři. Ujařmila je na těle i duši. Hází sta romanů v svět každodeně. Pět, deset svazků dílo každé má v rozsahu, a silné svazky. O prapodivných dobrodružstvích, o bojích velkokapitálu, o cestách ve vzduchu a v moři, technických divech, děje z krajů na Martu, Luně, Jupiteru, pro metafysiku pak duše jsou sensace tu ze záhrobí – do toho časem vpadne z Číny kuriosita žlutých lidí, i černý autor z Afriky se bizarní jakous prací hlásí – a svět, dne požívači chtiví, hladové duše vším tím sytí a nenasytí. I zde vymřel hlas kritiků, neb nestačili číst, třídit. Čilí žurnalisti, jimž nakladatel platí paušál, bombastem vítají ty knihy, a lidé čtou, či dávají si, by slabý zrak se nenamáhal, reprodukovat tyto plody deskami levných gramofonů. 126 8.
Malířství mrtvo. Znalci našli, že pokoj nemá míti okras, byt lidský tedy sestřízlivěl jak zevně tak i uvnitř. Jistě malíři spolupracovali na svojí zkáze. Stále brali dar řeči výtvorům svým, až je i zněmili i oslepili. Aparat fotografický jim dal ránu smrtelnou, když zmocnil se tajemství hry barev. Nyní je spojen s radiem a staví před divákův zrak kouzlo nálad, hor, krajů, lesů, měst i vísek, i podobizny lidí, jimž se dostává dení proslulosti ať v světě našem, či v těch světech, jež s našim světem styky mají. 9.
I hudba, která opustila ty staré cesty melodie, (a právem: psychopati našlinašli, že zhoubně ruší lidské nervy), je vlivem Afriky a Číny bouřlivým hřmotem. Není třeba už not jí, klíčů a všech značek i zvláštních nástrojů. Je vděčna za všecko, co se pod úderem ozývá hlučně, skřípe, vrže, a piští, duní – konglomerát 127 těch zvuků proudí lidem v uši a estetici káží jemu, že zdravá je a krásná takto. Že opera i opereta už také zašly v říši stínů, je samozřejmo. Z části samy se odpravily, z části byly příznivci svými odpraveny. I dram a veseloher není – film zvukový, jenž přizpůsobil se duchu doby, vytlačil je, a clowni v kabaretních síních a tanečnice které tančí i tragedii i věc směšnou v úborech přírodou jim daných, a k nimž se obecenstvo hrne ne pro ty frašky, tragedie, však pro ty úbory. 10.
Cti valné lékařská věda dožila se: strom její rozložil své sněti v šíř a dál téměř nekonečnou, a na tisíce nových květů vytrysklo na něm, a to byly zánovní trýzně těl a duší, nemoci nové, kterým dána latinsko-řecká ihned jmena a proti nimž se našly léky v chemii, květech, elektřině, sugesci, vodách, magnetismu. I tady Amerika znala 128 zaplavit výkvěty své vědy tu celou bědnou zeměkouli; um chirurgů pak přispěl divy a zázraky jež hravě tvořil, bral údy, vnitřnosti, krev, srdce, a dosazoval svěžími je, i vetché stáří omlazoval, zločiné žlázy v lidech ničil – leč Příroda, jak by si hrála na schovávanou, lapena zde, tam vyskočila svěží silou, a lidé vraždili se, kradli, kreteni množili se, bláznů i příčetných i nepříčetných víc bylo, než kdy jindy před tím, nemocí nových jak hub rostlo – tak příroda si laškem hrála s horečným lékařským tím stavem, svým zodpovědným nepřítelem – a při všem k tomu pravidelně mřel pacient, a mřel i doktor, jak v zaostalých dávných časech. 11.
Otázka – kolik otázek těch si kladlo lidstvo k rozluštění! – otázka sociální tedy a všechny druhé ponenáhlu a bez křiku se rozluštily. Dějiny, kořen, z něhož rostly, vyťaty byly z žití světa a kmeny zvadly, mřely, shnily. Pod těžkou rukou Ameriky 129 protivy dávné sblížily se, fabrikant, dělník našli v posled, že společné jsou zájmy jejich a nová otázka že tkví jim jak na jazyku, tak i v duši: jak žít? To spojilo je k práci, to vedlo svorně. Dohodli se. I zemědělec s dělníkem svým si ruku podali a stiskli. A zjednodušilo se všecko: zde agrárník – tam industrie, i ty pak časem tíha doby stavěla svorně vedle sebe a časem zase proti sobě, neb život – boj je. Že vše druhé ať národnost, ať náboženství a vše, co dávalo kdys hesla k zuřivým bojům, stichlo, zmizlo – tož žití tíha tiskla lidi svou otázkou jen v jednom směru, ač život, plný různých forem, mohutně kamsi v dál se valil. 130 II. 1.
Mister Novak vytrhl se ze sna – pitomý sen: zdálo se mu živě, že je na velikém ciferníku obřích hodin ručičkou, jež pílí odměřeně vteřinovým kruhem. Mister běží, běží, dává pozor, aby každou vteřinu tu dělil třemi kroky na tři stejné díly, jak to vídá na svém chronometru – dech mu dochází – i nohy už se povážlivě pletou – a co divno, rozum jeho, jasný bdící rozum, povídá mu: Mister, je to hloupost, velikánská hloupost! Vždyť to není možno, abyste tak běhal, továrník vy, člověk, inteligent, který vystudoval v Americe! – Mister slyší tato moudrá slova, ale běží, přece jenom běží, aby úlohu svou řádně plnil, až mu došel dech a padl právě na vteřinu čtyřicátou pátou. Procit. Spocen. Spoceno je tělo, ale hlava suchá. Těžce dýše. V ložnici tma, ale zvenčí zřejmě slunce červnové se prudce tlačí v těžké záclony. Hled na hodiny, ručičky i cifry osvětleny, za pět minut sedm... Pitomý sen! – zase jako včera, předevčírem. 131 Tělo spoceno a hlava suchá. Dopoledne máme tedy Vídeň – ano, pilot musí připravit se – ocelovou bursu – v poledne jsem zase doma – odpoledne káva – ale hlavně doktora se zeptám – za pět minut sedm – dvacet minut možno tedy ještě poležet si – Mister Harry Novak zavřel oči. 2.
Harry Novak, Čech a světoobčan, narozen byl v Praze, bydlil v Praze. Ve Westendu nahoře, kam kdysi Praha vylezla si z věčné mlhy. Zdrávo je tu, vítr od západu nese z lesů Lán a Křivoklátu svěží výdechy a zahrádky vil dávají k nim vůni svojich květů. Celá Praha změněna je valně. Praktický duch čilé modernosti smetl starobylé haraburdí starých částí, bulváry je proťal; mocné větrníky v čtyrech úhlech prohánějí svěží vzduch teď jimi. Jsou tu domy o deseti patrech z betonu a železa a ze skla, obchody to, kanceláře, banky; hřebenaté střechy vymizely, jsou tu plochy, na nichž připravena letadla jsou k letu. Každou chvíli některé se vznese, proplítá se rojem jiných, všechna za svým cílem 132 opatrně spěchají a bděle dbají pokynů, jež strážci s věží dávají jim rudým praporečkem. V ulicích hřmí auta, v podzemí pak elektrické dráhy tiše sunou s náklady se – potraviny, cement, traversy, sklo, chudina, jež nemá letadel svých – všecko šetří časem, horečný spěch všude, ztráta minut znamená zde těžkou ztrátu peněz. Obrovité deštníky se rozpnou v noci nad střechami, chráníce tak spící letadla před proudem dešťů, jimiž člověk Přírodu zde nutí očistit mu vzduch a dlažbu ulic. 3.
V sedm hodin patnáct minut zved se Harry Novak z lůžka. Stiskl knoflík, těžká záclona se nese vzhůru. Zlatý červnový den se mu vhoupl do ložnice. Venku svítí tráva, kvetou růže. – Pitomý sen! řek si. Holí se. – To čert ví, že mám v očích zvadlý výraz! A v tom obličeji nádech října! Pětatřicet roků! Inu ano, pětatřicet roků – povídá si zlostně do zrcadla. Oholil se. Snídá. Stiskne knoflík radiový žurnál začne hlásit zprávy ze světa. Washington, Londýn, Paříž, Vídeň – nová cla a smlouvy – trusty ocelové diktují si 133 nové ceny – bursy rozčileny – moře zdvihlo se a pohltilo zas kus Italie – letadlová poštovní loď spadla u Berlína, shořelo v ní tři sta cestujících – pět vražd v Praze – právě došlé zprávy z Jupitera, Marta: nového nic – letadlový pirát u Madridu přepad poštu z Jižní Ameriky – zemřeli: James Kvocna, čtyřicátník, Herbert Liska, třicetosm roků, Arnold Vrana dvacetdevět – tu se Harry Novak zachvěl – dobří známí, ne však proto: nad cifrou se zachvěl jejich životů... ty počty roků jaksi tuze nepříjemně klepou na ramena cifře roků jeho. – Zapáliv si tenkou cigaretku, Well, řek Harry Novak, pro dnes dosti. Knoflík stisk, zmlk žurnál; třemi tahy cigaretka změnila se v popel. 4.
Příští minutou je v pracovně své. Prohled cifry relací a účtů, vydání a příjmů, srovnal všecko s notickami ve svém zápisníku, parafoval obvyklým svým HN, mušli telefonu dal pak k uchu, upřel pohled na skleněný čtverec, stiskl knoflík: co mu v ucho proudí referáty šefa kanceláře, vidí obraz její v onom čtverci: 134 úředníky, tipmamselky v práci, zřízence, jenž pneumatickou poštu bere z mísy, vidí cizí lidi – přicházejí, jednají, jdou zase – točí knoflíkem a vidí dílnu továrny své: otáčí se kola, kladiva se zdvihají a tepou, člověk v spolupráci s ohněm, stroji – točí dále: sklady, v nich plod práce, lidé třídí jej a ukládají, vypravují na cestu jej k službě, všecko je tu, k čemu třpytná ocel, železo, cín, mosaz dá své tělo, stroje, příbory a aviony, pera plnicí a lustry, zámky, řetězy a kladiva a šrouby – Well, řek Harry Novak a stisk knoflík. 5.
„Doktore, mám pro vás dvacet minut. Hloupé sny mě prohánějí v noci. Řadu nocí už. Až zapotím se. Totiž potí schvácené se tělo, hlava je vždy suchá. Vůle moje, ta je ze železa, ale nad sny nemá moci. Potom prášky pro chuť polykám, jak poradil jste ondy, ale chuti není. Pil bych stále. Dále začínají cigarety protivit se. Už jsou sny to pouze, co teď kouřím – cigarety z Číny – ale snesu sotva pět šest za den. A je, čert ví, stále smutno v duši. 135 Šedivo a smutno. Hlava moje už se stala jenom úlem cifer, funguje – leč jinak? Jak jsem řekl. Ostatně jste slyšel? Herbert Liska, třicet osm roků – zemřel včera, Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel. A James Kvocna, ovšem čtyřicet už, také zemřel. Mně je pětatřicet.“ – – Mister Novak, příliš rychle žijem. Příliš rychle, proto taky kratčej, nežli bylo kdysi. Co tu dělat? Povlovnější tempo do života, časem vypřáhnout a duši vyprat, nervy povolit, než popraskají. Chemikaliemi příliš žijem a co, prosím, nám doktorům zbývá, než vám chemikalie dát zase? Tedy pro spaní – hm, eucodal snad, nebo somnifen, či pantopony – nebo, Mister, rozumný jste člověk, neprovedete přec pošetilost, hloupých snů prost rád byste byl také – starý veronal bych předepsal vám, je to jed, leč po tabletce jedné dostaví se nejen pevné spaní, ale taky milé klidno duše, příjemný stav luzných fantasií, víte, vidiny a pěkný pocit. A jak pravím, tabletu jen jednu – pět či šest, to, Mister Novak, značí cestu do krematoria. Jednu, jenom jednu tedy. Pro apetit trochu pohybu – vy lítáte jen? – 136 „Ano, za pár minut letím zase. Do Vídně.“ – A nešlo by to autem? – „Autem? Blázníte snad? Letím v devět, o třinácté hodině jsem nazpět. Autem! Jako bába, která veze zelí na trh!“ – – A jak – nechtěl byste býti ještě jednou otcem? Dítě život rodičů svých omlazuje – „Doktore, kdo začíná tak záhy jak my, řekněm ve třinácti letech, záhy přestane. Ach, druhé dítě, víte, ultra posse nemo. Žena už jen oči moje k sobě táhne... Kde vzít rozšafné to tempo žití! Sladkým volným rytmem též to zvali. Děd můj seděl klidně, četl knihy, ryby chytal, dovedl se dívat do krajiny, do modravé dálky, na oblaka, rcete, chápete to? Čím bych platil, kdybych tohle svedl! A on docela prý v takých chvílích ani nemyslil a nepočítal – – šedesáti roků se vám dožil... Máte pravdu: oni šli jen krokem, my se ženem tryskem žitím svojím, proto dříve dobíháme k metě. Víte, že mi chvilkou napadává, pětatřicet roků že je dosti? Že je všechno v nich a vším jsou plny, 137 čím si kdysi lidé naplnili sedmdesát roků rozvážlivých? Veronal jste řekl, jeden tablet – zkusíme to. Well a na shledanou!“ 6.
– Harry, slyším, že teď odletíte? – „Za pět minut. Vrátím se však hnedle. Přála jste si?“ – Odletět chci také. Do Oděssy. Na týden as k moři. Koupel nádherná prý. Písek na slunění. A pak – představte si prý tam ještě starodávným zvykem lidé sluní se a koupají se zcela nazí. Albert Kitcher letí, Mister Krasa s chotí, Kalfusovic, dvacet je nás celkem. Chci se zeptat, chcete-li snad během toho týdne ztrávit třeba společnou noc se mnou, choť jsem vaše. – „Díky za nabídku. Leťte klidně. Kde je naše dcera?“ – Alma odletěla do Bayonne, víte, na podmořské promenády, má tak ráda podmořský ten život, Fritz Kuhschwenzel je s ní – „Dovolte mi, Fritz Kuhschwenzel lenoch je a floutek. 138 Víte, že je Almě třináct roků? Tomu klacku patnáct!“ – Harry, prosím, tenhle ton je ve vás staromodní! Děvče třináct, patnáct hoch – co na tom? Já jsem byla dvanáct. Chce-li člověk plně život vyžít, musí začít hezky záhy – „Dík za poučení, račte letět.“ – 7.
Mister Harry Novak usedl si v kupé avionu. Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhu letě s druhy jak sbor tažných ptáků nad věžemi, domy, ulicemi, až se dostal mimo obvod Prahy, osamotněl, zrychlil let, že hnal se jako vystřelená raketa ta, kterou posílají ku měsíci. Dole plochá země v šíř i dáli, nezřít, co je vrch a co je údol, jenom barvy lesů, čtverce polí, pruhy řek a kanálů těch sterých, jimiž zavodněna je tu půda. Čáry kolejnic a pavučiny sterých drátů ve vzduchu se lesknou v zlatém slunci. Obláčky a mraky jako obrovité kopce vaty 139 stříbrem svítí, plují lehce, volně, proříznuty strojem avionu, hned se spojí za ním a jdou dále. Vsi a města jako mraveniště s životem svým kmitnou se a míjí a zas les a pole, řeky, města – motor hučí, křídla jeho jsou jen kruhem vířivým, v němž na milion rozlámaných paprsků se zmítá. Mister Novak pohřížen je v čtení. Zkoumá cifry ve svém zápisníku, připisuje chvílemi k nim nové, několikrát svým Well! pochválí je – náhle zadívá se kamsi v dálku, pohledem, jenž vidí, aniž vnímá. „Rychle žijem, pravda. Ale k čemu – proč ty spěchy, shony, chvat, že člověk sotva dýše – otroky jsme hodin – smyslem života jsou suché cifry – smutno v duši – šedivo a smutno – a přec hrůza sedí nad životem, nad životem prázdným, bezútěšným, že to záhy skončí – Herbert Liska, třicetosm roků – Arnold Vrana dvacetdevět – tak to chodí stále – příliš rychle, proto taky kratčej, nežli bylo kdysi, jak řek doktor – povlovnější tempo do života – ano, radíš, ale jak to provést – štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe – proto dříve dobíháme k metě. Nechce se mi umřít – třeba život 140 ničeho mi nedá už než štvaní. – Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje? Pro pradědy naše byly cizí – nám se scvrk svět na maličkou kouli, na níž známe všecko – každý koutek. – Hody tabule? – oh protivno je myslit na ně. – Cigarety vraždí. – Peníze? jsou cifry – a co s nimi? Hloupý, prázdný, bezútěšný život – a přec hrozno, že to konec vezme. – – Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu – na oblaka dovedl se dívat, do krajiny v dálku – snad to byla duše porucha – a já ji zdědil, jenže u mě převrhla se v extrem – knihy čítal – mám je ještě v skříni – docela i pitomé ty hračky, jež se zvaly verši. – Letadlo se octlo v mraku avionů jiných – Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadil v dráhu vykázanou. V plochu střechy Zentralhausu letadlo se sneslo. Mister Novak pohled na hodinky: „Osm minut zpoždění“ – řek přísně. – Ano, pane – vysvětluje pilot – dvakrát vlet jsem do vzdušného víru, nad Pacovem, pak u Štokeravy, musil rychlost zmírnit jsem – „Well, dosti. Za hodinu padesátpět minut vracíme se. Čekejte mě tady.“ 141 8.
Odpoledne káva. Mramor stolků svítí pod sty elektrických světel, lenoch fauteuilů se blýská zlatem, červeň plyše pohlcuje světlo, cigar dým a přitlumuje hudbu. Vzadu vnitřek velké rudé krychle, jeviště to. Orchestr je dole. Hudba vřeští, piští, řve a výská, jednotlivé tony válejí se jako kluci po silničním prachu, ale všecko se sordinou. Při tom na plyšové půdě na jevišti tančí nahé ženy. Je jich deset, brunet pět, pět blondýn. Bílá těla pobíhají po špičkách noh, skáčí, zmítají se, pohazují údy, oči, atropinem štvané, svítí, v lících hoří nanesená červeň, z purpurných rtů blýskají se zoubky – ale všecko marno: skelné oči chladných hostů dívají se na ně tupě přejedeným podíváním. Mister Novak sedí s dvěma druhy: „New York dal zas ohlásiti Vídni nové ceny – sedm a půl na stu –“ – Což vám, Mister Novak! Máte zásob. Mně je hůře. Závěrku mám jednu s trhem vídeňským. A na ultimo. – 142 „Pomoh bych vám, Mister Konopasek, ovšem: tři a pětasedmdesát.“ – Well – dal ruku Mister Konopasek. Hudba stále duní, vřeští, výská, tanečnice roztahují ruce, hází nohama až k čelům vzhůru, oči, zoubky blýskají a svítí. – Z Paříže zas agrární trust hlásí také zvýšení, jež pohybuje mezi desíti a dvanácti se. A to značí zvýšit mzdy, co dělat? – zahovořil třetí, Mister Fröhlich. – Nezbude než všechno tohle svalit na konsument. Popohnati ceny. Beztoho jsem nucen zase stavět pětadvacet domků lidem svojim – rozhoduje Mister Konopasek. „Mister Liska zemřel – slyšeli jste?“ – Já dnes ještě žurnál neposlouchal – – Též ne. Měl jsem vážnou kalkulaci – „Mister Liska, třicetosm roků, potom Mister Vrana, dvacetdevět. Dvacetdevět pouze! A James Kvocna, ovšem tenhle byl už čtyřicátník,“ jaksi těžce praví Mister Novak. 143 Mister Fröhlich vážně usuzuje: – Žijem rychle. Mnoho. Proto kratčej, než jak bývalo kdys. Mister Liska, zvedl dům svůj – syn je šestnáct roků, přičinlivý mladík – co chtít více? Proved úkol svůj a šel. – – A Vrana? znali jsme se od chlapeckých roků, gentleman a člověk přičinlivý, naplnil svůj úkol – requiescat – dodává zas Mister Konopasek. Hudba piští, křičí, povykuje, tanečnice provádějí dále gymnastiku těl a údů, svalů, padnou k zemi, vymrští se prutem, vyskakují, kroutí se a točí – skelným pohledem se tkne jich letmo Mister Novak, pohled kráčí dále, sjede k očím Mister Konopaska – – rozšafné a starostlivé oči – sklouzne k lícím Mister Fröhlichovým – oholené, zšedivělé líce – upře k portmonce se, zří svou ruku, jak podává peníz sklepníkovi, stiskne ruce přátel, vidí světla, rudý plyš a stolky, lidi v křeslech, předsíň – vidí, boy podává klobouk – schody z dola – bílé dení světlo – východ – ulici – ruch na ní Prahy. „Well, řek Mister Novak, idiotství.“ 144 9.
Sedí v pracovně své. Rudý západ do oken mu svítí. Letadla se lesknou v poli nebes, křižují se, mizí v dálce, prošvihují jiné, a ten západ hoří teskným klidem. Mister Novak odložil své cifry. Odložil je maně – bez myšlenky. Zahleděl se v zlatorudé nebe. Ticho v hlavě, v duši. V továrně tak bývá v sobotu. Jak při požáru zář ta roste, rozlevá se výškou, leží na zemi. Skla oken hoří, růžový dech polil stěny domů, položil se do trav, na pně stromů, zazářit dal elektrickým drátům, odráží se v letících aut plochách jako v zrcadlech. A Mister Novak hledí na ty hry jak na zázraky. Napadá mu, že to vlastně vidí prvníkráte. Je tak jistě často – nevnímal však. Pětatřicet roků slep byl pro to. Děd prý takto sedal – jaký život vedli tenkrát vůbec? Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzali času k tomu? – Bludné mráčky vpluly v plnou červeň. Jako zprohýbané plochy čerstvé mědi s třásní zlatou postupují vzhůru – blednou, řídnou, až se nad hlavou jak rudá perleť zastavují. Měsíce srp z leva, 145 jak by vyšel podívat se, trčí v bledém nebi. „Pětatřicet roků – – tenkrát žili lidé trochu déle – – Snad že jsme se jaksi odtrhali od té Přírody. – Je rozložena pro nás v síly, v cifry – ztratili jsme vztahy k celku. – Ona nechala nás, když jsme pyšně odeběhli od ní. – Vyklínili jsme se – následky pak nutno nésti. – Chemikaliemi, jak to doktor řekl, žijem nyní. – V shonu, chvatu, řemeslně, krátce – ale možno jinak? Zotročení jsme teď časem, mluvou jeho hodin, ač ten strašný tyran jen své tik-tik říci umí. Duším našim nějak cifry křídla svázaly. – V tom žijem. – Proč a k čemu? Bychom živi byli! Řetěz dní nás vleče –“ Na západě zlatý bengál dohas, němá červeň visí jako opona, jež skryla slavné jeviště. Pár drobných mráčků perleťově zabarvených stojí v ustrnutí jakéms v klenbě nebes, měsíce srp připlížil se v zenit, jakoby chtěl ještě více vidět. Mister Novak přistoup k staré skříni, dědových pár knih v ní. Skříň tu stojí servitutním právem. Novak otec 146 nepohnul jí, Novak syn jí dopřál, by tu stála dále. Otevřel ji. Opuštěné knížky s resignací stojí vedle sebe. Místy trčí papírek z nich, čtenářova známka zvláštních oblib. Mister Novak vyňal jeden svazek. Dal se vésti značkou otevřel, eh, verše! Ale četl: Já miloval vás. Lásky té v mé duši chví doposud se tetelivý kmit – však to ať z poklidu vás nevyruší, já nechtěl bych vás ničím zarmoutit. Já miloval vás beznadějně, němě, hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl, já rád vás měl tak upřímně, tak jemně, jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl! Chvíli mlčí. Hledí v neurčito. Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas. Zase pausa. Vrací knížku v řadu. „Šťastni byli naivní ti lidé – napadlo mu. Co to bylo za svět! Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně, jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ – 10.
„Pro něco žít! Pro někoho dýchat! Někoho mít, koho bych moh vznášet nad tím shonem života a cifer, aby špína jejich nepostříkla ani špičku jeho drobných botek! 147 Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím! Rád vás mít, jak bůh dej, aby jiný miloval vás – ano, zde to vězí. Smysl života mít... Už je pozdě. Prázdný život uběh jako voda mezi prsty ruky.“ Mister Novak leží na svém lůžku. Lampa shora svítí modrým přitlumeným světlem. Dvě tabletky veronalu polkl. Duše se mu teskně rozvlnila, nepoznané pocity v ní vstaly, touhy neznámé a rozželení po něčem, co už je nevrátivo, čeho nebylo. A býti mohlo... Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor! Chemikaliemi sytil život, chemikalií teď zpříjemňuje odchod z něho. Inu, věda, věda,“ zaironisoval Mister Novak. – Jak to bylo? napadlo mu nyní. Ano, pětadvacet roků tomu. Byl už chlapcem, u sousedů vídal chorou dívku, byla starší jeho, sedmnáct či dvacet – neví nyní – na výsluní lehávala tiše s přivřenýma očima a ruce, voskové a promodralé ruce, spočívaly bez pohybu mrtvě na pelesti lehátka. Byl modrý pohled očí, když je rozevřela, ale k pláči smutný; její vlasy 148 jako zlatá záře lemovaly bílý obličej. On hleděl na ni, vzpomíná si, že by byl dal krev svou, aby se jí zdraví navrátilo. Zahledla ho někdy, pozdravil ji, ona usmála se – jemu bylo, jakby jej byl někdo obdaroval skvostem velké nehynoucí ceny. V září, když tam kvetly bílé růže, zemřela. – A tabletku vzal čtvrtou. – Ve třinácti letech poznal ženy. V šestnácti se ženil. Našli dívku rovnou věkem mu i zkušenostmi – dceru má – je jako všechny jiné – dívkou-ženou. – Tabletku vzal pátou. – Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu, co by drželo jej. Život nemá pout, by přivázal jej na dál k sobě. Náhle zjevil se mu luzný obraz: Vidí dívčí postavu, je svěží jako zosobněný měsíc červen. Stojí na vysokém tesu skály, usmívá se. Opálenou ručkou zve jej k sobě. – Rozkoš rozlívá se jeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. – Za tuhletu chvilku stál ten život – přijdu, drahá – tabletku vzal šestou. Ciferník zří obrovitých hodin, stroj v něm hlučně tiká, cifry živy stojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě – 149 on ví, – chtějí, abych konal zase službu vteřinové ručky. – Běhat, běhat bez odechu. – Do úpadu. – Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu – oba živi – dívají se na něj – usmívají se těm svodům hodin – ne, ne, pryč! A velitelsky rukou ke dveřím jim ukazuje. Zmizli. Tichá melodie šumí nyní odkuds do ložnice. Někdo zpívá přitlumeně roztouženým hlasem: Já miloval vás. Lásky té v mé duši chví doposud se tetelivý kmit – však to ať z poklidu vás nevyruší, já nechtěl bych vás ničím zarmoutit – sám on zpívá – radostně a teskně. – Hle, tu dívka – červen s oné skály – stojí u něho a teplou ručkou hladí vřelé čelo mu a tiskne do vlasů mu dlouhé políbení. Voní douškou, ano, tak ji zvali, květinku tu milou drobnokvětou jako děti... douškou mateří, hle, dívka – červen – celá takto voní, vlasy, tváře, rty i políbení. – Ještě líbej, ještě, líbej stále – náhle přikryla mu ručkou oči. – V blažené tmě Mister Novak usnul. [150] OBSAH
Co za pět minut proletí duší9 Papírové peklo14 Děti a otcové16 Baladický film20 Stáří22 Castaldův pochod26 Úloha z češtiny30 Sny34 Pohádkový film42 Neznámý vojín49 Peníze73 Za sto roků115
E: tb; 2004 [151]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vesmír; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Filmy, 1930-1932, vyšly v dubnu 1934 v prvém vydání v nakladatelské a vydavatelské spol. Vesmír s r. o., v Praze VII, Dobrovského ul. 29. Vysázeno písmem Sl. Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 20 číslovaných výtisků na ručním papíře podepsal autor. 1-15OO.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 151

Věnování: Rindler, Boh.[?]
(Příteli Boh. Rindlerovi)