PENÍZE

PENÍZE
[73] 1.
„Toť original! Zvláštní člověk! Svérázný hloubal, velký mudrc! A dobrý básník! Aspoň tvrdí tak každý, kdo čet verše jeho – já ovšem nečet jich, neb nemám ni kdy, ni chuť, ni trpělivost –“ tak vyzníval soud světa o něm, jenž stár jsa pětadvacet roků šest knížek veršů dosud vydal, (kritika svorně psala o nichnich, že setkány jsou z vůní květin, paprsků luny, barev duhy, a stesků večerů těch letních, kdy slunce zmírá v rudém plášti). Byl na právech a medicině až na fakultě filosofů zakotvil pevně; totiž vyslech sem a tam přednášku, kde bavil víc profesor jej, posluchači, než thema samo. Pevnou basi měl pro život již zajištěnu: po otci rentu. Otec jeho slul sice jako milionář, leč po smrti se ukázalo, že pověst značně zveličila i proslulost i váhu jmění, a slušná renta byla všecko, co zdědil syn. Dvé protiv žilo v tom poměru: kde otec hrabal a význam peněz nad vše cenil, 75 syn lhostejen byl vůči tomu, co bohem našich časů sluje a penězi se zve. V dnech mládí už – otci k hrůze – ukazoval, že smysl, úcta k nim mu schází, a vše, co možno koupit za ně, že bez ceny je v očích jeho. Ba, odpor k nim rost: byly chvíle, že dotýkal se jenom s hnusem těch pošpiněných pestrých lístků a snášel je, že snést je musil, že otrokyně v nich jen viděl, jež starají se o kuchyni, byt, šaty, knihy, tramvaj, auto, o výlet za hranice časem, a chudáka mu klidí s očí, jenž přijde s rukou nataženou a o hladu a bídě skuhrá. – Jan Krejza zval se. Nebásnicky zní tohle jméno v písemnictví, kde umní mistři překřtí sebe na Vrchlického, Krásnohorskou, na Březinu a na Mahena a řad jmen jiných. Poesie mu byla vírou, náboženstvím v dnech svátečních; a ve dnech všedních sklem čistým, jímž se díval na svět, na lidi, duše jich i činy, na věci minulé, i na běh svých časů; duch a jazyk jeho neznaly v ničem kompromisů, i ten i onen nerozčísnut 76 šel všude za příkazem bible o řeči naší – „zvláštní člověk“ a „original“, „hloubal“, „mudrc“. 2.
Měl řadu známých: páni, dámy z hořejší vrstvy společnosti, byl jimi ctěn a vážen tuze, zván do rodin k nim na hostiny a čaje, jak jsou nyní v modě. Pro verše jednak, (jež mu nesly už titul Mistra); pro zjev jeho (byl štíhlý, rděl se jako panna měl dětsky pomněnkové oči, ne v modě výstřední, leč slušný a čist vždy jako vlašťovička); pro způsob hovorů: i mluvit znal jímavě i naslouchati a trýskal názory, jež vždycky uvedly posluchače v údivúdiv, hlas lahodný měl, duši v očích, sloh řeči vybraný a přímý – pak že byl synem otce svého, jenž, milionář, žíti uměl a nechal žít a syna svého postavil v světě nezávisle, že nebylo mu nutno stoupat po cizích schodech, klepat v dveře o pomoc s prosbou. Hoch byl slovem zjev z jiných světů, jak svět tento byl jemu zjevem. Přítele měl jen jednoho. Ing. Václav Koníř 77 – zas jmeno málo poetické leč případné – pan Koníř totiž byl prosa vtělená a opak přítele svého básnícího. Byl milec života a všeho, co život dává: žen a jídel i pití, společenských žertů, plul na povrchu toho žití, optimist sluný. K básníkovi pak přilnul, jak se extrémy dva zde dotýkají, jak se ujme máť kočka děcka králíčího: praktické stránky živobytí ved poetovi, věci dení a potřebné mu obstarával, ved pokladnu mu svědomitě a při tom snažil se mu stačit na výletech v říš poesie a nemoh-li, pak shovívavě a odaně se za ním díval. 3.
A milou měl ten básník. Anna bankovní byla úřednicí. Vysoká štíhlá. „Řekyně má“ ji oslovoval. Hlava pěkná, rty sevřené a mramor lící byl průsvitný. A jako mramor se zdála chladná být a přísná. Řeč úsečná a odměřená, duch skeptický a prosaický, a její rozhodnutí bylo 78 vždy bleskové a vždycky správné – to bozi vědí, kterak Osud ty dva sved v žití dohromady a jak je nechal přilnout k sobě! Snad úzkostný a hrdý básník v ní duši vytušil, jež při všem je bez přetvářky, klamu, falše a odána mu. Vzácná byla mu péče mateřská, jež často zachytla křídla duše jeho, když odletala do nadzemska; když v básnický soud lidí, věcí, poměrů, společenských styků mu střízlivě a suše foukla jak do hlaviček pampelišky a ukázala mu, že zbyde z nich jenom prosaická stopka; rád voněl k čisté duši její, rád díval se jí v tmavé oči a její polibky a chvíle kdy dala se mu, byly pro něj posvátným slavným mysteriem. Kdys mínil, že by svazek jejich měl potvrzen být na radnici. Odmítla – je to pošetilost, ty pán – já paní, zůstaňme tak. Že nechce mu být příživnicí a přítěží, jež může časem se obtížnou stát. Že se nechce vzdát pošetile gáže svojí a z netučného měšce jeho brát, co tam není. Básník má prý být svoboden jak kněz, jak voják. 79 A manželství – i když se zdaří je sevšednění, jež pak drží už zvyk jen – a to ještě bývá nejlepší případ. Kolem hrdla ji vzal a vtiskl políbení na moudré rty. – Po kanceláři, tak ona rozhodla, šli deně zdravotní chůzí do přírody, šli, otvírali sobě duše, on hladil pohledem zem, stromy, hmyz v cestě, ptáka letícího, luk koberce a modré dálky – jí blaze bylo, že to dítě a její milenec je šťasten, řeč jeho jas jí sije v duši a pohledy své posílala jak na stráž za pohledy jeho. A večery, kdy nebyl pozván, (jak říkal: služba společnosti) trávili v divadle či kinu či v bytě jeho, nebo jejím. 4.
Květnový den už dloužil stíny a lehký šerý závoj kladl na plavé světlo. Ti dva prošli Stromovkou, jež se otřásala vojenskou hudbou, k Vltavě šli a na břehu si sedli v trávu. Šuměly zelenavé vody 80 a vlnami si bily v násep, za řekou domky, chlumy Troje ve svěží zeleň halily se, po říčním náspu procházkou šly milenců páry, nade hlavou modravé mráčky od západu se volně nesly, vzduch tu voněl výdechy vody, trav a květů. „Řekyně, ,Máj‘ jsi tedy četla?“ – Přečetla, Jene. – „A co povíš?“ – Mně nelíbil se – vem ty dýky z pohledu svého, nesluší, věř, tvým dětským očím. – Povím věrněvěrně, co cítila jsem. Víš už dávno, že romantika je mi cizí, tvor střízlivý jsem, – sám jsi řekl, že Galatea jsem a kámen – nuž: pošetilý děj: pán lesů a s delší loupežnickou praxí a vražed serií, má malér, že chycen byl, když zabil v posled své milé svůdce – vlastní otec, on nevěděl, že vraždí otce, jenž z domu kdys ho krutě vyhnal – víš, Jene, odpusť – „Řekyně má, je marno, tobě chybí smysl pro vzlet a verše. Chtěl bych jednou 81 se zeptat, zda ses podívala do knížek mých, leč tuším jasně –“ – A správně, Jene. Mám tě ráda ne pro tvé verše. Jsou mi cizí, jim nerozumím. Tebe chápu a všemi smysly mám tě ráda – „Chceš naznačit, že není shody mé bytosti s mou poesií?“ – Tak zdává se mi. Jako člověk, jsi jasný mi, ne tak tvé verše. – „A přec to květy duše mojí.“ – Mně tedy chybí smysl pro ně. – Za vodou v Troji plála okna červeným leskem. Malá loďka se nesla řekou. Vesla její jsou založena, proud ji nese a vzadu na sedátku sedí hoch s dívkou, má ji kolem krku a ona odevzdaně zvedá obličej k němu. – Pohleď, Jene, ti dva v té loďce! Letí kamsi a milují se. Tohle chápu a v duši zní mi při tom hudba radostná svěží. Já bych řekla, že také to je poesie. – 82 Zde cítím, co tam z tvého „Máje“ jsem ani trochu necítila. – On vyňal z kapsy dopis: „Poslyš, neznámý mladík posílá mi zde báseň svoji k posouzení. Dej pozor: ZPĚV O DÍVČÍ LÁSCE Kvete jabloň. Na lavici pod ní vidět krasavici, jabloň do černých jí vlasů chvilkou hodí bílý květ. Muži tři se před ní staví: prvého nes komoň plavý, druhý přijel v modrém autu, třetí pěšky prachem cest. Ona ví, že vyvoliti soupoutníka pro své žití z těchto tří má, zírá na ně, zkoumá, strojí dohady. Prvý dí: Jsem poet, panno, na tom oři je mi dáno světem nést vás k slunci, hvězdám, dát vám slávy korunu! – Druhý dí: Mám auto, jmění, společenské postavení – všecko vaše. Toalety koupíte si v Paříži! – 83 Třetí praví: Ti by brali! Pohleď, holka, na ty svaly, já jsem boxer, brát tě mohu několikrát každou noc! Básníkovi ruku dala, na kůň zdvih ji, a už cválá zlatým vzduchem k modru nebes krásná, pyšná, blažená! Za týden se bere plaše k boháčovi: Chci být vaše, hlad mám, žízeň – slepá, hloupá, malé dítě byla jsem! V divadla jde, společnosti, k moři jede, všeho dosti – často zívá – v neurčito kamsi hledí teskný zrak... Za rok těká tato žena hladová i přesycená po ulicích, pročítajíc zápasnické plakáty – lidí ptá se: Boxer taký, nevíte-li, býčí zraky, svaly jako koule, prosím, povězte, kde najít ho? Několikrát oblouzená vracím se mu, jeho žena, jedině on, lidé dobří, zná dát štěstí na světě! – 84 „Řekyně, hrozné! A teď považ, že tohle napsal mladý člověk!“ – Zná svět a ženy. – „Chceš snad přiznat, že ženy –“ – Nevznášej se tolik v oblacích, drahý, sestup dolů a pozoruj. V svých společnostech doklady najdeš. Toť tři ery života ženy – „Ty tak pravíš?“ – Já. Ano, Jene. Že jsem prošla sty a sty cizích zkušeností, zrak otevřený, paměť živou. Leč já, mé dítě, zůstala jsem v etapě první – u básníka. – Tma byla. Vyskočily hvězdy. Vzal hlavu její, políbil ji a zdvihli se. – Byl pozdní večer a večerní máj byl čas lásky – hleď ani zachovat neznám tu báseň tvou... Víš, co je zítra? Dvacetpět roků je ti zítra, mé děťátko. Před čtvrtstoletím ses chystal vyjít na svět tento... Chci s tebou večeřet dnes, ano? – 85 5.
V mansardě vilky na Hradčanech (v mansardě ovšem bydlit musil jak tradičně už každý básník) Jan Krejza od psacího stolku se dívá na koruny stromů aleje hradní. Lípy kvetou a bzukot včelek kol nich šumí jak struny houslí pod sordinou. Na špici krovu kos si hvízdá, do rachotu aut; slunce leskne se na lípách a modré nebe je shora vlídně rozepjato. Jan Krejza chvilkou vstane, vejde do pokojíku vedle. Postel je dosud neustlána, dvé jam, hlav stopy dvou, jsou na podušce. Jan Krejza shýbne se a voní k té jedné jamce, světla očí mu rozlevají šťastnou záři po mladém jeho obličeji. Kdos klepá. Obrátí ten polštář a otevřít jde. Bytná jeho. „Stlát chtěla jsem, však návštěva tu, pan Prokop Berka, starší člověk, prý v tuze důležité věci.“ Pan Prokop Berka! Zná jej z dětství, byl otcův přítel. Jde jej vítat. Prořídlé bílé vlasy trčí na rudé lebce. Velké oči 86 poctivý modrý pohled mají, ten pohled, jenž si všude maně zná otevírat lidské duše. Sed těžce v návštěvní si křeslo a zadíval se na básníka: „Tak, Jene, pětadvacet roků... A já ti přišel gratulovat i za sebe i tvého tátu – no, nediv se, i tvého tátu. Je, pravda, sedm let už v zemi, leč dneska mnou chce mluvit k tobě. A dnes ti odevzdat mám odkaz – tak nařídil mi, ne prý dříve, až ráno v den, kdy dovršeno prý pětadvacet let mít budeš. Tvůj táta, víš, byl moudrý člověk a opatrný – tak znal svět ho – a podle běžné míry světa byl tedy opatrný, moudrý. A že byl taký, s hořem hleděl na nepraktickou duši tvoji, tys k básním tíh, ty s pohrdáním ses díval na prospěšné cíle i studií i žití toho a hlavně: neznals cenu peněz – to červ byl hrozný duše jeho! Já hájíval tě, vysvětloval, že vlastně to je přednost tvoje, neb to je pevná moje víra a potvrzena zkušenostmi, že kdo těm penězům dá vládnout nad žitím svým, kdo dá si jimi běh jeho určit, ten se stane 87 otrokem toho plantážníka a plantážník je hrozným pánem! Před sedmi roky, když tvůj táta se roznemoh, já slíbit musil, že odkaz jeho, jejž dal ústně, chci provést. Na vlas. Dneska ráno. On doufal, že přec časem uzráš, že zmoudříš, valně zopatrníš a jako metu přesně určil den dnešní. Renta, již brals dosud dnes přestává. A kapitál ten ti banka vyplatí – krom toho ti odevzdávám depositum dvou milionů, k tomu ještě ti banka vypočítá úrok – jsi, slovem, boháč, hochu milý, dík moudrosti to tvého táty.“ Jan Krejza dívá se v ty oči, na ježatou leb, vidí oblek, chudoby důkaz: – Pane Berko, vy celé ohromné to jmění jste spravoval a bez kontroly? – „Bez kontroly.“ – A bez odměny? – „Tvůj táta, hochu, věděl dobře, že na vlas na peníze dívám se jako ty. Ba, já v nich viděl prubířský kámen světa, lidí a kámen ten mě, křísl, hochu, že kde jsem dřív měl k němu odpor, já potom začal nenávidět – – 88 – Povězte. – „Ale hodně krátce: Já před lety byl taky tátou, dvě děti žena krasavice mi dala. Skromný tichý život byl údělem nám. Ale jednou mi zmizí žena krasavice, prý za penězi a prý za tím, co dá se koupit. Tak se za ně prodala sama. Doslechl jsem, jak z ruky do ruky šla; vždycky, kde peněz víc v té ruce bylo. Jed pomoh, bůh s ní, na svět onen, když zrcadla jí potvrdila, že bez ceny je. Děti rostly, dva chlapci, hleděl jsem jim vpravit svůj názor na ohavnost peněz – a oba hoši uchopili těch theorií druhý konec: ten jeden vybral kasu banky a střelil se pak, druhý zavřen byl současně pro zpronevěru a oběsil se v kriminále. Tvůj táta znal to, znal můj názor na toho vraha žití mého – a proto testament mi svěřil. Zde je to, formality v bance jsou provedeny; ještě dneska zapřáhnout můžeš k vozu svému ty miliony – bůh buď s tebou! –“ 89 – Chci pomoci vám! – „Pošetilče, co chybí mi? Hleď, zdali můžeš pomoci sobě. Neboť cítím, že dneska otrokáře, vraha, já přivedl ti do stavení.“ – – Dám milion vám! – „Moh jsem vzít si i dva a víc, já moh vzít všecko a ty bys houby býval věděl, ba, moh jsem útěchu mít blahou, že zbavuji tě strašné trýzně.“ – Co počít mám s tím, co si počít? – vzdych těžce básník. „Co si počít? Máš v ruce klíč, jenž otevírá ti svět a lidi. Nervus rerum. Jenž koupí vše, vše zkorumpuje, jenž ukáže, jak planým pojmem je láska, přátelství a cnosti, dá vládu ti nad páteřemi, dá proslulost a úctu jmenu, dá rázem vše, nač pomyslíš si – a ty si vzdycháš: Co s tím počít? A víš-li vlastně, hochu milý, že oba dva jsme blázni? Ano, dej otázku tu komukoli z těch moudrých, opatrných lidí on dotvrdí to. Neboť všecko 90 je labilní a pevná věc jsou jen peníze, když plynout mohou. Vlast, vlastenectví, národ, lidstvo, bůh, náboženství, altruismus – vlij, hochu, peníze v ty pojmy a uvidíš, jak budou tančit,“ a Prokop Berka dlouho hleděl v ty dětské oči básníkovy, zrak vlastní soucitem se zamžil: „Jsem hotov, půjdu. S bohem, Jene.“ 6.
List banky na stole a v duši hořkosti moře, básník sedí a hledí oknem; barvy, vůně a zvuků nijak nepojímá, svět venku něm a v hlavě hlucho, a hlava těžká, má ji ve dlaních – až přišel Koníř. Rozářený vztahuje s gratulací ruce, leč básník ukáže jen na list: – Čti, agenda ti vzroste trochu. – List prohled: „Co to? Je to pravda? Toť kolosální! Jak to přišlo? No, to je štěstí! Ty jsi stal se z pohádky Honzou! Nechápu to! Mluv, neseď tu jak boží muka!“ A básník, jak by soukal věty, v nichž každou chvíli nit se trhá, vypráví neochotně, těžce, 91 jak Berka přišel s gratulací a s tímhle divným testamentem. A Koníř rozsvěcuje světla víc a víc v očích, v obličeji, a do paus vět své citoslovce, poznámky nadšené, smích šťastný v extasi opilosti metá. „A co teď? Co si nyní počnem?“ víc zamudroval, nežli ptal se, když básník všecko vypověděl. – Především nikde ani slůvka, tvé čestné slovo. Správu všeho ty povedeš; dnes ještě v bance provedem všechny formality a mlčet, mlčet – mám své plány – „A Řekyni se přece zmíníš.“ – Ne, ani té ne. – „Pověz, Jene, mně zdá se, že to štěstí náhlé ti přehodilo, jak se říká, kolečka v mozku.“ – Ani trochu. Naopak. Berka jenom pohnul vším, co tam pevně stát se zdálo. A já chci nyní provést zkoušku, Václave, strašnou, velkou zkoušku. – A milý básník, jakby sypal zde výsledek svých dlouhých úvah, 92 vykládat začne, co mu právě prošlehlo hlavou: – Mohu nyní dát zvážit slávu svou, své jmeno, v té společnosti, jež mě zvává k svým večeřím a čajům tady. Psát budem oba řadu listů, hned teď, já, drahý, budu prosit o podporu, jak byl bych v nouzi o sumy, řekněm, dva tisíce, pět, deset, jak je jednotlivě tak ošacujem, jak je může dát advokát ten, onen bankéř, ministr, továrník a všichni, kdož zvou mě k sobě. – „Ale, hochu, toť nápad šílený, toť konec všech pozvání a vůbec styků!“ – Nu, uvidíme. Zde je papír, vem pero, začni: Vzácný pane, v den pro mě významný a těžký – dvacátých pátých narozenin, – jdu s prosbou – k laskavosti Vaší – Mě stihla právě – těžká rána – jež může stát se – katastrofou – když ruka Vaše – nepomůže – Vás nechci obrat – o čas vzácný – a nebudu se – rozpisovat – jen prosím krátce – pomozte mi – dva tisíce – (ty napiš: deset) – mi vypomůže – Využívám té Vaší k sobě – náklonosti – již tolikrát Jste – osvědčil mi – a za niž bez konce – jsem vázán – 93 Kdy dluh svůj splatím – nelze říci – však splatím jej – a vděčnost stálá – úrokem bude – Smím-li prosit – obratem splňte – žádost moji – neb prodlení je – nebezpečno. – A podepiš: Jan Krejza, básník. – „Ty blázníš, blázníš!“ – Nový papír a pišme dál. Dej dva tisíce, já pět teď, Václave, a klusem. – A píší. Končí. Nový papír a nové listy. Různé sumy. A zase znovu. Dvacet psaní je hotovo. A do obálek. Adresy na ně. – Ani slůvka! Václave, mlčet! Nic a nikde! I Řekyni ne. Hnutím řasy nic neprozraď. A já ti povím, jak půjdem s lučavkou tou dále. – 7.
Je pátek. Dva dny na to. Oba nad kupou sedí odpovědí. Je dvacet listů. – Začnem vážit, Václave, sloupy společnosti. – „Snad jsi se nestal nihilistou? Ty, člověk vybraný a jemný.“ 94 – Ne dosud. Za chvíli snad ano. Teď pozor! Bankéř: Ctěný pane, – ah, „Mistr“ ten tam – je mi líto – už stačí. – Ministr náš píše: – sám nemohu – však zadejte si o státní stipendium – rád se přimluvím. – Dále! Zde pan Kohout, továrník, multimilionář – ah, ne on, paní: Muž mi kázal vám odpovědít – sama ráda – jen přijďte v pátek odpoledne – on není doma – však vy víte – Tož to je kousek prostituce – pan Sádlo – má pět pěkných domů: Ah, mistříčku, jak je mi líto – Zde druhý domácí pán – pozor – zas ženské písmo, ano, paní: muž vydání měl, ale víte, že do oka a duše zapad jste naší Elsince – jen přijďte – já vyřídím to – vidíš, vidíš, Václave, chtěl jsem jen pět tisíc a oni chtějí dát mi Elsu – Zde přítel umění, pan Trojka: Lituji tuze – zakoupil jsem pět obrazů – a pro rok tento je vyčerpán můj budžet – Sláva! Nuž zrychleme to. Sedmý: Je mi velice líto... Osmý: Rád bych, však poměry mé. – Číslo devět: Zlá situace – vážím si vás a vašich knih – leč – Dobrá, dobrá. Zde postscriptum je: Ona slavnost, k níž zvali jsme vás na pozítří – 95 – to dnes je, v pátek – nekoná se – rozumím – to je odtroubení – Desátý: pane, měl jsem za to, že nejste z oněch příživníků, jež člověk důvěřivě pozve v svou rodinu – leč vidím nyní – tak tedy na dál – Přímý člověk a karakter. Co jedenáctý: Zas žena – bozi! Jezabel ta chce náramek dát, prsten k tomu, když přijdu – já chtěl tisíc korun! – A číslo dvanáct: Nelze, pane, a podpis – tak to také stačí. Třináctý: Jeden známý dluží mi dvacet tisíc, zaplatí-li, rád pošlu – Čtrnáct: Vzácný mistře – nejtěžší chvíli jeho žití – já připravil mu – Patnáct: Pane, snad přítel Sádlo, snad pan Kohout – já, pravda, znám jsem jako boháč – leč mýlka – jmění patří paní – já správcem jsem jen. – Bravo, muži! – Šestnáctý: Může-li to počkat tak do podzimu, kdy mám dostat – Sedmnáct: Mlád jste, pane, básník, – a jistě nerozvaha pouze vás zavlekla v tu situaci – snad karetní dluh, snad i ženské – upřímně radím – zkušenosti – vy střezte se jich – Osmnáctý: Pět tisíc? Čím se prosím, pane, zaručit chcete? – Devatenáct: Tak deset tisíc? – Řeknu krátce – A počkej, tohle zvlášť je dobré: 96 Já viděl, že se otáčíte nápadně kolem naší Berty – Bertička má už nápadníka, jenž není lehkovážná pumpa – napříště je vám dům můj – Dvacet: Svým listem ze dne – o pět tisíc – že na obchody toho druhu – zařízen nejsem – ve vší úctě – Ran dvacet, Václave, a každá šla do černého. A já osel, já v téhle chamradině viděl, své čtenáře, své cenitele! Pojď, půjdem ven. A zítra chytnem věc od hlavy. Teď prosili jsme a zítra začnem koupi. Vyjděm, mně hlava hoří, krev v ní bije, pojď, promluvme o zkoušce druhé! – 8.
„Tak, Jene, jakož smluvili jsme, já duše kupoval a lámal, penězi koupil přesvědčení, ohýbal hřbety, křivil páteř, na hlavu stavěl slušné lidi – vše, jak jsi chtěl. Zde resultáty: Tvůj vědec uznaný chce napsat spis proti uznanému vědci – přátelé dosud – chce jej zdrtit, což stálo, prosím, dvacet tisíc. – Tři kritici, dva poetové, list nový chtějí vydávati, kde na prach předem, – jak jsi přál si – 97 rozdrtí tebe i tvé knihy – tož dvacet tisíc vzali na list a každý pět zvlášť jako bakšiš. – Člen vlivný politické strany sto tisíc dostal – pro stranu prý – by do dvou týdnů přived k pádu ministra strany vlastní, toho, jenž účinou ti slíbil pomoc, až budeš honit stipendium. – Šefredaktor pak listu jejich chce přejít k novinám hned jiným, on buržoust k listu bolševiků, jejž založíme – ovšem fikce – měsíčně patnáct tisíc, auto, vzal zádavkem hned patnáct modrých – Zde od trestního soudu akta, hleď pěkný balík, zpronevěra svěřených peněz, strůjce její jest vyšetřován na svobodě, teď proces zapadne, když zmizly papíry tyhle – dvacet tisíc – Zde maturant tvůj, syn tvé bytné, už nepropadne, deset modrých já složil škole na pomůcky a přimluvil se. – Z ministerstva pět tajných výnosů jsem dostal, za tisíc každý, jak prý taxa. – A prostituce: v brzku bude zas dovoleno, jak kdys bylo zřízení vykřičených domů, muž pobožný vzal dvacet tisíc a zasadí se v ministerstvu. Stát, řek mi on, má subvencovat ty podniky, prý snažší bude 98 zdravotní jednak dohled, jednak počestné dívky nutno chránit před svody dravých mužských pudů. – I o dva čelné politiky, jak smluveno, já pokusil se, leč s nezdarem – jen počkej, počkej a nediv se hned, – nezdar proto, že vyší faktor a víc peněz už předešli mě, jak mi sdělil sub rosa ten náš šefredaktor; leč naděj tu je, že se časem, snad za měsíc, snad za dva, za tři, až zaroste prý trocha mechem zánovní tenhle prodej jejichjejich, dá provésti se čerstvá koupě. A tohle prozatím je všecko. Dost za tři dny. A pokračovat chci ovšem zítra.“ – Ne, dnes večer. Jdi k Řekyni! – „Ty blázníš, hochu!“ – Jdi k Řekyni! – „Ne, nikdy, nikdy. Víš sám, že marno by to bylo.“ – Jdi k Řekyni. Dej dvacet tisíc. Když všecko jde tak kolem v nivec pod lučavkou tou papírovou, chci vědět, padne-li též ona. Já musím vědět, slyšíš, musím, 99 bod jeden, aspoň jednu duši, o niž se člověk opřít může. A zítra z rána, než se vydáš na další lov, přijď povědít mi – – „Jsi blázen, blázen!“ – – Cítím: skoro. – 9.
Byls u Řekyně? – „Byl.“ – – A ona? – „Já večer k ní a teď jdu od ní. Polovic peněz stačilo mi otevřít její nepřístupnost. Což nepřístupnost? – Byl to obchod: Za deset modrých – chceš dát sebe?“ – No, vidíš, Václave, jsem kliden. Jak člověk bývá, když se splní, co pevně čekal. – „Ty jsi blázen!“ – – A dál jdi na lov. Za dva dny zas se uvidíme. – „Co chceš počít teď s Řekyní? –“ – Nic, pranic, hochu, je volna. Chceš-li, ujmi se jí, snad že je žena všelijaká, 100 však člověk dobrý. Já už asi jí neuvidím. – Koníř vyšel. A básník dal se do snídaně: srk kávy – odstrčil tác celý, vzal cigaretu, dvakrát vdechl kouř její – odhodil ji s hnusem. A myslí: týden tomu, stál jsem na plném slunci, květen voněl, a já byl šťasten. Dneska ležím v polární zemi, mlhy, zima, já potlučen a hlavně ležím tu sám a sám, a nikde ruky, po níž lze sáhnout. I ten Koníř má nyní jakés hospodářství, kam nemám přístupu. Nic neřek, leč zadívá se kamsi v dáli, a zase prchá... básník prý má o jeden smysl víc, tím cítí, co emanuje z lidí druhých, byť kryli to a kumšty řečí, gest, pohledů tě odvést chtěli jak čejka od hnízda svých mladých. Oh, přítel Koníř – díky bohům, že upřímný je aspoň v něčem, co je a bylo. Přijde-li cos v jev jiného, já přijmu všecko, jsem připraven a proto nelze, bych překvapen byl. – Zaklepání, a vešla bytná: „Slečna Anna pár slov chce říci – může vejít?“ 101 Krev vrazila mu k hlavě, v oči a na svou bytnou němě zírá. „Jen na chvilku, jde do úřadu.“ Kýv hlavou. Vejde bledá, vážná má provinilý plachý pohled: „Hleď, Jene, měl jsi slavný svátek a společenské povinosti as zajaly tě, žes mi nedal ni známku žití. Odpouštím ti. A zde ti nesu malý dárek, má stále státi na tvém stolku, je opozděn –“ a vybaluje z papíru cosi barevného a na stůl staví. Pagoda to, Číňanka umně provedená, úsměvná s otevřenou pusou složeny nožky, ručky nese, jak požehnat by jimi chtěla – Řekyně ťukne do hlavičky a do rukou, a ona kývá, jazýček rudý povyplázne a stáhne, rukama pak hýbe jak dít by chtěla: Pokoj, ticho – „Co je ti, Jene?“ Básník zírá na pagodu a modré oči jsou tupy, trochu zamlženy. „Co je ti, Jene?“ teď se chvěje i její hlas. 102 – Nic, slečno Anno, jen kdybych doved oceniti pár šťastných chvilek minulosti, chtěl bych vám za ně poděkovat. Leč přítomnost zná jedem zabít i upomínky – Vzlykla slabě, pár velkých slz se vyvalilo jí z tmavých očí. Beze slova a bez pohledu odcházela. 10.
A ty jsi vlastně filosofka, ty dcero říše slavných draků! Jak usmíváš se, potakáváš k všem komediím toho žití! A ručkama chceš všecko klidnit běh světa zvrácený a hlavně ty, kdož mu tiše přihlížejí, když svět jim byl dal ránu v oči! Já do včerejška měl jsem milou, ty kýváš, víš to, právě ona tě přinesla a koupila tě za nějakých těch papírků pár, částečka toho, zač se sama koupiti dala! Kýváš stále, ty víš to, viď, i ručky tvoje jak chtěly říci by: Klid, klid jen, tak chodívá to... Měl jsem slávu – ty usmíváš se – dal ji vážit a přední sloupy společnosti ji našly lehkou jako peří – 103 jen kývej, usmívej se dále. A měl jsem pocit osobnosti, sám sobě zdál se vyvoleným, a ducha šlechticem, nu ano, tak říkal jsem si v dobách pýchy – ty kýváš, usmíváš se, pravda, je známo to a všecko k smíchu. A vlastně nebolí mě pranic a smát bych chtěl se, jak ty, dámo. Teď lučavka ta papírová rozžírá obsah všech těch pojmů, jež vážou lidi ve společnost, v stát, instituce jeho různé a zůstávají jenom jmena, v nichž pranic není. Čím to žijem? Ty usmíváš se, přikyvuješ, že tak je, že tak býti musí. A žijem, lžemi, falší, klamem, pokrytectvím, šalbou, komedií – co případných slov má řeč naše pro věc, již nazvat možno prostě: jsme zvěř a žijem pudy zvěře. Však zvěř je potud poctivější, že žije přímě, otevřeně. My kultury však náhon máme, kultury tuze dlouhověké a stále rafinovanější. Ty usmíváš se, přitakáváš, vy, Číňané, prý mudrci jste a proto praví ručky tvoje jen klid, jen klid – chceš těšit lidi, že vše je v přechodu, že všecko zas přejde, všecko že se zvrátí? Ty šalebnice, před sto roky 104 a před tisíci, dvěma, třema, tak klidnila bys, jak dnes stejně řad poznatků těch bolestivých a ovšem též se usmívala. Kultura lidstva! Stálý pokrok! Sny umělců a filosofů! Vlast! Člověčenství! Náboženství! I nevěstka ta nalíčená již demokracií zvou! Svlekněm ten Život s blýskavých těch hávů a zbudou síly tři, tři pouze, tož žaludek, jenž spojen osou je s genitaliemi – kýváš? – a kol té osy život lidstva už miliony věků víří a vířit bude; třetí síla hlad po moci je, touha vládnout, mít něco, čemu poroučet lze, co po případě týrat možno, pes, dítě, žena, otrok, národ. Ah, tulák, který nemá pranic, kobylku luční chytí v poli a nožičky jí vytrhuje – A rci: co duší je těch složek? Těch sil tří? Víš to, přikyvuješ: oh, peníze! Tak, milostenko. A usmíváš se, že to pravda? A člověk, lotr domýšlivý si sbásní nesmrtelnost duše, jakby mu ještě nestačilo, že nesmrtelno je to lidstvo s ohavnou lží, jíž žije život. Jen usmívej se! Přitakávej! Leč mluvit měla bys a vytknout, 105 že mýlím se a kde se mýlím, že lidský duch je schopen vzletu, jejž dosud strojům svým jen dává, že není plaz, že není žába, že v miliardách dvou hlav jeho je přece místy svatá jiskra, z níž jednou vzejde velký plamen – ty usmíváš se a tvůj jazyk se vymršťuje jako hadí, tys pokrytec, tys také žena – a básník Číňanku teď chytil a mrsk jí silně o podlahu, rozletla hlava se i tělo, rozbity ruce – olova kus na tyčce zavěšený leží, jenž, rozkýván, byl jejím žitím. Zdvih s podlahy kus obličeje se šikmým jedním hnědým okem – to oko výsměchem se směje povzneseným a pohrdavým. 11.
„Václave, co jen zdrželo tě?“ – Řekyně – „Počkej, neříkej tak. Řekyně pro tebe je mrtva a pro mě také. Říkej Anna. Pro tebe chci být už jen Anna. Řekyně – k smíchu! Nejsme blázni. Též básníci ne.“ 106 – Tedy, Anno, já zkorumpoval spoustu lidí v úřadech, politických stranách i čelné muže veřejnosti – až hnusno. Co jsem vydal peněz! Teď od Jana jdu, referoval jsem o výsledcích, a Jan sedí, dívá se na tě vytrženě, a pokyvuje pouze hlavou. – „A jinak?“ – Anno, věř mi, nevím – mám obavy o mozek jeho. Jak řek jsem, hledí vyjeveně u stolu dole plno střepů, figurky jakés z porcelánu, ty rozbil asi v zuřivosti; od bytné vím, že odmít jídlo, snad ani nespí, aspoň postel prý noci dvě už nedotknuta – a nemluví – já nevím, nevím – „Václave, zde je nutno jednat. Je zřejmo, že to nemoc duše. On ublížil nám: mně i tobě, mě zrádně prodal, ač jsem byla mu věrným přítelem a družkou – leč nelituji – mám teď tebe – A věř mi, že mě zebe v duši, když pomním na něj – není člověk tak jako ty: muž s teplou krví – a vřelým tělem. Přelud jakýs, umrlec, který jenom časem 107 ožije na pár letmých minut – ne, zapomenu, nechci myslit... A tobě ublížil: vždyť honí tě v nepříčetné potrhlosti jak makléře a bursiána po lidech, spolcích, po úřadech, bys šíleným a nesmyslným nápadům jeho vyhovoval – než – teď je zle mu, na nás pak je mu pomoci, jak pomoct možno. Já myslím, zítra záhy z rána jdi k slovutnému psychiatru a řekni všecko. Ublížil nám – však jsme přec lidé. Prahou letí už zvěst o jeho nerozumu, i v bance dnes už vyprávěli vše arci tuze zveličeno – o řadě bizarností jeho. Člověka nemá, jenž by staral se o něj v této hrozné chvíli. A ty se také musíš vysvléct z těch afér jeho; sama povím, že jenom přátelský cit hnal tě bláznovstvím jeho vyhovovat. A teď, můj milý, jít bych chtěla do bia, potom na večeři do baru třeba – celý život já v baru nebyla, viď, divno? – A tam se tančí – já chci tančit – a opít se – a hlavně tančit – a šampaňské – víš, láhve v ledu – jen, unaven-li nejsi příliš.“ – Z Efesu vdovo, půjdem tedy. – 108 12.
„Jan Krejza – ovšem, znám to jmeno. Je žurnalista –“ – Ne, je básník. – „Ah, básník, pravda, tedy básník. Tím případnější. U básníků vždy sedí genius a blázen na jedné snítce. Jak jsem slyšel rozeslal ondy čelným lidem žebravé listy – Otec jeho?“ – Byl rozumný muž, člověk zdravý. – „A tento Jan?“ – Je melancholik a hloubal. – „Tedy paranoia. Co dělá nyní?“ – Sedí, mlčí, a nejí, nespí. Časem tluče vším, co je v dosah ruky jeho. A týden tomu, umínil si, že zvláštním způsobem chce zkoumat řad známých lidí: politiků, a úředníků, redaktorů – sám, žel, jsem ruku dal mu k tomu a pomáhal – „A jak to, pane?“ 109 – Jsem bohat – chtěl se přesvědčiti, zda zásady a karaktery před mocí peněz obstát mohou – já zkoumat měl – a tak jsem zkoumal – „A stálo vás to mnoho peněz?“ – Půl milionu, možno říci, že stál mě tento experiment – „A on – je bohat?“ – Sám chci nésti výlohy všecky, byl můj přítel. – „Věc jednoduchá: paranoia a vše, co z ní teď povstat může, už jeví se. Je nutno léčit. A rozbíjí-li ony věci, toť signál, že se neprodleně s léčením řádně začít musí. A snad se neleknete, pane, dnes blázince jsou institucí jak nemocnice, ne jak byly, jak totiž pověst říkala jim, příšerné kriminální hrobky – ne, dnes tak není. Sanatoře, příjemný pobyt po případě a lékař odborník, jenž hledí, by nemocný se cítil doma! Vše pokračuje, pane drahý. Hle zvěřince! Dřív zavírali tak zvané šelmy v pevné klece a šelmy zuřily a řvaly, 110 nu, ovšem, mříž, a malý prostor – teď zpříjemní se jatcům život, že cítí se jak na svobodě, podmínky všecky: prostor, volnost, i kraj se upraví, že šelmy jsou jako doma – zajímavé, Hagenbeck, pane, přišel na to, a blázince – tak na vlas všecko, neb lidstvo ve všem pokračuje, jak jsem už pravil. Týden tomu jsem vyrval jakéhosi starce ze spárů kriminálu takhle, – neb žel, že často spravedlnost žnout tam chce, nám kde setba patří – kdes začal vykládat svůj názor o republice, sloupech jejích, o činitelích, špíně peněz – a už jej lapli, paragraf prý ten onen – dobrý jeden člověk mi řek ten případ, zasáhl jsem, stav prozkoumal: a paranoia, jak v knize stojí. Už se léčí. A ten pan Krejza nemá tady snad rodinu a příbuzenstvo?“ – – Jak vztyčený prst sám je v světě. – „Vy nesete sám tedy všecko? Můj honorář – a kterou třídu mít chcete pro něj?“ – Řekněm: druhou. Snad stačí... Ale byl mi bratrem, tož první, pane profesore. – 111 Tak první. Auto vaše čeká, já připravím jen formality a potom vezmem pana Krejzu, při paranoii vždycky platí: že v prodlení je nebezpečí. A do dvaceti a čtyř hodin vy oznámíte případ soudu.“ 13.
Hluk ulic za nimi. Teď auto do vrchu stoupá. V čtverci okna je vidět stromy, stráně, pole, kus Prahy potom. Věže tyčí se v oslnivé raní světlo a lesknou se. Dým halí domy, kus řeky zablýskne se chvilkou a modré ozářené nebe se nad vším klene. Psychiatr pozorně sedí vedle Jana a Václav proti němu. Ticho. Když vyjeli, chtěl Václav začít řeč delší: (v tom snad pokračovat, co promluvili k nemocnému, tam v bytě jeho o léčení, o sanatoři, klidu, míru, než básník řek své tiché: ano –) leč nyní s ledovým se hnusem podíval básník na přítele, že umlk. – Jedou tedy tiše. Na zad se sunou stromy, pole, vzdálené kopce, bílé mráčky, jež nebem plují. Dojíždějí. 112 14.
Je sám. Tu ruku otírá si, již stisk mu přítel naposledy, a hnusno mu, že dal ji stisknout. Jde sadem. Vysoká zeď kolem, jí uzavřen je svět zde jeho. A za ní svět je jejich. Ptáci vesele švitoří si v snětích, zde květiny jsou, svěží trávy, tak, jak tam venku. Jsou tu lidé. Ve světlých šatech na cestičkách tu a tam člověk stojí, zírá vyhaslým zrakem v neurčito. Ten prohlíží si s velkým zájmem jej, příchozího. Jiný baví se způsobem svým s jedním strážcem. Ten tam zas počítá si prsty a usmívá se. Náhle zved se s lavičky starý jeden člověk, prořídlé bílé vlasy trčí na rudé lebce, velké oči poctivý modrý pohled mají ten pohled, jenž si všude maně zná otevírat lidské duše – pan Prokop Berka! „Jene, Jene!“ Jan vlet mu v rozpřaženou náruč. „Můj hochu, našels tedy přístav?“ 113 – A vy? – „Já také. Přišli na to, že nebezpečen jsem prý státu, leč zachránil mě dobrý člověk před kriminálem – zde jsem tedy. A nechci k nim už.“ Zdvihl ruku a za zeď na svět ukazoval. – I já chci zůstat. Hnus mě škrtí, když na svět myslím. Všecko, všecko, jsem nechal v něm. Leč nelituji. Jen obílené smutné hroby. – Jdou spolu. Zahledí se na ně ženička jedna. Přistoupí k nim a pozdraví, jak dávná známá, pak poskočí a zdvihne ruce: „Tak jsem tam šla, jak mi to řekl,“ zas poskočí a třepat začne rukama těma výš a živěj a důležitě znovu tvrdí: „Tak jsem tam šla, jak mi to řekl.“ 114