STÁŘÍ
Co muži vy! Když vám je život bojem,
pak život ženy podobá se běhu
neznámým lesem, plným loupežníků,
všech možných trýzní, hladu, žízně, touhy,
zoufalé nudy, trapných odříkání
a co víc všeho... Znaveny vším jdeme
a nežli usedneme k odpočinku,
i boj nás čeká. Jiný než ty vaše,
a stokrát horší...
Zde si stará paní
trošičku zaváhala, modré oči
se zadívaly kamsi v neurčito,
rty sevřely se. Naklonila hlavu
a odlesk světel zahrál v bílých vlasech
měsíčním leskem, v středu na pěšince
se pousmála zdravá proužka kůže –
ta stará paní byla kdysi kráskou
a drahokamem každé společnosti,
a románky a novelky se pletly
kol ní v těch letech – dnes je vážnou dámou,
je ráda viděna a poslouchána,
má vtip, dar živých poznámek a tropů
a zvlášť, že přímo nežensky a ve všem
je upřímna. Tak zaváhala trochu
a jak by byla vposled zvítězila
nad něčím v sobě, usmála se smírně
a vyprávěla: Boj to, páni, s drakem,
jenž nenápadně se nám atašuje
při chůzi lesem, za námi jde, vedle,
neviděn často, ale vždycky cítěn,
a nežli vyjdem z lesa do roviny,
se vrhá na nás. Inu, je to Stáří.
22
A je to boj s ním! Když se člověk zavře
a vytrhává první bílé vlasy,
když palcem začne stírat čárky vrásek,
když barvou začne svěžest dávat tvářím
a potom zrcadel se zbaví zrádných
– jsouť zrcadla, jež náhle potměšile
a s výsměchem vám začnou ukazovat
jakousi sešlost výrazu a očí,
otylost hnusnou, línou vláčnost chůze,
zrcadla černovidná, jež se rázem
vám z milých druhů nepřítelem stanou –
těch člověk zbaví se a koupí jiná,
jež lichotivě zírají mu v líce
a lhou a lhou a nějaký čas jsou vám
i přítelkou i dobrým těšitelem,
až, jak by je to také omrzelo,
najednou, zdá se vám, že chladnou, zpřísní
a tvrdě zlé jsou... Nenápadně jdete
k té oné známé, zavede se hovor
na masáž, pasty, vodičky a léky,
na dietu a kuchyň – znovu dáte
se do boje – a salon krásy stane
se cílem vašich procházek. A kuchyň
předmětem dozoru a do žurnálu
se ponoříte v četbu inserátů
a vaše úspory se proměňují
v kelímky drahé – páni, to je zápas!
A ostych jímá vyjít se svou dcerou
i do divadla, ba i na ulici,
vždyť tyhle dcery jsou let barometrem,
a jsou-li podobny vám – ještě hůře!
Jak střežíte ji! Jaké obávání,
že její náhodný flirt změnit může
se v známost vážnou! Že by byla svatba
23
a za čas vnouče, vnuci – z vás pak stane
se babička! Ach, bába, která tráví
zděděným slohem čas svůj u kolebky
a vypravuje pohádky a bajky
trapičům drobným – idyla ta byla
příšernou hrůzou myšlenek a snů mých,
a hrůz těch ostatně vždy bylo tolik,
že nemožno jich ani vypočítat.
Tak při hovorech dáváte si pozor,
by nezmínily jste se, že jste znaly
tu onu herečku či primadonu,
jež kvetla kdysi v mladých letech vašich,
by počtář posluchač hned nevyvedl
si z toho cifru pro vás ošemetnou –
a konec konců? Drak vás přece pozře
a leta vetknou bílý prapor pevně
na vaši hlavu...
Vzdáte se. A ejhle,
noc vaše přináší vám klidný spánek,
svět začne jaksi usmívat se na vás
a neobjevuje se šikmý pohled,
jenž blýskal na vás z očí vaší dcery.
A klid je v duši, jak když přejdou mračna
s nervosním tlakem. Začnete mít radost
i z přítomna i z oněch starých časů,
jež v paměti vám vstanou v živých barvách,
a rády mluvíte a vzpomínáte
tím hovorem, jenž bez censury plyne
a nebojí se vzbudit hroznou cifru.
A věříte, že teprv nyní začne
člověka těšit život? Všecko zvlídní,
i stará zrcadla zas přijdou ke cti,
jak bytost, která hovoří jen pravdu.
A rády svatbu vystrojíte dceři
24
a vnučku chováte i kolíbáte,
i pohádky jí rády vyprávíte,
s ní žvatláte a s duší rozechvělou
se těšíte, kdy přijde číslo druhé.
I na ty mladé člověk zadívá se
a přeje jim to mládí... Jdou si lesem,
snad dosud neví žádná, že tam plno
je banditů, že přijdou chvíle hladu
a žízně. Že se přidruží jim potom
drak příšerný... A kdybych měla možnost
to mládí změnit s nynějším svým klidem –
já nevím, nevím – –
Tu se stará paní
na chvilku mlčky v dálku zadívala,
jen na chvilku a potom zatoužila:
Ach, já bych přec jen volila to mládí!
25