... „a trubkou zvučící“ – ne, tak to nejde...
„a trubkou zatroubil“ – oh, jaký nevkus...
Já neblahý! Hle, jaká trudná práce
ty hexametry mojí Aeneidy!...
Ten mladík, o němž ondy mluvil Horac,
ten Ovid, jemuž první plaché chmýří
obrůstá bradu jedinou jsouc známkou,
že tvář ta dívčí není ani chlapčí –
jaký to šťastný oblíbenec bohů!
Prý verše tak se jemu z duše řinou,
že ruka postačit psát nedovede,
i hovorům svým metrický háv dává
a zdobu tropů, jaké nebylo tu...
„a zvučnou polnicí“ – ba, to zní lépe,
však ještě schází přes půl hexametru
do celé řádky – bolestný to porod!
A řádky ty jsou jako medvíčata,
z nichž rodička jich jiné slasti nemá,
než že jsou tady; časem teprv musí
je učit chodit, olízat jim kožich,
by směla ukázat je světlu slunce.
A přece touží duch můj dnem i nocí
triumfem letět po národa retech –
však běda! Křídla, křídla, zdá se, chybí...
„a zvučnou polnicí“ – a říci „zadul“,
je matný výraz, tu se slyšet musí,
že troubeno je, tak to Homer mívá,
a nepovolím, dokud nezdaří se
zvuk v slova lapit... Hlava moje bolí,
a duše přece vzpíná se mi v těle,
páž vztahujíc po plodu Hesperidek –
co řek by as mi Ovidius onen,
kdybych mu útrapy své líčit začal?
Snad usmál by se, má prý dobré srdce,
snad vtipným způsobem by poradil mi
zanechat veršů – Horac vypravoval,
že duši upřímnou má jeho pohled
a vtipu dar... Jak ostatně se Horac
rozjařil obdivem a chválou jeho!
Ten střízlivý a posměvačný Horac,
jenž zřídka pokloní se cizí práci,
přebíhal tuto, pod platanem stinným,
kde sedím nyní, vykládaje živě
jak řecký paedagog, když unesen je
setkáním Odyssea s Nausikaou,
o lehkém chodu veršů Ovidových,
obrazů tanci, o svižnosti řeči
a slávě jeho, která chví už Římem!
Tak Horac, jenž mi potom čet své verše.
Ta jedna strofa jeho zní mi v duši
a duše bezpočtukrát denně pošle
ji na rty a rty vyslovit ji musí,
by duše znovu kořit se jí mohla:
„Mé básně budou čteny, dokud stoupat
Vestalkou provázený mlčenlivou
Pontifex bude stupni Capitolu,“
ó Foibe Apolline, dech se tají
při takých verších a mráz tělem běží
posvátné úcty... Jaká zář je v duši,
když ruka smí a může napsat tohle!
A jaké žití!... Foibe Apolline,
jak pastorek tvůj připadám já sobě
v srovnání s nimi... Takové mám chvíle,
že duše nad svou ubohostí pláče,
a jako žebrák, jemuž zlatý peníz
v dlaň upuštěn byl vzácným dobrodincem,
já šťasten byl bych, kdyby v také chvíli
kdos mimojdoucí, rolník, kupec, tulák,
jenž třeba ani jména mého nezná,
přistoupil ke mně, ruce dal a řekl:
– Jsi básníkem, já vím to, muži bědný – ...
„V polnici zvučnou třeskně“ – ano, zase slovo
přibylo tedy... Jaký muž ten Horac!
I Augustovi doved odmítnouti
hlásati chválu jeho ve svých ódách!
A když i chvilku pýchy mám – vždyť mívám
též chvíle někdy, kdy se jasně zdá mi,
že mince moje není kovem všedním –
jakmile pomním veršů Horacových,
hned moje vlastní sestárnou a zšednou
a plaše skrčí se před verši jeho.
Dnů našich duše dýchá v práci jeho,
co já se v zapadlý věk stále nořím
a chtěje z něho vyvážiti poklad
ztracených ctností, příkladů, a skutků
pro dnešní čas, jenž chabé lidi rodí,
jen tonu, klesaje vždy hlouběj ke dnu.
A Bucolica moje přec jen napsal
Theokrit lépe... A s tím slepým starcem,
jenž opěval svět hrdin, Olymp bohů,
zápasím marně... Jaký poklid kolem!
Hle, moře modrostí svou předčit touží
oblohy klenbu! Zlatý úsměv leží
na zahradách a nivách, na vinicích,
jež po Vesuvu bocích vystupují!
„Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným.“ –
Konečně! Tedy zase hexametr!
A špatný není! To se přímo slyší –
troubila – vskutku, polnice tak výskne.
A verš ten není věru jedním z horších,
jež napsal jsem, to doznati si mohu...
Ennius, pravda, podobnou má řádku:
„Polnicí zvučnou potom taratantara troubil“ –
však zde se polnice až příliš slyší,
pak líp už, trubače si zavolati
a přikázat mu, aby na šest taktů
v polnici zadul, až sem předčitatel
ve čtení dojde a dá pokyn rukou!
Ničeho příliš – proto spokojím se
svým hexametrem v této prostší formě.
Mé dílo přece jenom valně roste.
Ó naděje, vy snové lidí bdících,
zda vyplníte se mi v kvapném žití?
Zda budu moci svinout spokojeně
poslední list své práce dokonané?
Ah, spokojeně! Verš, jejž teď jsem napsal,
zavrhnu zítra, budu hledat jiný –
můj trudný osud!... A přec rád bych složil
hotové dílo k nohoum Augustovým,
jejž po bozích ctím nejvíc na tom světě!
A dílo, jež by hodno bylo jeho
a hodno nadějí všech dobrých lidí,
jež čekají je... Ostatně ten Horac
tak neměl jednat vůči Augustovi.
Má dosti příčin býti vděčným jemu
jak já, jak jiní, jak Řím a svět celý.
A pokud trocha žití bude vězet
v mém slabém těle, žehnati chci vděčně
životu toho vznešeného muže.
I ten můj klid zde, žití bezstarostné
jsou darem jeho. Všem nám vrátil zdraví.
Zločinná bláznovství těch děsných válek,
jež obcí zmítala kdys za Maria
a Sully, Cinny, Pompeja a Bruta,
nemocí byla. Zdraví vrátil Římu
a Římem světu. Přičinlivý rolník
osije pole v důvěře, neb žádná
loupežná ruka už ho nepřipraví
o zlaté plody klidné práce jeho.
A kupec v míru bere se v kraj dálný
a v míru vrací se a v míru tráví
s rodinou svou zisk svého přičinění.
Polnice nebudí víc muže ze snů,
jen kohout zpěvem volá je zas k práci,
a mladí zase ukládají staré
po žití cestě k odpočinku v hrobě
a ne – jak zloba časů dřív to nesla –
že otec hrobníkem byl synů svojich.
Hruď matek nesvírá víc bolest předtuch
při popatření na kvetoucí dítky:
ne pro meč rostou, pro strádání vojny
a předčasný hrob v smutných cizích krajích.
A tohle vše že nevěděl by Horac?
Vždyť musí vidět, proč smí píti v míru
falernské víno, proč smí volnou nohou
zem tepati a objímati v blahu
Lalage svoji... Proč ta pýcha tedy?...
Najde-li Aeneis má jedenkráte
přijetí libé v očích Augustových,
pak odměněn jsem za své hoře dosti!
A věru dobře zní ten hexametr:
„Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným...“