Jen Věčnost byla, jež se Nic též zove,
A Času nebylo a Prostoru ne,
jen hluché prázdno. – Zasnila si Věčnost,
jež Nic též slove, a sen stal se tělem.
Čas okřídlený vznik a letěl, letěl,
a Prostor objevil se, a v něm světy,
jež, jakby uniknouti chtěly ohni
v jich nitrech planoucímu, kroužit začly
kol sebe, kolem jiných – dál a dále,
jak žhoucí bolest hnala je. Dvě děti
vysnila Věčnost, jež se Nic též zove:
Smrt s Životem jí z lůna vyskočily
a za ruce se vzavše putovaly
dle příkazu své Máti. Ve spirále
se Život začal rozvinovat, hýře
ve formách měňavých a bujných, pestrých,
tu k hvězdám vzpínaje se tvořil bohy,
tu pod zem zapadaje sklenul peklo.
Atomky jeho, vírem vysílené,
Smrt sbírala a kladla v hlínu země –
leč on dal vznikat žhavým milováním
zas jiným, novým – atomky ty žily
způsoby svými: požíraly sebe
v zápase o chléb, ženy, kusy půdy,
o hroudu zlata – kupily se v obce
a válčily. A kupily se v státy
a válčily – tu o přeludy slávy,
tu o čest, hranice a panování –
o hlouposti, k nimž zřela máti Věčnost,
jež Nic též slove, shovívavým zrakem,
neb bojem musilo být jejich žití
a lhostejno pak, oč se boj ten vede.
A dráhy spirála se roztáčela
vířivým proudem. Vědy svítily v něm
jak pochodně, jež jedni, klesajíce,
do rukou mladších věrně předávali,
a jiskry modré, zelené i rudé
v něm blýskaly – to plody uměn byly,
jak dumní umělci je vypouštěli
k potěše snivých duší. Život plynul –
kam? sotva věděl, ač mu kněz i vědec
cíl vytyčoval, ač mu mudrcové
svých zpytů výsledky před oči kladli.
Dál valil se – ne k lepšímu či k výši –
jen ku předu, jen dále – dále – dále –
což bylo jediné, co jisto bylo.
Svou cestu uběhlou zval dějinami,
což značí slávy síň, soud, popraviště
a Smrti zahradu – ta sestra jeho
vše milosrdně sbírala a kladla
v klín černé země. Tak se valil, valil
a vzpínal se a klesal na své dráze,
plál pochodněmi, pršky jisker metal –
až přišla chvíle, kdy se skončiti měl
sen matky Věčnosti, jež Nic též slove,
sen kratičký, jak zamžiknutí očí.
Žár vnitřní vybuch z niter všech těch světů
a ztrávil je ve strašném autodafé
na bílý popel. Života let stanul
jak avion, když zasažen je bleskem
a rázem pak se zřítil se své dráhy
v pýr proměněný, k té, jež vysnila jej,
jež Věčnost je a také Nic se zove.
Smrt padla s ním, neb byla sourozenkou
s ním bytím spjatou – v tmu se rozplynula,
Čas, Prostor přestaly. A bylo hlucho
a prázdno. Věčnost jenom zase byla,
jež Nic též slove. –