Otevřeným oknem ze salonu
vidět možno stromky tmavých laurů,
jež se z kbelců jaksi povytáhly,
aby popatřily, kdo kam kráčí
po weimarské třídě volným krokem,
i kdo v saloně je, kde se srká
zlatý odpolední šálek čaje.
Hladce vyholené obličeje
nesou páni nad špicemi límců,
s vtipkem, žertovnými poznámkami
schylují je k prstencovým kšticím,
pod nimiž se kryjí dámská ouška.
Hostitelka, Frau von Stein je středem
hledů zvědavých i pozornosti
všech svých hostí; sama udržuje
hovor v proudu otázkou i řečí,
kterou prosypává šeptným smíchem.
Stařenkou je, ve vrásčitých tvářích,
v očích mdlých a v stříbře řídkých vlasů
těžko nalézt sledy, co tu bylo,
co tu vzaly nevrátivé časy...
A co neodnesly, oloupily:
štíhlou postavu o dávnou pružnost,
tony hlasu o stříbrné znění,
zvonky smíchu o svěžest a jasnost –
a přec se zvědavou uctivostí
hosté hledí na ni, naslouchají,
a všem táhne duší jedno jmeno,
jedna zvěst o velkém milování,
Goethe... V plné síle svého žití
položil svou apollinskou hlavu
za podnožku těchto nožek kdysi.
Starší byla jeho, byla matkou
sedmi dětí už Frau Hofmarschallin
a přec vzala duši mu i tělo... Goethe...
K spinetu sed kdosi nyní,
zahrál menuett. A paní domu
naklonila maně starou hlavu,
tesknost rozlila se srdcem jejím:
V županu as chodí po pokoji,
ruce zvykle v zádech založeny,
diktuje cos hlupci Eckermannu.
Za chvíli pak půjde do zahrady,
bude pozorovat lístky rostlin,
zaslzí snad také příležitě,
že to slunce nádherně dnes svítí.
Je tak citliv... Mě opustil klidně,
jež jsem sluníčkem mu – říkal mi tak –
věrně byla... Tupou Christianu
našel v lese...
„Šel jsem si lesem
jen tak sem tam –“
ano, šel, ji, tuponosou, našel,
jí, jíž plála líc jak pijákovi –
muž, čím větší duchem, tím víc vždycky
sklon má k sprostotě a simplicitě...
A teď vzpomínky na chvíle štěstí
bolí jenom... Všecko bolí... bolí...
Spinet dozněl. Vytrhla se ze snu,
rozsvítila matná světla v očích
pro svou společnost... Dvě žabky z kouta
zvědavě ji mustrují už chvíli,
na to koukly sobě mžikem v oči,
zasmály se šťastným bujným smíchem,
jak jej údělem má ona mladost,
jež nic neví, jenom to, že její
přítomnost a budoucnost jsou plně,
zasmály se šťastným hlučným smíchem,
špitajíce: Liebe Lotte... hi hi...
tahle ruina a liebe Lotte...
a ten starý pedantický Goethe,
pěkní milenci to... hihi... haha...