U PANÍ CHARLOTTE VON STEIN.

Josef Svatopluk Machar

Otevřeným oknem ze salonu vidět možno stromky tmavých laurů, jež se z kbelců jaksi povytáhly, aby popatřily, kdo kam kráčí po weimarské třídě volným krokem, i kdo v saloně je, kde se srká zlatý odpolední šálek čaje. Hladce vyholené obličeje nesou páni nad špicemi límců, s vtipkem, žertovnými poznámkami schylují je k prstencovým kšticím, pod nimiž se kryjí dámská ouška. Hostitelka, Frau von Stein je středem hledů zvědavých i pozornosti všech svých hostí; sama udržuje hovor v proudu otázkou i řečí, kterou prosypává šeptným smíchem. Stařenkou je, ve vrásčitých tvářích, v očích mdlých a v stříbře řídkých vlasů těžko nalézt sledy, co tu bylo, co tu vzaly nevrátivé časy... A co neodnesly, oloupily: štíhlou postavu o dávnou pružnost, tony hlasu o stříbrné znění, zvonky smíchu o svěžest a jasnost a přec se zvědavou uctivostí hosté hledí na ni, naslouchají, a všem táhne duší jedno jmeno, jedna zvěst o velkém milování, Goethe... V plné síle svého žití položil svou apollinskou hlavu za podnožku těchto nožek kdysi. Starší byla jeho, byla matkou sedmi dětí Frau Hofmarschallin a přec vzala duši mu i tělo... Goethe... K spinetu sed kdosi nyní, zahrál menuett. A paní domu naklonila maně starou hlavu, tesknost rozlila se srdcem jejím: V županu as chodí po pokoji, ruce zvykle v zádech založeny, diktuje cos hlupci Eckermannu. Za chvíli pak půjde do zahrady, bude pozorovat lístky rostlin, zaslzí snad také příležitě, že to slunce nádherně dnes svítí. Je tak citliv... opustil klidně, jež jsem sluníčkem muříkal mi tak věrně byla... Tupou Christianu našel v lese... Šel jsem si lesem jen tak sem tam –“ ano, šel, ji, tuponosou, našel, , jíž plála líc jak pijákovi muž, čím větší duchem, tím víc vždycky sklon k sprostotě a simplicitě... A teď vzpomínky na chvíle štěstí bolí jenom... Všecko bolí... bolí... Spinet dozněl. Vytrhla se ze snu, rozsvítila matná světla v očích pro svou společnost... Dvě žabky z kouta zvědavě ji mustrují chvíli, na to koukly sobě mžikem v oči, zasmály se šťastným bujným smíchem, jak jej údělem ona mladost, jež nic neví, jenom to, že její přítomnost a budoucnost jsou plně, zasmály se šťastným hlučným smíchem, špitajíce: Liebe Lotte... hi hi... tahle ruina a liebe Lotte... a ten starý pedantický Goethe, pěkní milenci to... hihi... haha...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

dědeček, babička, vnouček, babiččin, povídat, stařenka, vnučka, staroušek, dědoušek, vnouče

100. báseň z celkových 211

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. DĚDOUŠKOVY POHÁDKY. (Jan Evangelista Nečas)
  2. Z ULICE. (Antonín Klášterský)
  3. KABARET. (Josef Lukavský)
  4. Žáby o krále prosýcý. (Antonín Jaroslav Puchmajer)
  5. VIII. Je prostřed podzimku: chlad, (Adolf Heyduk)
  6. HOVORY VÉCÍ (Antonín Sova)
  7. KOUZELNÍKŮV SYN. (František Serafínský Procházka)
  8. Starec. (Josef Wenzig)
  9. Pokáraný pych. (Vojtěch Lešetický)
  10. KRAJINA V ZÁŘÍ. (Petr Fingal)