Jak nevíte to? Vy jste neslyšeli
o historce, jež Dvůr zajala celý?
A v Paříži jste? Ale, ale, ale –
vždyť v jasných lících Majestátu krále
se úsměv zjevil, když pan Choiseul
ten příběh vyprávěti štěstí měl.
Nuž abbé Regnault – ten, o němž se říká,
že chystána proň hodnost kanovníka,
neb přízniv Její Majestát jest jemu,
ten uzdu pustil ondy vtipu svému
a o markyzi Rivarolu – víte,
toť mladý muž, jenž vede pero hbité
i kord a stár je dvaadvacet roků,
ženami, štěstím hýčkán v každém kroku –
tož o něm abbé velmi ostrý vtip
pronesl v stínu tuilerijských lip.
A markyz – jak už je ten světa běh –
v hodině doslechl se řečí těch.
Den na to setkali se. Do paláce
šel abbé Regnault, usmíval se sladce,
když Rivarola uzřel. Odměřeně
sňal markyz klobouk hodnost kněze ceně
a přistoup k němu, v oči jemu zřel
a zdvořile mu takto pověděl:
„Kdybyste mužem byl, pak k promenadě
bych dovolil si zvát vás po zahradě
a u zdi, kde se podvečerní chvíli
míč hrává, tam bychom se zastavili –
Kdybyste ženou byl, vmet bych vám v líci,
že děvka nectná jste a klepající –
Však knězem jste – jak potrestat vás jen?
Já najdu způsob. Pane, dobrý den!“
A markyz zavřel se a nevycházel
a pracoval. Verš k verši hbitě sázel,
tak v týdnu báseň napsal, vtipné dílo,
každičké slovo štíhlou jehlou bylo
a mnohoslibný titul už jí dal:
ji „Láska salátu a tykve“ zval.
Abbému potom vzkázal po příteli,
že to a to psal a že abbé, chce-li
prost posměchu být, různých pikantností,
ať odprosí jej v tváři společnosti
a sic co nejdřív. Abbé řekl, že
se pokořiti takto nemůže.
I vyšla báseň. Týden nemluvilo
se o jiném. A smíchu z toho bylo
a abbé bránil se tak po den celý
jak člověk, na nějž vysypou se včely. –
Na dvacet tisíc té své obrany
tisk markyz – v týdnu byly prodány.
Abbému na to vzkázal po příteli,
že druhou psát chce a že abbé, chce-li
prost horších posměchů a vtipů býti,
veřejně pěkně musí odprositi,
to veršované jeho dílo nové
se „Abbé Regnault, salát, tykev“ zove –
tu milý abbé však již měkčí byl
a veřejně a pěkně odprosil. –
Smích z toho byl, jak prve už jsem pravil,
i Jeho Veličenstvo se tím bavil
a historka ta celou Paříž vzdmula.
A podivno: když věc ta uplynula,
vše změnilo se: když v té knížce čtete,
již markyz napsal, jiskry nenajdete,
jež zaplála by ještě v troudu šedém.
Ba věru, dnes už chápat nedovedem,
že číst se mohla. Tehdy vtipů roje
sršely přec z ní jako z ohňostroje
a dnes je šedivým a fádním čtením,
při druhé stránce takřka s rozhořčením
ji odhodíte... Onu knihu druhou
nenapsal markyz, neboť s božím sluhou
v přátelství dobrém od té chvíle žil,
kdy abbé veřejně jej odprosil.