Jak někdy v práci vážné rázem
svým dumám malíř výhost dá,
duch jeho s výše sletí na zem
a hravým snem se opřádá,
a štětec jeho kouzlí v letu
snad luzný sen, snad vzpomínku,
ve věnci drobných amoretů
půvabnou dívčí hlavinku,
tak na mne staré zvuky klesly
mých dávných veršů hravý rej,
a ruka v tónech jejich kreslí
na papír dívčí obličej –
a květen je, ten rámec lásky,
snů něhy, tužeb v rozkvětu
a odpovědí bez otázky
a smavých dívčích portretů.
Já neznám Vás... Znám muže za to,
jenž v letech zašlých, bouřlivých
dal znát mi srdce svého zlato
a druhem byl mi v dobách zlých
měl rád mě jako zřítelnici,
v mou slávu věřil v každý čas –
já neznám Vás – však mohu říci,
že znám přec dokonale Vás.
Pod kloboučkem ve svatém šeru
zřím tmavý vlas se jemně chvět,
ba, nejčernější havran věru
mu barvy může závidět,
žár jihu v smědém obličeji
zkvet’ v lících v štěstí červánky,
a oči srovnal nejraději
bych s žhavým zrakem cikánky,
a v bradě důlek roztomilý
a v důlku tom sta diblíků
mi praví, že smích každou chvíli
Vám zvoní, jásá ze rtíků,
ty rty jak orchidej jsou rudé,
řad bílých zoubků svíti z nich –
a doufám, že i v srdci bude
dvé těchto barev národních.
Vše máte ráda, jak to v právu
brát má ten věk Váš blaživý:
divadlo, šaty, koncert, kávu,
klobouky, tanec vířivý,
klep žertovný i sladké snění
za tklivých podvečerních chvil – –
ne, v paletě mé barev není,
bych pastelek ten dokončil!
Je květen... Země v lesku leží,
jak pršelo by zlato dnes...
do oken proudí vzduch mi svěží,
na stole voní první bez.
Ach, květen... květen může pouze
dát pro Vás rámec ozdobný –
však obraz zůstal vzdor mé touze
jen odlesk matný, chudobný...
Já neznám Vás. Znám muže za to,
jenž v dobách zašlých, bouřlivých
dál znát mi srdce svého zlato
a druhem byl mi v letech zlých –
ó znám Vás. Vidím, jak jste živa
v té hloubi očí zářících,
Váš zjev snad stokrát za den splývá
z rtů, jindy smutných, mlčících,
jste duší duše drahé jedné,
jste jeho každou myšlénkou,
jste jeho sněním v noci, ve dne,
jste žití jeho jitřenkou –
a takto jsem Vás dozajista
již tisíckráte jasně zřel,
však jsem jen bídný portretista,
jenž štětcem vládnout zapomněl...