... proč messer Luca – nevíte, co já vím –
tak rázem zhas jak ve průvanu světlo,
v let květu zrovna, v plné síle muže –
vy nevíte to. A co pravilo se,
že náhle se cos v hlavě jeho změtlo,
to pravda není. Ale bylo pravdou,
že začal plaše straniti se lidí,
že z domu za dne ani nevycházel
a šel-li večer, plížil se jak škůdce
či tajný lupič, kukli stáh až v oči
a takovými uličkami chodil,
kde bylo pusto. Já znám důvod toho
a povím, by byl konec planým řečem.
Vy víte, jak si signorie z Pisy,
té ghibellinské nepřátelské Pisy,
poslala v město naše k Orcagnovi,
by přišel vyzdobit jim uměním svým
v podloubí strop a stěny na hřbitově?
Nu, co je pravda, obec postarala
se o pokojný sen svých mrtvých krásně:
loď poslali až k břehům Palestyny
a dali přivést náklad svaté prsti,
jíž posypali celé svaté pole –
myšlenka dobrá, jež by neškodila
i tady, v naší drahé Florencii,
což podotýkám jen tak mimochodem.
Ten hřbitov v Pise stál je mnoho peněz
a ještě víc dát pyšné město chtělo,
by nezůstalo dílo bez koruny.
Co tedy s Orcagnou si vyjednali,
určitě nevím. Jedni řeknou tolik
a druzí tolik, jistoty však není,
jen tolik jisto, že se malíř ihned
nadobro přestěhoval v město Pisu.
Tam tedy v zasedání signorie
navrhl pánům předměty své práce,
tož Triumf smrti, Poslední soud světa,
což obojí byl velmi trefný nápad,
neb na hřbitovech tak už člověk bývá
nachýlen k přemítání sledních věcí,
a také jednohlasný souhlas pánů
ten návrh schválil. Vykládat vám nechci,
jak dílo rostlo, podotýkám jenom,
že malby zdařily se Orcagnovi
líp, než ty, jež zde proved ve Florenci –
to víte snad, že vlhko zničilo mu
plod práce jeho na zdech kaple Ricca
ve San Novelle? Nedávno jsem byl tam
a z freska zbývá už jen trochu barev –
nu, taký malíř musí stále zkoumat
a z nehod svých se musí stále učit
jak každý svědomitý řemeslník...
Ten Triumf smrti nebudu vám líčit,
ač věru stál by za to taký obraz
pro rozvržení látky, množství figur,
i lepost barev, pro hlubokost dojmů,
vy oceníte, třeba neslyšeli,
když i jen letmo naznačím vám obsah
druhého díla, Posledního soudu.
Je vznešený jak Božská komedie
našeho Danta. V středu sedí Kristus
s Marií Matkou v slávě svatozáří.
A Spasitel zří přísně k levé straně,
kde hříšníci se kupí odsouzení,
zoufalství kroutí v křečích těla jejich,
už očima jen smilování ždají,
neb nohama se brání proti čertům,
již za nohy a roucha stahují je
v plameny rudé, které z dola, z pekla,
jazyky chtivými je olizují.
A Spasitel má obnaženou ránu
v svém levém boku, jak by jim chtěl říci:
též ta vás nespasila, zatracenci!
A Maria, ta panna milostivá
odvrací tvář svou, ne však z pohrdání,
leč že jí líto duší odsouzených
a že zná, jak tu málo zmohou prosby,
když věčná spravedlnost začne trestat.
Kol soudícího Krista poletují
andělé s křížem, korunou a hřeby
a nad těmito vznášejí se jiní
a polnicemi zovou mrtvé z hrobů –
den hrůzy, před níž hříšné duše naše
v čas zachraň milost Tvoje, Máti Krista!
A messer Luca – nechť i jemu ráčí
Pán dát svou milost, duši jeho přijme
do slávy svoji v místa vyvolenců –
vy víte, že byl messer Luca přesný
a v půjčkách vždycky nejvýš opatrný.
Když půjčil, rád v čas dostal svoje domů
i s úroky, jak bylo umluveno.
Tak před lety i Orcagnovi půjčil,
jenž chuti měl víc k životu než k práci,
a vlastně práce nebylo, bylť neznám
a mocní naši, kláštery a páni,
tak nespěchali tenkrát zakázkami,
jak dnes se děje. Půjčil messer Luca
a proto, že rost v přízni od chlapectví
s malířem tímto, a že úpis dostal,
kde úrok stanoven byl větší nežli jinde.
Že Orcagna těch peněz dlouho neměl,
že tučné dny mu velmi záhy ušly
a na hubené nezbylo z nich pranic,
dá mysliti se. Lehkovážná čeleď
jsou malíři. Jim skutečnost je malbou
a malba pro ně živou skutečností.
A proto lehce zmetnou obsah obou
i potřeby i jejich požadavky.
Čas vypršel a Orcagna dát nemoh
a nejen nemoh, ještě mínil nad to,
by messer Luca ještě půjčkou další
jej založil a pověděl to lehce,
jak o hrst oliv by mu vlastně říkal.
A messer Luca ovšem odmít žádost
a lhůtu tří dní dal mu k zaplacení.
Však nezaplatil malíř lehkovážný.
I nelenil náš messer, šel a vstoupil
na cestu soudu, neb byl, jak jsem řekl,
člověkem přesným, úzkostlivě přesným.
I zavřen Orcagna byl podle práva.
Snad pro své štěstí – neb by býval musil
zemříti hladem, dál jsa na svobodě.
Když chtěli dát mu malovat ty fresky
u Santa Novella – tu malbu, víte,
již vlhko zničilo – tu musili jej
vyplatit ze šatlavy. Tehdy malíř
pohrozil v smíchu přítelíčku svému,
že bude na něj dobře pamatovat,
a že mu dloužek ještě jednou splatí.
A když byl onen Poslední soud hotov
tam na pisanském onom svatém poli,
tu stalo se, že navrátil se Loti
– jenž v Pise meškal, čekaje své lodi
od břehů levantských – ten navrátil se
a potká messer Lucu. Byl jsem při tom.
I povídá mu, kterak že mu splatil
ďábelský malíř dluh svůj ještě jednou.
Tam dole v levo mezi odsouzenci
dlí messer Luca, čerti dva jej táhnou
v pekelný oheň. Vzpírá se jim messer,
však čerti smějí se a vidno z toho,
že neubrání se jim. Vypodobněn
je tváří, barvou, postavou i vousem,
že kdo ho jednou spatřil, hned jej pozná.
I sebe vyobrazil vtipný malíř
v postavě světce, který krokem rychlým
pospíchá v pravo mezi vyvolené
a messer Lucu, který po něm vztáhl
prosebně ruku, holí odstrkuje
a tváří nevrlou mu zdá se pravit,
by marně chůzi jeho nezdržoval.
Poslouchá messer, zbledne jako stěna
a beze slova odběhne nám s očí.
A od té doby plachý byl a prchal
před lidskou tváří, jakby domníval se,
že každý člověk byl už také v Pise,
že každý člověk Poslední soud viděl,
že každý zná už jeho zatracení.
A když se rozneslo pak naším městem,
že Orcagna byl pozván Florencií,
by na zdech Santa Croce vyhotovil
ty fresky na vlas, jak má hřbitov Pisy,
a Orcagna to nabídnutí přijal –
tu utrpení messer Lucy došlo
poledne svého. Nešel vůbec z domu
a v den, kdy Orcagna se vrátil z Pisy,
náš messer vydech utrápenou duši.
Smrt byla mu jen cestou z utrpení.
Toť tedy pravdou. Znám to, byl jsem při tom.
Vše ostatní je domněnkou a bajkou.
Tak se to stalo. Takto žil a zemřel.
A duši jeho Bůh ať vezme k sobě
a zmaří úklad toho utrhače.