ERB.
Francesco Rinuccini z Florencie
vzkaz vyřizuje jasné signorie
Johanně, paní zářící a vnadné,
jež trůnem Anjou v Neapoli vládne.
Poselství vyřizuje zdobnou řečí,
jež o cti obce, duchu vlastním svědčí
a královně zří v oči ostře zpříma,
jak by chtěl vniknout v duši zraky svýma.
A hlavou jde mu: Toť ta tedy žena
hladová věčně, nikdy nasycena,
jež v touze žhavé krev i život pije,
jak mluví o tom celá Italie...
A pod kastelem zde toť ono moře,
kam zapadají v každé ranní zoře
po noci divoké a prohýřené
mrtvoly vyssáté a zkrvácené...
51
Vzkaz dopověděl se ctí neskonalou,
dvůr celý nadšen neskrblí mu chválou –
a Rinuccini způsobně se klaní:
– Teď ještě slůvko pro tebe jen, paní! –
Pokývla rukou, dvůr se odstraňuje.
A Rinuccini blíže přistupuje,
zrak zahořel mu vášnivě a žhavě
a šeptá hlavu kloně k její hlavě.
Johanna v smíchu sešpuluje rtíky:
– Toť též instrukce vaší republiky? –
Jde k dveřím, přes rameno k pánu zírá
a ložnici svou zlehka otevírá.
– – – – – – – – – – – – – – – –
A potom navrátil se Rinuccini
zdráv, spokojen a pyšen do otčiny,
a město chválu dalo mu a k tomu
lucernu pocty nad vjezd jeho domu.
A spokojena Johanna též byla:
v milosti zvláštní poslu dovolila,
by rudý límec z erbu anjouského
směl v stříbrném nést poli znaku svého.
52