Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu
rozžehly slavně stříbrná svá světla!
Noc poslední to, kdy je pozdravujem
z milanské půdy... Myslíš, Francesko můj,
až zítra hledneme k nim z jiných krajů
a potom z Francie je vidět budem,
že pozměněno bude světlo jejich
či postavení jejich bude jiné?
Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha
v malinkém koutku, možno domovem-li
mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli,
že Florenčanem nejsem zapáleným,
že nechci cítit bídu Italie,
ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou
na hrdlo její... Lidé pošetilí!
Co platna jest jim sláva Florencie
i volnost země italské, když v nitru
otročí každé hlouposti a bludu
své vlastní duše?... Zajásal bych blahem,
vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu
a nazvat i je domovinou svojí!
– – Tak zítra zmizí Milan s očí našich
a všecko s ním: let žití valná řada,
radosti, muka, práce započaté,
nic dokonáno a co dokonáno,
živořit bude pomíjivou troskou...
Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys
tak vyhrk na mě. Pravda, stačí jiným,
malířům, lidožroutům podat hrůzu
trápení lidských... muka mučenníků...
smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek...
A stačí také hovět náboženství,
jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku
bohatých forem, krásy, jež se líbí
jak zelinářce tak i obchodníku,
a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu,
by potom v chrámě visíc poslouchala
žvastavé prosby prostoduchých lidí –
můj Melzi, chraň se takového kšeftu!
Já sobě sám byl jediným vždy soudcem,
já viděl chyby, kterých nezřel nikdo,
a vím též, že jsem dal cos do svých prací,
co ničí oko nikdy nepostihne.
Však také hotov býval jsem v té chvíli,
kdy v duši hotovo mé dílo bylo
a já je viděl – lhostejno mi potom,
zda na plátně je nebo na zdi stěny
a lhostejno mi, že co lidem podám,
jsou trosky nebo náčrtky a plány.
Já zrodil je, žil s nimi, já je viděl,
jak mně dozrály – mně to dostačilo.
Strom, kámen, člověk, květina i motýl –
je každý světem o sobě a v sobě
a každý pro sebe má zákon zvláštní,
jímž řídí žití svoje; veškerenstvu,
ať tvor to, myšlenka či lidské tělo,
umění, věda – vládne zákon jeden,
toť života a smrti: vzejde símě
a vzroste pod slunečným teplým světlem,
květ vydá, dobu prožije své lásky,
by plodem jejím druh svůj zachovalo
a potom hyne; běda člověkovi,
když zneuznaje zákonnou tu nutnost,
obtíží cizím břemenem svá křídla
a ducha svého v otrockou dá službu!
Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi
schopností tolik dostal od Osudu,
že největším být moh z těch velkých všechněch,
jež země nesla – ale náboženství
jakoby přerazilo páteř jeho
a sestřihalo křídla duše jeho:
po zemi plazí se, má černo v nitru
a k nebes klenbě vzletnout nedovede!
Do jeho domu nikdy nejde radost,
a žádná práce jeho nesměje se,
a poví-li cos obrazem či dlátem,
ty výroky se truchle zemí plazí
jak hrozná nemotorná mořská želva.
Tak náboženství. Žena s druhé strany
na duši tvoji číhá mít ji chtějíc
otrokem odevzdaným rozmarů svých.
Ach, Mona Lisa... Roky tři jsem válčil
s tím hadím hledem přimhouřených očí,
až jal jsem jej a uvěznil svou barvou – –
Chraň svobody své duše – v tom je všecko
a jinak rozdat můžeš vše, což tvého,
skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní.
A dávej rád, vždyť příjemno to duši
a všecko dej, však nikdy duši samu.
A na vše, co tu kolem, ať to lidé,
či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen,
má člověk patřit s úsměvem a láskou,
neb vždy a všude všecko mluví k němu
bratrským slovem o společné sudbě.
A ve všem objeví se jistá krása,
líc šeredná ji má, tvor nejhnusnější,
a vždy cos příbuzného si v nich najdeš.
A bez obavy dívej se vždy v nebe,
neb usmívá se nad radostmi žítí
jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou
být stanem jejich; nehledej v tom modru
strašného boha, jenž by pozor dával
na slabůstky tvé lidské – nenajdeš ho;
žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen
a beze hrůzy můžeš myslit na smrt,
jež důsledkem je nutným toho žití...
– – Jak žíti však, když svatá inkvisice
po bohaprázdných výrocích tvých slídí
a čeká jen, by polapit tě mohla?
Dej masku duši – maska stačí světu
a lhostejno mu, co v svém nitru neseš.
Tvých časů hloupost přísně daň si žádá,
tož zaplať mu ji – vždyť by hrubá ruka
pohasit mohla světlo žití tvého
a k tomu přivoliti, nemáš práva,
sám sebou dost je život náš už krátký!
A dokud žiješ, omezit se nedej
v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém;
co kolem tebe, vše je nekonečnost
v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá.
Čas, který žiješ, věčnosti je částkou,
tu prožíváš – snad krátce, však ji žiješ.
Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží
své draky hoši ve hrách o podzimi,
by z nejvyšších je končin náhle stáhli –
pusť bez pouta je, však se zase vrátí,
vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem,
kde odpočinou po každičkém letu
kam přijdou – tvůj-li dožit úkol – umřít...
Tak já, můj Melzi, beze stesku chystám
se k letu do Francie – k metě? k žití?
Já nevím. Jako stříbrolesklý oblak,
jenž pluje, všude domovem a nikde,
jen místo změním, bych žil dále po svém.
Voj Vozu Velkého se obrátila –
je po půlnoci. V těchto zimních nocích
se hvězdy zvláště zabarveně jiskří...
Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta.
Spi blaze, Francesko, můj mladý druhu!