Jak příchod slunce jiný, tak já vítám
tvé milosrdné stíny, černá noci!
Vrak léty rozbitého těla stane
v zálivu klidném, a duch vychází si
na ostrov jakýs, kde dny minulosti
s příběhy svými zachovány leží,
kde ovoce všech přání možno požít,
jimž jinak nedá nikdy dozrát život...
Sen z noci minulé mi ležel v duši
dnes celý den (a proto v nečinnosti
jsem seděl na lešení na kupoli
a k oknům kaple sixtinské se díval),
neb zdálo se mi, že tam na znak leže
strop maluji (jak před třicíti roky),
v líc barva stříká mi a hřbet mě bolí
a těžkou hlavou sotva pohnout mohu –
tu slyším (jako tenkrát), vržou schody
a ťuká hůlka – aha, svatý otec –
a byl to. Julius, jenž tolik roků
snem věčným dřímá. Jde a pokašlává,
nahrben lety, dívá se a dívá
a nedočkavě škube bílou bradu –
já vím, že něco špičatého řekne
a strojím se hned špičku jemu vrátit –
a skutečně on: – Kdy už budeš hotov? –
– Až budu moci! – odseknu já na ráz.
A svatý otec zrud, zdvih hůl a málem
byl by už šlehl – já však skočím s kozy
a postavím se (div jsem nevzlyk studem)
naproti němu: – Takhle svatost tvoje
bít může hůlkou svoje kardinaly,
já však jí odrostl už hezky dávno
a do Florence najdu ještě cestu! –
On stojí, vidím, uhodil by nyní
s tím větší chutí, ale lepší stránka
povahy jeho ozve se, hůl klesne
a svatý otec směje se: – Tvé štěstí,
že hlava tvá je tvrdší nežli moje.
Ty taškáři, víš, že bych zase honil
kurýra za kurýrem k milosti tvé
a naposled sám, stařec, vypravil se
do Florencie pro tvé odpuštění.
Nu, maluj dále, milost páně s tebou! –
A třesoucí se ruka jeho žehná
mě i mou práci – – – v tom jsem náhle procit.
Ach, svatý otče, Julie můj velký,
já zlými sonety kdys ulevoval
jsem zlosti svojí, já jsem litovával,
že Dante můj se nedožil dnů tvojich,
by uhostil tě v mukách svého Pekla –
teď vím, že nutno projít dlouhou cestu
a jiným pánům sloužit hořkou službou,
bych v konci žití doved cenit tebe!
A ocením tě – ale co to platno?
Mně nedopřáno ani posloužit ti
poslední službou, náhrobek ti zrobit,
jenž měl být stejně slávou tvou i mojí!
Však když jsem zlost měl, měl jsem k ní i důvod.
Tys viděl skizzu, uznale ji schválil,
já odjel do Carrary koupit mramor
a zatím Bramante, ta zmije podlá,
jež znala jenom svého Raffaela,
ti syčela v sluch, že si nemá strojit
náhrobek člověk, jenž chce ještě žíti.
Tak odkládals, jak měl bys žíti věky,
a zemřel jsi a z náhrobku mně vzrostla
pro celý život trapná tragedie.
Já smýkán hlupci byl a žral se zlostí,
oh, svatý otče, první čtyři akty
já prožil na dno – pátý, zlomek všeho,
je přilepen u Petra di Vincoli
na tmavou stěnu, a tvým hrobem není.
Zbyl Mojžíš, vůdce lidu, sluha boží,
jenž zodpověden za svůj národ nebi,
s bolestným hněvem na hřích jeho patří –
kdo tuší však jen, co to krve stálo
a z jakých trýzní hněv ten vyrůst musil?
A není vlastně tragedií všecko,
co duši mojí bylo kdysi draho?
Ten svatý prior z kláštera San Marco,
Savonarola, shořel na hranici,
on, prorok Kristův, z jehož rtů šel oheň
a jehož duše byla studnou víry,
ten upálen by takým Alexandrem!
A kdyby člověk věřil, že lze stihnout
rozumem prostým prozřetelnost boží,
pak musil odhodit by víru v Boha,
že bytostí je nejvýš spravedlivou...
Mou rodnou Florencii střísnil krví
vrah medicejský. Španělé a Němci
rdousili volnost naši. Ó můj Dante,
já stejně s tebou mohu vyznati se,
že volnost její životem jsem hájil
a na zdech jejích trval do posledka –
a všecko marně... Onehdy mi vzkázal
Cosimo – vévoda, jak zve se nyní –
bych zase navrátil se v rodné město,
že s poctou přivítá mě, jež mi sluší.
Cellini, dareba, to vyřizoval.
Co našel bych teď vlastně ve Florenci?
A tak jsem ptal se Benvenuta pouze:
– A vy, vy jste tam nyní spokojeni? –
Slovíčka, taškář, nedal odpovědi,
jen usmíval se. V tom snad štěstí lidské
a klidný život, oblíbenost v světě:
být spokojen, ať věci utváří se
tak nebo onak, a když nespokojen,
tož pěkně v nitru, na venek mít úsměv
a jíti s množstvím; jen ne hlavu svoji
a v hlavě té ne myšlenky mít svoje
a netoužit jít cestou nešlapanou...
Že Vittoria Colonna je mrtva,
lze děkovati jenom lásce boží.
Já políbil tu svadlou ruku tenkrát
a v dílnu dopotácel se a plakal,
vždyť nejlepšího přítele jsem pozbyl,
jenž krasší ovoce mých dnů bral se mnou
a květy dnů svých dávaje mé duši,
jí smysl žití v hodinách zlých dával.
A potom slyším, jakým vlastně štěstím
smrt byla pro ni: Svatá inkvisice
před soud svůj pohnat ji si usmyslila
pro nevěru a rouhání se Bohu,
ji, duši nejčistší a nejzbožnější!
Mně hořkým cukrem sladí osud žití...
A čím mě ještě překvapiti hodlá?
Raffael s Bramantem, svým čistým strýcem,
mi otrávili celou řadu roků,
těch roků, když jsem cítil, že má síla
mi takřka duši láme. Vybila se
v neplodné zlosti, máloplodném hněvu
a v dílech, která ukázkou jsou jenom,
co býti mohlo... Uvažuji chladně:
ten Raffael, jenž nemá jedné barvy
a jedné figury, již moh by nazvat
vlastnictvím duše své a ruky svojí.
Buď vzal je někde nebo dal je zrobit
svých žáků rukou. Hladký byl jak úhoř
a usmívat se doved jako panna,
jež panenství se dávno zbyla –
a to se líbilo. To tlustý Leo
rád viděl, a když papež hlavou kývne,
Te deum arci pějí kardinali.
I Sibylly mé odkoukl a převzal,
a hloupost lidská kývala mu hlavou
a mínila, že takhle je měl provést
Buonarrotti. Jak Řím tonul v slzách,
když zženštilý ten frejíř, který dával
Madonnám podobu svých běhen,
svou prostopášnost životem svým splatil!...
Můj věčný Bože, já tak pozoroval
svět, lidi, papeže i kardinaly,
a viděl, jak se víc a více hřeší
na svatou prolitou krev syna tvého –
a když jsem Poslední soud malovat měl,
já chtěl to říci. Ukázal jsem hrůzu
i tresty vin i místa zatracení,
jak mně je ukázal můj světlý Dante,
a Savonarola, již spatřili je
očima duše. Pověděl jsem štětcem,
že na soudě tom není odpuštění.
Můj Kristus tak je hněviv a pln zlosti,
že sama matka jeho zděšena je
a s bázní vyhýbá se zrakům jeho –
a teď? Hle, ondy vyprávěl mi kdosi,
proč papež Pavel ostýchal se jíti
v sixtinskou kapli. Prý ho urážela
ta nahá těla na Posledním soudu!
Já vím, to lupič Aretino spletl,
jenž na světě dá pokoj pouze Bohu,
neb ví, že z něho groše nevynutí
ni hrozbou svou, ni pustým pochlebnictvím.
Já kresby neposlal mu, proto našel
na Posledním mém soudu nahá těla,
nevěru pustou, rouhání se Bohu.
Najednou dá mi vzkázat svatý otec,
ten Caraffa, jenž tak rozumí malbě
jak já as ševcovině, že je nutno,
buď stlouci Poslední soud se stěn kaple,
neb valně upraviti. Vzkázal jsem mu,
že maličkost to, že mu vroucně přeji,
by doved změnit svět a lidi; malby
že lehounce lze změnit. Změnil
a zlepšil prý už. Volterru tam poslal,
jenž z lásky křesťanské prý přikryl nahé,
dal dobrou sukni svaté Kateřině,
a hlavu světce Blažeje, jenž před tím
na tělo svaté Kateřiny zíral,
otočil k nebi... Nevkročím v tu kapli,
co živ už budu. Však on, svatý otec,
rád by se mne už také nějak zbavil,
jen kdyby kupole nad svatým Petrem
hotova byla... Bolestí je život,
jíž nikdo nerozumí. Vykřiknu-li
svým způsobem, ten výkřik je vždy zlomen,
a nikdo neposlouchá... Stál jsem kdysi
na Aventinu, když tam vykopali
z hlubiny země mramorovou sochu.
To Afrodita byla. Slunná krása
a radost života z těch tvarů dýše
po bůh ví kolika už dlouhých věcích.
Já byl jak opit těmi liniemi
a nesmrtelnou formou oněch svalů,
a toužil jsem a chtěl jsem napodobit –
však marně. Prokletí, jež nad vším žitím
Bůh v ráji vyřkl, leží na mé duši.
V bolesti rodí, a co z ní se zrodí,
hřích dědičný a bolest v čele nese.
Neb hříchem život jest a úděl žití
jsou muka stálá. Branou z této bídy
je pouze smrt – však té se člověk děsí
jen proto, že je v stálé nejistotě
stran soudu přísnosti a výše trestu.
Tak bídou žít je, bídou jest i umřít.
Však ten, jenž stvořil onu Afroditu
neznámý pohan, jistě viděl slunce
dnů svojich cestou, v duši zář měl jeho
a ti, kdož zřeli na taková díla,
dojista šťastněji svůj život žili
než my, jimž z duší se jen bolest rodí...
Za Vatikanem zhasíná i purpur,
v němž uložilo umdlené se slunce.
V něj smutně ční mé lešení, zkad roste
mé dílo poslední. Bude kupole ta
zas výkřikem, jejž někdo náhle zlomí,
jak bylo dosud při všech pracích mojich?...
Chtěl bych, by Julius zas v sny mé přišel,
jak v prošlé noci... Nebo chtěl bych cítit
to slunce, které svítívalo tenkrát,
když Afroditu onu pohan tesal...
Alespoň ve snu takovou mít chvilku
v zmučené duši... A ty, věčný Bože,
jenž víš, jak těžkým břemenem můj život,
rač náhradu dát duši mé, až projde
tou brankou obávanou, jež se zove
života koncem...