Ta chvilka jedna bude drahou mi:
Vod ocelových temné zrcadlo
měnilo barvy v světlech večerních,
vysoko nad ním bílé vlašťovky
se nesly k dalekému obzoru,
i nebe bylo jaksi zdviženo
a obloukem se pjalo šířeji
než obyčejně, i vzduch čistší byl,
že prsa jaksi volněj dýchala –
taková jedna chvilka v přírodě,
že v životě se nedá zapomnít...
I napadla mi krátkost života,
nicotnost jeho, smrti majestát,
i věčné nic – a vše to najednou
v jediném pevném jasném pocitu
já usvědomil sobě; bez stesku
a bez hořkosti, smutku, výčitek
já přijal to. Před tváří oblohy
a šírým mořem, dálným prostorem
a mrazným světlem bílých věčných hvězd
jakby se duše moje dívala
přes rameno v klín starci Osudu,
jenž na kolenou knihu žití má
a listy její tiše obrací:
tam miliony nezvratitelných
se písmen míhá, malé mravence
by byla tehdy bratry nazvala
má duše klidně, stránka za stránkou
se obracela odměřeně v tmu...
Ta krátkost soucitem mě dojala
– ne k mému žití – ale k žití všech,
jenž jsou tu se mnou. Bylo jasno mi.
A viděl obsah pozemských jsem dnů,
všech těch, jenž v životě mi křivdili
a jimž jsem za to jedem zaplatil.
Zárodky činů, plány, směry cest –
a přece byli vším tím nevinni...
neb v šíji tkví jim Fátum železné
a zodpovědni býti nemohou
za poděděné duše choroby,
za mozky, které tím jen patří jim,
že v lebkách svých je nosí... Cítil jsem,
že mají lásku k drobným dětem svým,
své ženě, matce, hnízdu rodnému;
je nemoc trápí, bída; těší se
z teplého slunce; verši zpíjí se
dle vkusu svého – vše nám společno
v té krátké mžiklé žití vteřině...
A před tváří té věčné oblohy,
věčného moře, věčných prostorů
pod mrazným světlem bílých věčných hvězd
v nich jedině jsem cítil nejbližší,
jichž los je na vlas stejný jako můj –
já přes moře k nim spínal ruce své,
jim odpouštěl, jich odpuštění ždal...