Jdem bílou silnicí a slunce pálí milo.
Z nás každý vleče si svých pětatřicet kilo,
jsme málo přes dvacet, jsme hoši císařovi,
jsme šestým praporem, jenž všude chválu loví,
ať je to u děvčat, ať je to při parádě,
ať při cvičení to. Teď semknuti jdem v řadě,
myslivci, myslivci, my hoši malovaní.
A hoši zpívají, pot na každé je skráni,
prach šedý zdvihá se pod ráz dva, ráz dva tepem,
leč co to všecko nám! Jdem v pořádku svém lepém,
náš šedý velitel na koni chvilkou stane
a přehlíží si nás, zrak každému z nás vzplane,
my víme, rád nás má, my čteme mu to z tváře,
byl ondy ve Vídni a byl i u císaře
vzdát dík za jakýs řád a císař za hovoru
se zmínil pochvalně i o nás, o praporu,
že z referátu ví, že v střelbě vynikáme,
že vše je v pořádku, ať dál tak vytrváme –
to všecko doslovně nám starý opakoval
a slovem dojemným za sebe poděkoval.
Náš císař! Byl to kdos, tak cosi nadzemského,
náš smysl života, my neznali jsme jeho,
my cítili jsme jen, že naše mladé žití,
když on nám poručí, chcem za něj položiti
zde v naší otčině, či někde v cizí dáli,
jak bývalo tak vždy. Vždyť nás tak vychovali.
A hoši zpívali. Jak u strahovské brány
už časně po ránu dvě smutné stojí panny,
jak ze skal vyletla si holubička bílá
a na myslivce jak už zapomněla milá –
a šlo se lehounce, neb hoši zpívají-li,
vždy z melodií těch si nabírají síly.
Já jako desátník šel ve čtyřstupu s prava
a vedle kadet náš, ta krásná jeho hlava
by měla malířem být tady malována,
pleť jako panna měl, a oči jako z rána
když dítě procitne a modrostí jich svěží
se kolem podívá, v nich pohádečka leží
o ráji ztraceném; měl knírek lehký, rusý,
jak břízka štíhlý byl: kdo vidí jej, ten musí
jej rád mít, pravda je, že naši hoši všici
jej zbožňovali jak svých očí zřítelnici.
Byl velitelem mým, nu ovšem: naší čety,
a přítelem mi byl, snad dvěma třema lety
mě v žití předběhl, my vzorně dělili se
o skrovný obsah kas k večerní naší míse,
o svoje myšlenky, o soudy lidí, světa,
o plány, naděje, jak naše mladá leta
je deně vylíhla a běžet nechávala
a nové líhla zas. Pak duše má se stala
jednoho večera i jeho zpovědníkem,
když srdce vzplálo mu. Co tímto okamžikem
se z něho stalo jen! To kasy dovolily,
na panské večeři my v restauraci byli,
ku stolu přised k nám můj jeden dobrý známý
a v jeho průvodu dvě sličné byly dámy,
choť se svou sestřičkou. Ta Oldra, bože milý,
že nezardousil jsem ji v osudné té chvíli!
Ta Oldra! Tvor, jenž jen se směje a zas směje
snad všemu na světě! Hle, sklepník s pivem spěje
a jí to k smíchu je. Bas něčí chraptí v tichu
a Oldra vybuchne. I moucha je jí k smíchu,
jež padne v sklenici. A čertíků sta v zraku
jen čeká na chvíli, by rovno dravci draku
ven mohlo vyletět a vsát se někam v krátce
a smát se, smát se a zas na novo jen smát se!
Tak trochu cikánka, tak trochu lvice mladá,
a žena hladovec, až bude míti ráda...
Můj kadet seděl tam, jak zařezaný němý,
jen v oči zíral jí (ach, musím říci zemi
i jeho národnost zde označiti blíže:
byl Hanačisko on a přímo z Kroměříže),
a já jsem rozpoznal za chvíli Oldře v zraku,
že na něj dívá se, jak chřestýš zírá k ptáku,
jejž ukořistiti chce – a ovšem není divu,
když přišel epilog pak při posledním pivu,
že tuhle zábavu mít chtěla častokráte.
Zda přijde k svačině na Petřín kolem páté
a třeba zítra už – a na mě oči kleté
se v smíchu obrátí: Vy asi nemůžete? –
nu, ovšem nemohu a šel bych asi stěží,
když v také otázce hned odpověď už leží. –
Jdem domů, kadet můj se cestou rozhovořil,
ba v zbytku noci té mě neustále mořil
plány a výklady, jak co jí zítra řekne,
jaký to vzácný zjev a jak má ručky pěkné,
ty oči a ten smích! A taky vyznal se mi,
že v celém životě se znal jen s tvory těmi,
jež možno koupit si. Teď tohle slunce náhle
své světlo sršící na srdce jeho spráhlé
zde slavně rozlilo – a tak dál a tak dále.
Den nato k večeru se vrátil. Dítě malé
tak po výprasku je. Byl smutný, zaražený –
jak častován byl as od ďábelské té ženy?
Já musil referát, jsa žízniv podrobností,
si z něho vypáčit, leč zvěděl jsem už dosti
po dvou třech větičkách. Tož u volného stolu
nad Prahou rozlehlou prý seděli tam spolu,
on ukázal jí Týn, hned do smíchu se dala,
i klenbu Karlova, a ona se jen smála,
pak její pozornost chtěl zavést k svěží Letné,
tím víc se smála mu – a teď jak když mu přetne
ten smích proud myšlenek, krev hnala se mu v líce
a co by řekl dál, už věru neznal více.
Tu ona začala – a řeč svou přerývala
zas smíchu výbuchy – jak byla holka malá
v svém drahém rodišti, to městě nad Jizerou,
co doma provedla, co s přítelkyní Věrou
ve škole tropily, jak slečna učitelka
jen ruce spínala, a když pak byla velká,
ji dali v Sacré Coeur zde dole pod Petřínem,
zas byla trápením i tady, v světě jiném,
jak zbožných družek svých, tak velebných těch matek,
dne téměř nebylo, by nebyl strašný zmatek
v ložnici, učebně a docela i v chrámě,
ty výtky, tresty ty, až kárající rámě
už zmdlelo docela – a ortel viditelný:
ji domů vrátily. Tvor nenapravitelný.
Dál? Ptám se. Tak to šlo, až začalo se šeřit,
a že jsem pitom byl, mi, tuším, budeš věřit.
A rád, já mám ji rád, já dovedl ji domů,
a prosil o schůzku – oh, jak se smála tomu!
Prý tedy zítra zas a na Petříně záhy,
prý musím ukázat ty další stavby Prahy
a něco vyprávět, vždyť byl jsem prý dnes němý –
oh, kdyby někdo byl, kdo celou naši zemi
by dával za ni mi a šarži generála –
vrtáku tomu by se duše má jen smála.
Na dvoře kasáren my při řeči té stáli,
tu vidím: vlašťovky dvě, jak se nesou z dáli
a náhle výšvihem, jak vykreslit by chtěly
obrysy amfory s dvou stran do výše spěly
a kresbu končíce tam graciesně kdesi
si daly zobáčky polibek v podnebesí.
Tys viděl? Viděl jsem. Tož někdy od vlašťovek
něčemu naučit se má a musí člověk.
Pak prosu života jsme dali do pořádku:
už cestou obvyklou pro nějakou tu zlatku
burš můj šel do města a nakladatel zase
hned pomoh zálohou jak vždycky v zlém tom čase.
Tak, hochu, na Petřín, tvář ukaž vojákovu,
nic nemluv o stavbách a ji už nepusť k slovu,
a smích jí nedovol a aspoň jednu pusu
ať dáš jí na konec! – Tak nový člověk z brusu
pln pevných posil mých a vlastních předsevzetí
se pustil z kasáren. Já viděl: takřka letí
ať anděl páně s ním, ať chudáka jej chrání
těch hodin několik před demonickou saní!
Nu, přišel zářící: Byl dřív tam nežli ona
a přišla za chvíli. „A byla celá vonná,
– já poznal levandul – a byla skoro smutná
prý domů musí jet, prý záležitost nutná,
já cítil na mně je teď rozesmát ji trochu,
já řek si po našem: tak teď se držme, hochu,
a začal povídat o Kroměříži naší,
o klucích ve škole, o žabce, jež mi dražší
tam byla nad všecko, jak jednou venku v lánu
já dal jí hubičku a hned pak silnou ránu,
neb styděl jsem se jí, o gymnasia trýzni,
ty trudy s latinou, jak potom mučen žízní
po stavu vojenském byl dán jsem do kadetky,
jak formovali nás, jak za pitomé tretky
nás tresty stihali – a věříš, den se sváží
už skoro k večeru a já byl stále v ráži –“
A dals jí pusu tu? „Ne já, mně ona, pane.
A takhle přišlo to. Že čas jít, řekla, vstane,
a jdeme cestičkou. Víš, je tam jeden modřín,
– já ukážu ti jej – tam černý zrak ten Oldřin
se na mě zadívá: Zda též mi ránu dáte
když – drahý hochu můj, nu, zde ji tedy máte –
kol krku chytla mě a hubičku mi dala,
jak růže červnová po lících náhle plála –
a pak jsme mlčeli a tak jsme k domu došli!
A ty můj hlupáčku, mi časem lístek pošli
– tak zatykala mi – já napíši ti taky,
a řekla adresu. Tak vidíš, boháč jaký
jsem nyní, hochu můj. Leč v tebe všecko skládám,
viď, že mi pomůžeš? A já tě z duše žádám,
bys mi ta psaníčka tak trochu komponoval,
mně, hochu, schází cvik, já dosud nemiloval
a neměl komu psát...“ Měl tolik něhy v zraku,
nu, tož jsem dělal mu Cyrana z Bergeracu
a pro Roxanu psal, což věrně opisoval.
A časem psala mu, on s vášní poceloval
snad každé slovíčko a bylo jich tak z mála
a bylo zřejmo v nich, že psala, aby psala,
o městských novinkách, o pracích v domácnosti,
kde byla návštěvou, k nim jací přišli hosti
a soucit jen to byl, když psala, není jiná
a nemá srdce to, jež v dálce nevzpomíná...
A za tři měsíce mu psala: z přinucení
že včera slavila své s kýmsi zasnoubení.
Můj kadet ubohý se rozplakal jak dítě
nad trestem bez viny. Pak začal rvát se lítě
s cynickým Osudem. Jej proklel, hrozil jemu
i jeho nástrahám, dal s bohem světu všemu
a klnul ženám všem. Jen válku přál si záhy,
jen v ní teď viděl už cíl životní své dráhy.
Teď vracím se zas tam, kde začal jsem. Jdem krokem.
Po prašné silnici se vine šedým tokem
ten šestý prapor náš. A hoši hlučně pějí,
do dálky slunečné se slova písně lejí:
Za rok za dvě leta bude z tebe žena,
a já budu nosit šavli u řemena –
Jen oči utíral. A pak se na mě ohled –
ach, bozi, jaký byl to umučený pohled!
Tak konec ještě teď. Ten bude veselejší,
nač trápit čtenáře v té žití bídě zdejší?
Vždyť Osud všecko zde tak prozřetelně řídí,
že líp by nedoved si dát to nikdo z lidí.
Čas plynul, život s ním tak všelijak mi míjel,
já zase jedenkrát do Prahy z Vídně přijel,
jdu hlučnou ulicí, a ejhle, vždyť to známá,
jen tloušťka mýlí mě – je Oldra, tato dáma?
Nu ovšem, Oldra to. A jako dávní známí
se hlučně vítáme. A hned už připadá mi,
že zmizel její smích, jen usmívá se trochu,
má jednu dcerušku, dvé zdravých milých hochů,
však sama churaví – a kde je vlastně žena,
jež by zde životem nebyla zasažena?
A tenkrát kadet ten, zda něco o něm nevím,
takové jezule, byl vždycky ve všem levým,
to dítě vousaté, nu jinak pěkná hračka,
a psaní doved psát – – teď počká na synáčka,
šel v knihkupectví zde, a těší prý ji věru,
že o mně slýchává, jak udatně se peru,
i někdy něco čte, však není kdy a není
pro práce domácí i zájmu pro to čtení,
hoch jde už, támhle ten, tak s bohem, na shledání,
jde ještě k doktoru, lék chce mít, nemá spaní.
Zde povídání mé už dochází svých hranic.
Já o svém kadetu nevěděl věru pranic.
Snad že v tom ukrutném světovém bojování
svůj život zanechal i to své milování.
Leč jednou po válce a u nás po převratu
mě kdosi zastaví – můj kadet. Ale v chvatu
byl bych ho nepoznal, je opálený, tlustý,
jak blahobytný sud a plnovous má hustý,
má v očích blaženost, má blahobytné šaty,
na rukou prsteny, na vestě řetěz zlatý –
tak co je, povídej! Hlas trochu zbasovatěl,
leč sypal štěstí zvěst: přímluvou mocných přátel
– když vale mohl dát té kasárenské trýzni
a mohl se oženit – stál ve knížecí přízni
a v službě správcovské pak rychle postupoval,
až stal se centrálním. A kníže reklamoval
jej z války světové. A groš svůj uložený
po válce změnil hned za statek zadlužený,
jej z všeho očistil, ať teď se co chce, stane,
on pevně stojí si na půdě požehnané.
Má osm kluků už, jsou jako buci zdraví
i žena zdráva je proud další jeho zprávy
čtenáři odpustím. Chci říci jen, že v žití
k té žití houpačce je nutno času míti
a trochu strpení. Pak mnohou tragedii
ten Osud promění zde v šťastnou komedii.