Ó dítě, jak se sladce směje
a bezstarostně rtů tvých květ,
a přece tolik beznaděje
ti chystá celý pustý svět.
Ó květe vonný, jemný, bílý,
tvá hlavička se v smíchu chýlí,
a ten tvůj úsměv je tak milý,
že nelze ani povědět.
Ty rovné jsi všech králů dětem
a krásy víc v svém líčku máš
a přece kleto celým světem
se opuštěno ubíráš.
Ty milujících plode svěží,
ty nocí, v kterých hvězdy sněží,
jsi výdechem, co něhy leží
v tvých úsměvech, co lásky máš!
A vidím boudoir teď malý,
jenž prosycený vůní jest,
koberce těžké vše kol halí,
na nichž zřím těžké růže kvést.
Jest uměle vyzdoben celý,
a okna kryje závoj stmělý,
by polibků jich neviděly
truchlivé sbory němých hvězd.
Sem lásku svoji ukrývali,
kdy její manžel, starý tak,
kterému za peníz ji dali,
v sen těžký zavřel mdlý svůj zrak.
Polibků skvrny jako růže
jí na ňadra ty rety muže
vždy tiskly, když ji vinul úže,
až zapomněli na vše pak.
Těch nocí všech, ó dítě lásky,
tys posvěcený bylo plod,
kdy manžel, čelo samé vrásky,
svůj chabý zrak v tvé líčko vbod’.
A viděl v tobě tahy cizí
a zachvěl se jako list břízy,
kdy poslední pták v dálce mizí
a uletá přes pláně vod...
Tam v ložnici své ženy šeré
tě od tvé matky oderval
ten stařec vzteklý, tisíceré
ti nadávky a kletby dal.
Máť v hořečce po tobě vztáhla
svou ruku, marně vedle sáhla –
kol prázdnota jen neobsáhlá:
ó noci, v nichž ji rdousil žal!
Ó třeštění a slzí moře
a muka s bídným mužem žít, –
ty, dítě, nevíš, co je hoře,
a kolébáš se v sen a klid.
Pak stará žena za plat malý
tě vychová, ty seznáš žaly
a bezejmenné v cizí dáli
kdes budeš krutou nouzí mřít.
Ó plode lásky, úsměv sladký
má květ rtů tvých a milou zář,
Ty sníš, že čelo drahé matky
se chýlí k tobě na polštář.
Když zřím tvých očí modré květy,
když slyším „máma“ lkát’ tvé rety,
vždy jest mi, jak bych osud kletý
měl udeřiti v sprostou tvář!