Mladíku ze Syrakus, syt jsa světa
a nenasycen, toužíš v kruh náš vstoupit –
jak, moudrost hledáš? Té však není u nás.
Té nikdo nemá ze smrtelných lidí.
My přáteli se jejími jen zveme.
A k pravdě toužíš? Není pravdy, hochu.
Ty nyní sám se jiným objevuješ
byv druhým někým. Žil jsi v jiném těle
a v jiném čase, v jiném pásu země
co jiný člověk – však ti jistě kmitne
z těch časů někdy matná tucha duší,
kraj cizí poznáš, kde jsi kráčel jednou
i myšlenku, již myslils v žití jiném.
Jest jenom jedna velká harmonie
sfer, osudů i věcí. Ta jen bleskem
se jevívá ti, zaznít uslyšíš ji,
však trvale se zachytiti nedá.
A potom, hochu, jistota je čísel
a čar a tvarů. Té ti možno dáti.
A není malým takový dar v žití:
bod pevný, o nějž vždy se možno opřít,
když myšlenka a system v nic se kácí,
i tichý přístav vlastní duše tvojí...
Jest číslo psychou věcí, neboť žije
i strom i kámen, vzduch i vlna řeky.
V ten svět tě uvedeme. V světě starém
starého člověka však nechat musíš.
K nám cesta obtížná jest: mlčet nutno,
bys cenu řeči poznal; nutno vzdát se
i radostí žití, radosti bys došel;
vše nutno odhodit, což tvého bylo,
bys cenil to, co v úděl se ti podá.
A v úděl se ti dá jen jistota ta,
ta psycha čísel, harmonie tvarů,
ne jméno, ani sláva. Žil kdys s námi
Hippasos, mladík postavy i let tvých,
s žíznivou duší. Hippasos ten našel
ton nový jeden v harmonii věcí,
jenž dvanáctistěn zve se. Opit pýchou
vyhlásil nález spojiv jej s svým jménem.
A tenkrát srazil se skály jsem hocha
do mořských vln. Neb zradil život nový
a žízeň duše ukojit chtěl slávou...
Vše uvaž, mladíku ty ze Syrakus.
A chví-li slabostí se duše tvoje –
v čas odstup. Had, když svléká starou kůži,
je zmámen bolestmi a utrpením,
což v harmonii osudů i pro tě,
mladíku, platí. Opusť město Kroton,
vrať domů se a ženu vyber sobě
z dcer syrakusských, děti ploď a živ buď
po zvyku stáda lidského. Či zůstaň –
a zmizíš, živ jsa, z paměti těch živých
a budeš jenom tonem v harmonii,
jenž zní a zmlkne, aby zazněl znova...