Když v Kalaurii, v chrámu Poseidona,
kde jako štvanec útočiště ždaje
před Makedonci, nevida už spásy,
jed smrtonosný požil Demosthenes,
tu rozpomněly Atheny se slávy
dnů žití jeho, řečí kovem znících
a nenávistí v žhavo rozpálených.
A že stín smrti zhalil stinné stránky
života jeho, nechávaje zářit
jen místům světlým, postavili pomník
na paměť jeho na význačném místě,
kde athenský lid denně musil jíti
na agoru. Tak z bronzu umně ulit
stál muž tu s trochu nakloněnou hlavou
a sepjatýma rukama, jichž dlaně
jak ptačí hnízdo byly vyhloubeny,
(tak zvykem jeho bývalo, když řečnil),
i tahy tváří tak zpodobnil sochař,
že slovo živé scházelo jen dílu,
a řečník stál by v celé svojí síle.
Na podstavec pak distichon byl vtesán
lichotný, jak je mrtvým vzdát se sluší...
Když vyblednou však časem stíny smrti,
tu zpod nich stíny života se hlásí
ku svému právu... Voják jeden, šibal,
k výslechu volán svojím důstojníkem,
skryl zlaťáky své, maje obav mnoho
o budoucnost jich, v soše Demosthena,
ve hnízdě dlaní a sepjatých prstů;
nad sochou platan pak jsa zmítán větrem
střás listy na ně. Tak se tedy stalo,
že za čas z vazby propuštěný voják
dareiky našel v soše nedotknuty
a pyšen na svůj nápad, hlásil případ
kde komu, a řeč rozletla se městem,
a attický vtip kozelce své metal:
– Jak Demosthenes dareiky že vrátil?
– Toť poprvé! – – A kochával je tolik! –
– Dareiky ovšem z Ekbatan a Susy –
– Však makedonských sběratelem nebyl –
– Že menší jsou a že jich méně bylo –
– Však také Filip král dost za to pykal –
– A právem, neboť razil bědný peníz –
– A my jsme při tom o svobodu přišli –
– Jak člověk jdoucí potmě přijde k ráně –
– A za to jsme mu postavili pomník –
– Ne jemu jen, též bláhovostí naší –
Ach věci jsou, jež žhavější jsou ohně!
Tak žertovali v smíchu Athenčíci,
v agoru jdouce kolem sochy z kovu,
a v soše z kovu nic se nepohnulo,
a v hrudi jdoucích nehnulo se pranic,
ni vztek, ni hanba, lítost, povržení,
nic, pranic. Ztraceno už bylo všecko,
a tak zbyl vtip jen řezající v maso,
však maso víc už řezu necítilo...