Ještě dnes tu přístav, v němž se Dunaje proudy
ztišují a pod sluncem palčivým líně si hoví,
ještě dnes tu amfiteatr, kde svátečních za dnů
vojáci přihlíželi ku hře potulných herců.
Ještě dnes tu lázní stopy, z ležení hradeb
obrovská zbylá brána k nebi truchlivě trčí.
V museum sneseny tu památky vyrvané zemi:
zbraně, skvosty, penízky, věci kostěné, hřeby,
pitvorné sošky bohů, busty imperatorů,
jak je zábavou v prázdni tvořili vojáci tehdy,
cihly též, na něž legie číslo vrývala svoje.
Patnáctku v některých čet jsem, legie patnácté známku.
Patnáctá legie... Sem ji od černých kouřících trosek
Jerusalema, na Dunaj poslal vítězný Titus...
Náhrobek z pískovce našel jsem tu s nápisem stručným,
posmrtný dar soudruha, známka přátelství za hrob:
– Josephus leží tuto, Žid byl, vzdálen své vlasti,
mlád zemřel v zemi cizí. – Nic víc. Života dohra...
S legií patnáctou jistě sem od černých kouřících trosek
mladý ten Hebrej přišel... byl snad zajatcem tichým?...
Spálený chrám a město rozvrácené nes v duši,
a než nad svým národem, nad svým bohem víc zoufal,
a zde v táboře zemřel. Pod nebem chladným a cizím
přišla smrt dobrotivá. Soudruh pak vstavil mu kámen
se jménem a osudem, jak je čtu tady pohnut. –
Kolika věků třeba, aby smrt srovnala všecko?
Vítěze, přemožené, Řím i Judeu dávnou?
Patnáctou legii i jatce jejího, Žida?
Ticho tu... Po starých kamenech lesknou se hedvábné mechy,
květiny hýří v trávě, za svou jdou mravenci prací,
skřivan se pouští s výšky jako hozený kámen. –
Že byl kdys Jerusalem? Že byla nějaká Roma?...