Nu, když to cifry přesně hlásí,
když v novinách čtu o tom zvěst,
když stříbrem přesvědčují vlasy –
tož čtyřicítka tady jest.
A vážné dumy jít by měly,
úvahy těžké duchem tím –
však buď mi svědkem Olymp celý:
já tíhu těch let necítím!
Krev bujnost má svých dvacíti let,
duch shrbeně se nenese,
a mám-li z luku k cíli střílet,
páž železná se netřese.
Já v bojích rost. Vzpomínky moje
jdou těžkým krokem. Nebudu
je vyvolávat. – Za ty boje
však žehnat musím Osudu!
Za bídu, strasti, utrpení,
zlost hlupců, přátel prorady,
za rány v přímém zápolení
i zákeřnické výpady –
dík, za vše dík! A mám-li jíti
tou drahou dále, půjdu rád!
A proto účty toho žití
dnes nebudeme zavírat!
Má čtyřicítko, je mi líto,
že nelze na tě ohled vzít,
že musíš skoro incognito
a hezky ostře se mnou jít,
neb doufala-lis, že co paní
ty vejdeš do mých veřejí –
to pošetilé bylo přání
i s pošetilou nadějí.
Však, Madame, hleď, ty číše vína
tu hrají bleskem krvavým:
tož sedni a pít nebuď lína,
vždyť já jsem pánem laskavým!
Pij na své zdraví, svoji službu,
by příjemně ti plynula,
na boje příští, ducha tužbu
i na čest bojů z minula.
Na zdraví přátel v dálném kraji
tu číši, Madame, nyní vznes,
pak připij všem, kdož vzpomínají
nás v dobrém s číší vína dnes!