Jedenkaždý čas měl vlastní roucha kroje,
Jinakší, než nyní v starém věku stroje
Byli. Staří Ržecy jináč chodívali,
Nežli nyní živi. Oni nosývali
Dlouhé pláště, tito tělo odívají
Kabátem. Y Uhří nové roucho mají,
Mentýk jejích dlouhý po ledví se skrátil,
Ač y proto ještě svět se nepřevrátil.
Hromovým sy Slovák přikrýval ctnou hlavu
Kloboukem, jenž nyní v rozumnějším stavu,
Před slunečním horkem širákem svých chrání
Očí, déšti, sněhu na tvář pršet brání,
Předc y v starém věku Mnohý pyšný býval,
Nezdařilé dítky v každý čas Bůh míval.
Mnohý Ržek s svým pláštěm, s kloboukem svým Slovák,
Uher s mentýkem svým sloul již pyšný novák.
Předvěky se lidé koží odívali,
Jako Kamčadáli, s holou chodívali
Hlavou, bosou nohou, pozdějc krpce, boty
Nosyli, a předce z vysoka své noty
Začínal sy sedlák, pyšně v krpcých kráčel,
Ač se v šarlatový oděv neobláčel.
Kde tu byla pýcha? v krpcých aneb botách?
Frašky! v mysli jenom jedovatých zlotách.
V hedbaví, ni kmentě nehledejme pýchy;
Ale v srdcy zlostném, tam byt mají hříchy.
Otrhaný kabát pyšné srdce kryje
Přečasto, y v ňadrách Šklubanových bije.
Pohleď na Cygána, jak sy pyšně vede,
Ač y v samých strapích na devličce* jede,
O sobě víc smýšlet, nežli na nás sluší,
Mudrcem chtít býti s velmi hloupou duší,
Co ti dobré Nebe dává připsat sobě,
Před jiným se chvastat chlubně v každé době,
Na starých sy předcých zakládati mnoho,
Titulův kdož nemá, zlostně tupit toho,
Na lidi jen s boku hledět okem křivým,
Rovné aneb nižší jazykem vždy lživým
Ranit, to jest, věř mi, nešlechetná pýchá,
Která na zemi již horkým peklem dýchá.