Na večer vzpomínám, jak prožil jsem jej kdysi:
to jarní soumrak byl, jenž teskné touhy křísí
a za pletivem bříz, kde táhle kos si zpíval,
do stínů obzoru svítivý blankyt splýval.
Když nebe ztemnělo a hvězdy na něm vzplály,
tu ohně májové po kraji vzplápolaly,
kraj celý posely, jak body zlatě rudé,
a slavně věštily, že velký svátek bude.
A pocit přesvatý mi touhou plnil duši...
Ten večer přijde zas, ó srdce mé to tuší,
a jaro, krasší všech, jím bude zvěstováno
a svaté, májové se po něm vzbudí ráno.
A v ono jitro, viď, za nejrannější chvíle,
my půjdem alejí, kde třešně kvetou bíle,
a jejich drobný květ, jejž vítr svane právě,
ve věnec svatební se složí na tvé hlavě.
Svou vůní, písní svou pak les nás k sobě svede,
prsť skryly hvězdami tam anemony bledé –
jak děti, v pohádce jež zabloudily v lese,
tam budem těkati, kam rozmar kroky nese.
Pak vyjdem na luka, kde potok se k nám přidá,
svých zvěstí veselých nám plno napovídá
a malý skřivan jen, ten básník říše ptačí,
svou písní jásavou jej doprovázet stačí.
Tak dojdem v dědinu, kde kostel starý, malý,
do spleti jasanů, vrb smutečních se halí,
kde stará zvonice až k zemi střechou splývá
a s houští bezovou hrob samovrahů skrývá.
Tam na tom hřbitově, kde smír se v duši klade
a vášně konejší, nad hrobem dívky mladé,
jež dříve zemřela, než poznat mohla lásku,
my ruce dáme si ku nezdolnémn svazku.
A ruku v ruce pak se dáme do údolí
tou cestou u vody – ji láska často volí,
a mimo hájovny a mimo staré mlýny
vždy hlouběj půjdeme ve skal a lesů stíny.
Zde jednou milence, jichž láska marnou byla,
se smutným osudem smrt vlídná usmířila,
a my na místě tom, jež pilo var jich krve,
jich duším posvěťme své políbení prvé.
A potom půjdem dál, vždy za sluncem – až někam,
zkad není návratu, v skal srázy, k pustým řekám,
tam půjdem smířiti ten života máj krátký
a – jak ti milenci – víc nepřijdeme zpátky.
A vítr zavane náš hrob i naše mládí...
A snivý básník jen, jejž v samotu to svádí,
až o nás povídku mu potok vylká plaše,
svou písní oslaví svatební jitro naše.