Zlomený prapor po porážce národa
jsi, kraji můj, a noha nesměle
teď šlape to, co zanechala příroda.
Přírodo, přírodo! Sbořený Babele!
Pláč prorokův je vítr po poli
a listí žloutne jak tvář mrtvoly.
Prochází smutek opuštěným lesem,
kamž zbloudila má noha v šílení
divoké krve, když se rozpění;
podoben Kainu, jenž svou sestru-duši
umrtvil myšlenek svých náhlou ranou,
ve lůno volám skal: O kde jsem, kde jsem?!
Nejtrpčí slzy po tváři mi kanou,
jichž léto žádné více neusuší.
Jen chladný mráz těch lidských srdcí proudí
mým ňadrem hlubokým a noc rozpíná
svou tmavou peruť nad tím kouskem těla;
bouř v dálce rachotí; má loď, jež spěla
v to moře širé hledať blaho, spásu,
se zmotá jak niť v labyrintu, zbloudí
neb na skalinu sklesne rozmetána
co rozbitý střep. Píseň milenčina,
jež opěvala mladé lásky krásu,
co temný dozvuk hasne pode rtoma,
jak slední hvězda, plavců naděje;
kdo, kdo ji zas k životu rozpěje?...
Po nahých skalách truchlivá zní hrana,
v niž ptáků ston se mísí žaloby,
že léto prchlo, že tu nejsou doma.
Břízy si stelou smutně na hroby
vyžloutlé listí – měkké věru lože,
v něž rád bych složil hlavu churavou;
tajemný větřík běží doubravou:
ach, co to bude, co to bude, bože?...
Zní umíráček. Poslechněte zticha
ten lkavý tón, jenž z každé větve vzdychá:
i vám tak zazní jednou z kostela.
Pojměte obraz v prsa rozchvělá,
ať neschází v něm záře bledosti,
jíž příroda tvou okrášlila líci!
Zatlačte oči přírodě, své paní,
než věčný sen se do ní zahostí,
a poklekněte, její služebníci. –
Mé oko bloudí v divém rozhárání
od místa k místu, kde dřív blažený
dlel úsměv jara, mladosti a blaha;
čas uchopil vše smrti rameny
a zůstavil jen místa holá, nahá.
Žalm smutku slyšeť jen a jeho zvuky
padají k srdci. Srdce, srdce mé,
jak jest ti volno při tom obrázku,
v němž všecko psáno perem bědy, muky?
Je noc, ó neplač. Též spat půjdeme.
Labutí léta zpěv jen jako echem
prorývá duši mou v zpomínce na lásku
a každá myšlenka má pouhým vzdechem.
Ó srdce mladé, srdce rozdrané!
Jsi jak ta jeseň s žalem úmrtí
a jako kraj, opuštěn od života,
jsi jako moře, bouří šlehané,
jak mrtvý člověk, chladný po smrti,
a jako slavík, který neklokotá.
Můj slavíku, kde jsou tvé tklivé zpěvy,
kde vřelý tlukot za podletních nocí?
Umíráš jako chuďas bez pomoci
a o tvé smrti nikdo, nikdo neví.
Můj slavíku, ty srdce moje mladé!
Čas přísný tebe v temnou hrobku klade
jak řeholníka slib v klášterní stěny;
tvé naděje jsou větrem rozneseny
a pláč tvůj těká jako bludné světlo,
a vadne kvítí, jež ti z jara kvetlo...