Podzimní elegie.

Emanuel Miřiovský

Zlomený prapor po porážce národa jsi, kraji můj, a noha nesměle teď šlape to, co zanechala příroda. Přírodo, přírodo! Sbořený Babele! Pláč prorokův je vítr po poli a listí žloutne jak tvář mrtvoly. Prochází smutek opuštěným lesem, kamž zbloudila noha v šílení divoké krve, když se rozpění; podoben Kainu, jenž svou sestru-duši umrtvil myšlenek svých náhlou ranou, ve lůno volám skal: O kde jsem, kde jsem?! Nejtrpčí slzy po tváři mi kanou, jichž léto žádné více neusuší. Jen chladný mráz těch lidských srdcí proudí mým ňadrem hlubokým a noc rozpíná svou tmavou peruť nad tím kouskem těla; bouř v dálce rachotí; loď, jež spěla v to moře širé hledať blaho, spásu, se zmotá jak niť v labyrintu, zbloudí neb na skalinu sklesne rozmetána co rozbitý střep. Píseň milenčina, jež opěvala mladé lásky krásu, co temný dozvuk hasne pode rtoma, jak slední hvězda, plavců naděje; kdo, kdo ji zas k životu rozpěje?... Po nahých skalách truchlivá zní hrana, v niž ptáků ston se mísí žaloby, že léto prchlo, že tu nejsou doma. Břízy si stelou smutně na hroby vyžloutlé listíměkké věru lože, v něž rád bych složil hlavu churavou; tajemný větřík běží doubravou: ach, co to bude, co to bude, bože?... Zní umíráček. Poslechněte zticha ten lkavý tón, jenž z každé větve vzdychá: i vám tak zazní jednou z kostela. Pojměte obraz v prsa rozchvělá, neschází v něm záře bledosti, jíž příroda tvou okrášlila líci! Zatlačte oči přírodě, své paní, než věčný sen se do zahostí, a poklekněte, její služebníci. – oko bloudí v divém rozhárání od místa k místu, kde dřív blažený dlel úsměv jara, mladosti a blaha; čas uchopil vše smrti rameny a zůstavil jen místa holá, nahá. Žalm smutku slyšeť jen a jeho zvuky padají k srdci. Srdce, srdce , jak jest ti volno při tom obrázku, v němž všecko psáno perem bědy, muky? Je noc, ó neplač. Též spat půjdeme. Labutí léta zpěv jen jako echem prorývá duši mou v zpomínce na lásku a každá myšlenka pouhým vzdechem. Ó srdce mladé, srdce rozdrané! Jsi jak ta jeseň s žalem úmrtí a jako kraj, opuštěn od života, jsi jako moře, bouří šlehané, jak mrtvý člověk, chladný po smrti, a jako slavík, který neklokotá. Můj slavíku, kde jsou tvé tklivé zpěvy, kde vřelý tlukot za podletních nocí? Umíráš jako chuďas bez pomoci a o tvé smrti nikdo, nikdo neví. Můj slavíku, ty srdce moje mladé! Čas přísný tebe v temnou hrobku klade jak řeholníka slib v klášterní stěny; tvé naděje jsou větrem rozneseny a pláč tvůj těká jako bludné světlo, a vadne kvítí, jež ti z jara kvetlo...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

tklivý, tón, teskný, zvuk, píseň, žalný, struna, vzdech, lkát, lkání

578. báseň z celkových 697

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. XLV. Na stráni pne se mohyla, (Gustav Pfleger Moravský)
  2. XXXII. Vida poupata růžové (Vincenc Furch)
  3. 8. V noci bloudil jsem, (Václav Bolemír Nebeský)
  4. Mezi květy. (Hanuš Věnceslav Tůma)
  5. Upomínky. (Adolf Heyduk)
  6. NA HŘBITOVĚ. (Ferdinand Tomek)
  7. Jako vždycky šel jsem ze hřbitova... (Adolf Heyduk)
  8. Podzim. (Siegfried Kapper)
  9. LISTÍ PADÁ. (Pavla Maternová)
  10. UMLKNI, LOUTNO... (František Kvapil)