Zakabonil hrdé čelo
Třístoličník chmurou mraků,
vztyčil šíji obrovitou
vzhůru sivých do oblaků.
Usedli na balvan trůnu
čtyři větrů panovníci,
přivlekli si z lůna lesů
spoutanou hor krasavici.
Zahovořil vládce jihu:
„Chtěl jsem změnit černé hvozdy
v stinné háje oranžové,
jezera tvá ve fontány,
kde roj zlatých rybek plove.
Chtěl jsem vlnit vlásky Tvoje
dechem vonným z břehů moře,
vplétat do nich rozmarinu...
Neslyšelas moje hoře!“
Vážný sever propověděl:
„Ve paláci krystalovém
byl bych, děvo, s Tebou vládl,
šnůru perlí z bílých sněhů
kol Tvé hebké šíje kladl.
V svatém tichu černých sosen
zval bych bardy k Tvému trůnu
a ve skály obemšené
naší lásky vrýval runu.
Smaragd ledu zastínil by
všecky světa drahokamy,
hrála bys v mé bílé bradě...
Trpké jsou Tvé, děvo, klamy!“
Zašelestil hravý západ:
„Chtěl jsem Tebe kolébati
na náruči Zefírově,
hrát na jezer tvojich struně,
jak na harfě Aeolově.
Sladká píseň plna něhy
měla lkáti v skalin echu
z hrudi zpěvných trubadurů...
Neznala jsi mojich vzdechů!“
Zašepotal smavý východ:
„Ve Tvých divých vodopádů
věkuvěčné tajné dumy,
chtěl jsem přenest z Helespontu
hravých kaskád vábné šumy.
O růži měl zpívat slavík,
vypravovat o harému,
Ty bys byla jeho perlou...
Nevěřilas slovu mému.“
Povstali ze skalních trůnů
čtyři větrů panovníci,
v divém sváru rozsápali
šumavských hor krasavici.
Zakabonil hrdé čelo
Třístoličník chmurou mraků,
ale lysá jeho lebka
trčí smutně do oblaků.