Vzduch pomněnkou kvetl, tiše se chvěl,
kdy bělostný anděl do nebe spěchal.
V svých loktech on duši panenskou měl,
a život jí vzal, leč půvab jí nechal.
I pluli tak zvolna, v objetích,
ta vybledlá růže i duch ten bílý,
dum podivných plni, jež každou chvílí
jim na retu kouzlily blažený smích.
Na Tvůrcově srdci oživla zas,
zda možno to, ve větší ještě krásu.
Víc nesvitne slza jí z hedvábných řas,
a ze zlata oblouk má kolem vlasu.
Kdo více blaha by mohl jí dát?
(Ó nezáviď, panno milostná, ráji:
tam o tobě vědí, tam tebe znají,
a čekají ve svůj blažený řad.)
Však průvodce panny kdes v úkrytu mřel,
a byly to perly, jež tiše plakal.
Zde cestu k ní věčně zavřenou měl,
a svět – ten jej panny podobou lákal.
Stál nehnutě tak a myšlénky zlé
mu bujely v hlavě jak z jara hloží,
až poznán byl od panny té spanilé,
a obeslán k bílé stolici boží.
A před Bohem v tiché pokoře stál
– ta lilije sklaná, vzrušená ze snů.
„Ó dovol mi, Svatý,“ tak volal a lkal,
„ať s díky a poklidem před Tebou klesnu:
na dálnou pošli mne, blaženou zem,
tam domov mi bude v podobě panny,
a život můj stane se čarovným snem,
jenž plný je vůně, světla a manny!“
Tu usmál se jemně a bolestně Bůh
a děl:,Přece jednou někdo rozuměl
té pýše mých tvůrčích snů a tuch,
těch nejkrasších, jež jsem pocítit uměl!
Tak na zem si jdi, však navrať se zas,
až uvidíš, že tě nepochopila,
než sbělí ti zlatý zápasem vlas.
Nuž, na shledanou, ty lilije bílá!‘
(Ó nebeský tvore, přelude svatý,
ó panno, viz, klečím a modlím
se k tobě. Ó zůstaň, paprsku zlatý,
až dokud já tady na zemi prodlím.
Tam v nebesích čeká tě družka tvá,
ta panna, jíž zářivé zjednal’s nebe.
Bůh uvidí nás zde – anděly dva,
a slzami díků požehná tebe.
Ty šílený světe, tvou zálibou jest
v ty panenské tváře nach studu lákat.
Ta panna to břímě nemusí nést,
ten anděl sklamáním nemusí plakat.
On rozduje křídla, vznese se v dál,
– ach vizte, jak letí už, do nebe letí.
Nás horoucně zlíbá nebeský král,
a se dvěma anděl já budu třetí!)