Dlel Přemysl jun na Vyšehradě.
Jen návštěvou tam zajel, po prvé.
Co slýchal v chůvy dětských pohádkách
o jeho lesku, dnes vše jasně zřel,
až duše mladá v něm se ztajila,
a srdce bilo chycené jak ptáče.
Však nad vše strnul, mladou kněžici
když spatřil, v bílé roucho oděnu,
ty zlaté vlasy volně splývající,
a svatý odlesk rodu na čele.
To bylo, jak by jara bohyně
sestoupla na zem. Sotva moh’ se ptát,
jak sluje... Libuše, mu kdosi děl,
a jméno to mu v duši zaznělo
jak píseň slavíků v křích domova.
Jej děva také neznala – se mihla
jen o slavnosti, zašla s družkami,
a už jí nezřel Přemysl... snad už
ji nikdy neuzří... jen jednou jen?
Ach, jednou, jednou pouze v životě?...
Pak hody byly slavné, Libuše
jen sotva v nich se kmitla, dívčí stud
a lidu mrav jí zůstat velely
kdes ve příbytku žen. A Přemysl
ji ještě jednou zahlédl, ne víc...
Byl krásný měsíc Růžen, v květech plál
a září nebes hořel. Poledne
se překlonilo, sladký zemdlel den,
jen tepem zrání v přírodě se vlně.
Přemysl zašel ve knížecí sad.
To byla chvíle, pták kdy oněmí,
a motýl v květ se stulí, mlčí všecko,
jen růže voní mocněj’, mízou sladkou
vrouc od kořene v květ... a každý tvor
se chvěje vůní tou...
Pod lipou rozkvetlou,
jak sníh by zase na ni napadal,
tak sladce, zdravě, sytě voněla
jak Země dech – tam stanul Přemysl
a zadumal se... Nad ním pěnička
usedla na sněti a holátka
svá nakrmivši pěla vroucí zpěv,
zpěv lásky, života... A ze svých dum
tím zpěvem probudil se Přemysl
a cítil náhle ránu u srdce,
jak kdyby kdosi hruď mu otevřel
oštěpem ostrým... můžeš zahojit
ji, matko lípo, svojím balsámem?
Ne, nelze doufat v nic – ó, bláhové
ty srdce, zmlkni, uč se zapomínat –
však – zapomenout – možno zapomenout?...
Buď tak – to usoudili bohové,
a nutno stát se. Vzdechl Přemysl
a nazpět kráčel – náhle stanul zas
jak Perunem by božím zasažen...
Tu před ním v růžích dívka ležela
jak víla něžná, všecka hořící
odleskem růží na lících, a v čele
sníh nevinnosti... spala, dřímala,
a ze sna tiše tak se usmívala...
A byla sama poupě růžové,
tak v sebe ještě zpola ztajené,
jen rty jí rudly prudkým zážehem.
„Jen jednou, jednou v žití!“ pomyslil
si Přemysl, „ať mocní bohové
mne potom trescí za můj drzý pych!“
A sehnul se tak k spíci Libuši,
a v hrůze a přec v sladké rozkoši,
jak svatokrádežně by svatého
se dotek’ plamene, jí na rty tisk
svůj první polibek – tak nekonečný.
Však dříve nežli mohl odejít,
se probudila Libuše... jak sen
by plynul dál jí líbezný, tak sladce
se usmála a víčka přivřela
a snila dál svůj bílý dívčí sen.
A Přemysl k ní jemně nakloněn
dál líbal žhavě višňový ten ret
a pěnička mu pěla nad hlavou
a růže kolem sladce voněly,
a stará lípa zasypávala
jích mladé hlavy květů lavinou.