Jak zabit byl, práh smrti překročil
ten čacký jun, co z prsou jemu dštil
jak rudý květ proud krve, ze všech žil
mu mladý život stékal –
před kruh svých dědů valný předstoupil,
jenž naň již dávno čekal.
Tu slavné krále zřel i knížata,
i kněžny, biskupa a opata,
vše jména žehnaná i proklatá
tu v sboru kolem vidí,
již na stolcích i trůnech ze zlata
los svého lidu řídí.
Ty stíny mrtvých otců přišly v chvat
zdroj poslední své krve uvítat,
kmen mladistvý, jenž jako bleskem sťat
se navždy k zemi zřítil,
a každý ránu tu jak též by pad’,
až v středu srdce cítil!
Jich šťávu zhoustlou on v svých žilách měl,
jich černou krví každý úd mu vřel,
pod velkou tíží potácel se, chvěl,
jich všechněch vin i cností,
on řetěz divných povah uzavřel,
jež hrob už nyní hostí.
Tu otec – v očích ještě vlády sen,
děd Otakar – tu, ve hruď proboden,
dál Soběslav, jenž nemoha snést den
si víčka pozastíral,
a Jaromír, v plášť temný zahalen,
jak v studu smutně zíral.
Zde Břetislav – jak zářivý meč plál,
tam Ryšavec se podlým chechtem smál,
a jak by v mračnu bílý měsíc tál,
tu světec Václav stojí,
a mnozí, mnozí – – jimi veden dál,
k Libuši, bábě svojí.
Ta sedí – v líci božství mrak i třpyt,
vlas šedý spadá v kalných očí svit,
a tělem jejím vlní bouřný cit –
toť svatých věšteb síla – –
dnes všickni mají před ni předstoupit,
jež nejstarší všech byla.
A zazněl sbor, jenž slzami se třás:
,Ó, bábo Libuše, zde vidíš nás.
Květ poslední hle, Morany vír střás’,
zpět v rodný klín tvůj padá.
Ó přijmi jej, to kvítí plné krás,
jež, ach, tak záhy svadá!
Ó veliká ty Matko, mír už měj!
Již k věštbám těžkou skráň svou nezvedej,
jak listí smet’ by divých bouří rej,
tak rod tvůj sražen nyní.
Ó odpusť nám, ó již nám klidu přej,
ať věčná tma nás stíní!
My žili v bludech, sváru, neřesti,
a záští, zradě, steré bolesti,
a vraždě, která cestu proklestí
si ku bratrově hrudi.
Kde, vlasti naše, sen tvůj o štěstí?...
Jak hanba nás teď studí!
Nešťastná země, kdo tě ochrání?...
Mha krve dále všecko zaclání,
my slyšíme jen matky rouhání,
kdy ztrácí navždy syny,
a zříme propast, v niž lid pohání
drak naší velké viny.
Co bude dál, zda poví nám tvůj ret?
Tvůj rod měl vládnout, dokud trvá svět,
tvůj rod je zrazen, vyhuben a klet,
tvá jará zašla setba –
v tmu černých věků kácíme se zpět,
ó kletba nám, ó kletba!... ’
I vstala Bába. Zřela na ten dav
těch zoufalých a milených jí hlav,
a slyšela těch hlasů temný splav
a zřela křeč těch oudů – –
a tkala všem jim v nesmrtelný háv
ten výrok božských soudů:
„Ó rode můj, vy děti bolů mých
a lásky, větší nežli každý hřích,
ač kletba stíhá dnů vás budoucích,
zde ukryjte se tiše,
má hruď, tak plná citů mateřských,
teď celá vaše říše!
Ach, mnohý z vás tak tupě, slepě žil!
Jak často v temnu viny zabloudil,
jak často cizích zájmů sluhou byl,
jen k slabým bratřím smělý – –
však jiní lidu svému ze všech sil
jste rádi v pomoc spěli!
Na cestě, jež vám bohy dána jest,
vám bylo břímě celé vlasti nest,
jmen vašich plane nesmrtelná zvěst
po dějích vaší země –
to odměna je tvá, to tvůj je trest,
ó ubohé mé plémě!
Co osud velký v kolébku vám dal,
ať láska, cnost, ať hříchů černý kal,
to lid váš v úděl z vaší ruky vzal –
s tím dále žitím bloudí.
Kdo zradil vlast, kdo lidu svému lhal,
jej věční bozi, soudí...
I zvážen bude každý jeho čin.
Jak chví se hrůzou mateřský můj klín,
však nesmrtelných bohů velí kyn,
vám nyní k soudu státi.
Vy půjdete buď v jas neb věčný stín,
svou odměnu tak bráti!
Vy dobří – lidu vděčnost splatí vám.
Vy děti zla – ach, lítost s vámi mám,
synové vášní, co vám v cestu dám,
kde stíny duší chodí?
Vstříc půjdete jen věčným výčitkám,
jež vaše vina rodí.
I budete si zapomnění přát,
svůj královský háv v zoufalosti rvát,
by zastřel vaší pýchy majestát
a vaše skvrny čela!
Z vás každý prostým mužem byl by rád,
jsa světu neznám zcela!
Však nikde klidu nebudete mít,
svědomí štve vás, na váš černý štít
jak jarní vody budou kletby hřmít,
a pyšná vaše jména
ta budou v hanbě pohrdání hnít,
a vnuky zavržena.
Leč země moje živa bude dál,
jak slunce žár by v středu nebe plál,
v něm nové krve věčně svěží pal
se bez ustání kryje.
Ať padl jeho nejskvělejší král,
ten lid, ten dále žije.
Jest nesmrtelnost v něm a věčný den,
onť kořen stromu, nikým nezlomen,
on tajně noří v hloub se půdy jen,
tam budoucnost dál plodí,
a z něho bohů, králů věčný den
se žití, moci rodí.
Tak bohů všech i králů zajde jas,
jich jména shltá nepaměti kvas,
řad nových jmen se zjeví, přejde zas
ve změně věků stálé,
jen lidu netkne smrt se ani čas,
on věčně trvá dále!